Bezdomovec: situace nebo diagnóza?

Na bezdomovce má většina společnosti nemilosrdný názor. „Můžou si za to sami, slušnému člověku se něco takového nestane.“ Krátce po sametové revoluci jsem se rozhodla přijít tomu na kloub a založit terapeutickou skupinu v občanském sdružení Naděje. Mými klienty byli čerství bezdomovci nové éry...

Výchozí podmínky

Již dopředu je zřejmé, že tito lidé nejsou vhodnými kandidáty skupinové terapie. Úspěšnost terapie do značné míry závisí na silné motivaci a touze po změně. Pro fungující skupinovou dynamiku je důležité i složení skupiny, které by nemělo být homogenní. V neposlední řadě je nutná zcela pravidelná účast. Hned zpočátku se ukázalo, že právě tyto zmíněné předpoklady nejsou prakticky dosažitelné. Samotné šíření informace o možnosti účasti ve skupině bylo velmi nesnadné. Letáky či doporučení sociálních pracovnic nevedly k naprosto žádnému výsledku. Časem se ukázal jen jediný způsob, jak dosáhnout daného cíle. Zcela individuální „osvěta“, řekněme rovnou přesvědčování. Vedla jsem tedy dlouhou řadu velmi osobních rozhovorů, které byly skutečnou školou života. Tihle lidé Vám nedovolí jedinou chybičku. Získat vzájemný respekt a důvěru, bylo tím nejdůležitějším. Později se ukázalo, že je navíc nutné pohovory a začátek terapie sladit do jediného dne. Důvodem bylo rozdílné vnímání času. Pro člověka v situaci „bezdomovec“ čas rozhodně neběží podle hodinek či kalendáře. Obvykle se řídí téměř výhradně aktuálními pocity a ročními obdobími. Takže ačkoliv pohovor dopadl báječně a vy jste věděli, že ten člověk má zájem a určitě by rád přišel, bylo by naivní, spoléhat na to. Domluvit se na schůzce za týden a věřit, že se uskuteční, je chybou nováčka. Pracovat kontinuálně v uzavřené skupině nebylo proto prakticky vůbec možné, i z důvodu, že do Naděje klienti přicházejí a odcházejí zcela libovolně dle své potřeby. Dalším problém se ukázala být již zmiňovaná motivace. Ta, jak známo, vychází do jisté míry z nutnosti jisté nespokojenosti s daným stavem. Něco takového u naprosto drtivé většiny bylo nutné nejprve vyvolat.

Metoda a průběh terapie 

Po určité době se přeci jen podařilo vytvořit malou skupinu, startující s pěti klienty. Jednalo se o skupinu otevřenou, která je obecně považována za méně účinnou, neboť se zde stěží vytvoří prostředí pro skupinovou dynamiku, vysoká fluktuace vyžaduje neustále se přizpůsobovat novým členům, seznámit je se skupinovými cíli a normami, což proces nesmírně ztěžuje a zpomaluje. V roli vedoucího skupiny bylo nutné být neustále ve střehu, umět reagovat na zcela nečekané situace a hbitě improvizovat. Vedení skupiny mělo nedirektivní charakter, děje se soustřeďovaly na „zde a nyní“ s občasnými autobiografickými vhledy. Střídavě bylo nutné zaujímat pozici komentátora, experta a analytika. Velmi záhy se osvědčilo nehodnotící pozorování, rekapitulace a prostý postoj autentické osoby z masa a kostí. Malá skupina byla sice chudší na zpětné vazby, ale za to neumožňovala žádnému členovi, aby se v ní ukryl a tak se vyhnul vzájemné konfrontaci. Rychle se vytvořila atmosféra jisté intimity. Nechyběla ani rivalita, založená na snaze získat ve skupině co největší prestiž, především v očích terapeuta. Za těchto podmínek fungovala skupina několik měsíců. Pro ilustraci vybírám tři poměrně nejsnadnější a nejúspěšnější případy z této jedinečné a nezapomenutelné skupiny.

Příběh Jardy 

Tehdy 38-letý, svobodný, původem z vesnice, vyrůstal s matkou a čtyřmi dalšími sourozenci (každé dítě mělo jiného otce), po ZŠ se vyučil ve dvouletém učebním oboru zemědělec – mechanizátor a poté nastoupil do družstva. Krátce po jeho 24 narozeninách mu umírá matka. Sourozenci se stěhují z rodného domu pryč, on prodává zděděný dům a dostává družstevní byt. Neplatí nájemné a těsně po revoluci končí na ulici. Ve skupině budil respekt svým dominantním vystupováním a značnou slovní agresivitou. Typické pro něj bylo vést nekonečný monolog na stále se opakující zásadně neosobní témata, týkající se často ostré kritiky společenských poměrů. S oblibou vstupoval agresivně jiným členům do řeči, snažil se stát alfou skupiny. Získání i těchto velmi strohých životopisných údajů trvalo mnoho měsíců. Zároveň právě jimi byla odstartována aktivní účast ve skupině. Postupně se odkrývala nevyřešená vztahová problematika, týkající se do značné míry autorit. Jarda byl navíc naprosto neschopen introspekce, proti všem navrhovaným technikách se bránil jakýmsi dětským vzdorem. Přesto po určité době ve skupině dochází k nápadné změně v jeho chování, což se odráží v jeho mimice i chování. Agresivita ustupuje, poprvé se zúčastňuje techniky kresby rodného domu, dává prostor k vyjádření druhým. Skupina ihned reaguje a jeho chování oceňuje, což ho uvádí až do rozpaků a přivádí k pláči. Později se dozvídáme, že v téže době prožil významnou korektivní emoční zkušenost mimo skupinu. Na ulici dostal od náhodně procházejícího podnikatele 1000 Kč se slovy, že on byl také svého času „na dně“, ale že teď už ví, že je možné zase se odrazit, že mu drží palce. Skupina dlouho rozebírala tento zážitek a na Jardu vše dohromady tolik zapůsobilo, že začal aktivně pracovat ve skupině a po mnoha letech letargie se u něj projevila snaha o změnu. Do několika týdnů si našel práci a svou éru bezdomovce tím ukončil.

Příběh Karla 

Jako předškolní dítě byl vychovávaný babičkou a dědou, kteří ho zřejmě velmi milovali. V paměti mu zůstalo z tohoto období mnoho krásných zážitků. S nástupem do školy byl přestěhován k matce a otci a svým pěti sestrám, ke kterým měl tehdy značně chladný vztah. (důvod, proč on jediný žil tak dlouho odděleně, mu zůstal utajen). Matka na něj byla přísná a často ho bila. Po vyučení a po vojně se brzy oženil. V manželství byl spokojený a po celých 16 let jeho trvání pracoval u stejné firmy. Život plynul dle jeho slov harmonicky. Pak ale náhle přichází nečekaný zlom. Umírá mu jeho milovaná babička, o pár měsíců později se mu narodí dcerka, načež ho ale zcela nečekaně opouští žena s novým partnerem. Manželka ho zároveň rázně vykazuje z bytu a zakazuje mu kontakt s dcerou. Karel situaci neunesl, poslední peníze prohrál v herních automatech, chtěl spáchat sebevraždu a nakonec skončil v Naději. Již při představování ve skupině působil velmi solidním dojmem, hovořil otevřeně a s nadhledem o své situaci. S pýchou vyprávěl o své dceři, s láskou vzpomínal na svou babičku ...Líčil své pocity bezmoci, selhání a bezradnosti. Jeho vyprávění skupinu hluboce zaujalo a strhlo. Postupně se dostáváme v rozhovoru na drobnější zátěžové situace jeho dřívějšího života. Cílem je zjistit, jak je zvyklý krize řešit. Skupina vyvozuje z vyprávění závěr, že Karel je v podstatě optimista a bojovník, a že jde o první opravdu velkou krizi, ve které najednou ztrácí půdu pod nohama. Po několika dalších sezeních, kde Karel aktivně a pro skupinu velmi příkladně spolupracuje, přichází chvíle, kdy náhle předstupuje před plénum se slovy: „Díky Vám vím, že tady nemám co dělat, našel jsem si práci a pronájem. Začínám znovu. Přeji Vám všem hodně štěstí.“

Životopis Standy

„Narodil jsem se roku 1972 v Českých Budějovicích. V tomto městě jsem bydlel ještě tři roky. Po třech letech jsme se s rodiči přestěhovali kvůli povolání mého táty do Litoměřic, kde jsme bydleli asi tři roky, po kterých jsme se stěhovali do Tábora, kde jsem začal navštěvovat povinnou školní docházku. V roce 1984 jsem prodělal operaci srdce a na Vánoce jsem prožil klinickou smrt.“ (úplné znění) Sociální pracovnice mi sdělily, že Standa pracuje vždy jen několik měsíců, že se nemůže nikde uchytit, je značně nespolehlivý a nevypočitatelný. Jeho životopis, tak jako u většiny, byl zahalen mlhou. Opakovaně se dostal do problému, když byl přichycen v práci podnapilý. Ve skupině byl velmi tichý, vyjadřoval se až na výjimky prakticky vždy jen na výzvu. Z jeho biografie se podařilo dále zjistit pouze to, že matka byla pečovatelkou v domově důchodců, otec voják z povolání. Jako dítě byl často nemocný, což se projevovalo i na zhoršeném prospěchu, za který byl fyzicky trestán. Na situaci reagoval trucem a úmyslným zanedbáváním školy. Rodičům se nikdy nesvěřoval, povídal si občas jen s babičkou, ke které jako jediné měl důvěru. Na skupinová sezení se velmi těšil, chodil pravidelně a vždy včas. Na otázku, kdy měl pocit, že v životě zvládá, odpovídá: „Nevím, život je jeden průser za druhým ..“. Jako jeden z největších průšvihů líčí kuriózně banálně vyhlížející situaci, kdy se vrací z rande s dívkou pozdě a opilý. Jako další dramatický moment svého života líčí s pocitem naprosto největšího životního propadu, krize, studu a viny svůj pobyt ve vazbě, za krádež spotřebního výrobku v obchodním domě. Po návratu z vazby se dostával do velmi prudkých střetů s otcem, který mu dovolil vrátit se domů, jen pokud bude pracovat. Bez vědomí rodičů se uchyluje do Naděje a čeká až se situace doma uklidní ... Na základě analýzy vyplouvá na povrch jako jedna z mnohých příčin jeho potíží silný pocit méněcennosti, vyživovaný hojně agresivním otcem. Skupinová terapie se z důvodu jeho velké uzavřenosti ukázala jako neúčinná. Veškeré tyto údaje se podařilo získat v několikahodinovém individuálním sezení. Situace Standy se s drobnými výkyvy táhla léta beze změny.

Závěry 

Na příkladu tří životních příběhů je možné jen velmi zhruba nastínit rozmanitost a šíři dané problematiky. Za rok, kdy skupinou prošlo cca 15 klientů, přinesla tato práce řadu dílčích výsledků a dva zcela zásadní úspěchy, kdy se klienti vrátili do zcela normálního života. Dá se předpokládat, že skupinou neprošli právě ti, kteří by ji nejvíce potřebovali a jejichž životní osudy byly nejdramatičtější. Osobně jsem dospěla k závěru, že pokud předchází bezdomovectví a s ním spojenému stylu života, alespoň částečně "harmonická" minulost, životní úsek, kdy lidé žili zapojeni do společnosti a mají na tuto dobu alespoň nějaké pozitivní vzpomínky, pak je možné hodnotit situaci jako krizové období a překonat ji. Naopak u lidí, kteří již od dětství procházeli zcela disharmonickým vývojem, bez toho, aby zažili jediný láskyplný vztah či dobrý vzor, pak nejde jen o pouhé překlenutí krize, nýbrž je nutné poskytnout jim zcela nové vzorce chování a myšlení, včetně nových hodnot, což je úkol dlouhodobý a nesmírně obtížný. Věřím také tomu, že čím déle žijí lidé na ulici, tím hůře se navracejí zpět. Existenciální problematika, silný negativismus, odevzdanost osudu, uzavřenost, podezíravost, nevíra v cokoli a celková nechuť k životu to je to, co všechny tyto příběhy spojuje.

Dodatek 

Bezdomovectví není nakažlivá nemoc. Je to stav, situace, možná stav duše ... Tihle lidé za sebou mají většinou tak pohnutou minulost, že leckdy není divu, že ztrácí víru a nechávají se životem unášet beze směru. Když jsem se ponořila do jejich světa, bylo mi tehdy 21 let, mladičká studentka, která znala život hlavně z knížek. Mohli se mi právem vysmát, ale oni mě respektovali a naslouchali. Já respektovala je a naslouchala jim. Vytvořil se mezi námi dočasný most, který umožnil mě přejít k nim a jim ke mně. Byl to jedinečný zážitek a důkaz, že takové věci mají smysl. Dnes vím, že bezdomovce máme každý tak nějak v sobě ... 

Eva Kubová, publikováno v Psychologii Dnes, listopad 2009

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel