Jste lustr nebo můra?


Jak se zpívá v písničce Luboše Javůrka: "Máš dvě možnosti - bejt lustr nebo můra." Jasně se mi vybavují pohodové večírky s přáteli, kdy jsem to právě já, kdo je centrem pozornosti, neboť zrovna vyprávím další že svých „úžasných“ historek. Ostatní hltají každé moje slovo a já jen zářím. Stejně tak živě vidím, jak sedím na nudné poradě v práci, netuším moc o co se jde a reaguji na šéfův proslov jen tupým výrazem, dokud mě nepřeruší jistou nepříjemnou otázkou. A už v tom lítám....“Cože to chce vědět?“ Trapas, člověk by nejraději zalezl pod stůl .... V paměti pomalu blednou i další vzpomínky. Např. setkání s dávnou kamarádkou, která mě hned v prvních sekundách, téměř namísto pozdravu, zavalí výčtem všech svých dosavadních triumfů, že se chtě nechtě po chvíli začnu cítit jako myš a najednou mám proti vlastnímu očekávání jen jednu tužbu. Co nejrychleji se vypařit ...


Setkáváme-li se s druhými lidmi, ať už tváří tvář nebo ve skupině, vždycky vzniká zcela automaticky, většinou ale ne zcela uvědoměle, pocit jisté psychické nadřazenosti či podřízenosti. Tyto pocity přitom nemusí vůbec korespondovat se společenským statusem, věkem či s rolí, kterou v dané chvíli zastáváme. Nerozhoduje dokonce ani to, zda se vidíme poprvé nebo jsme dávno životními partnery. Pravdou ale je, že u dlouhotrvajících vztahů můžeme vysledovat poměrně silný sklon ke stereotypům. Jste-li v párů „můra“, pak ji zůstáváte asi většinou času. Špatné je to tehdy, pokud dokonce víte, že jen pokus o chvilkovou změnu by vedl ke krachu vašeho vztahu, ale to je už jiná kapitola ...

Všechno, co se zde snažím popsat, je zcela jednoduchý a prastarý princip, který zkrátka pozorujeme vždy a všude. Pokud máte doma třeba pejska jistě víte, jak tyto „pocity“ projevuje při setkáním se svým druhem on. Ocas mezi nohy, nepotřebuje žádný další komentář. U nás lidí je vše díky výchově a konvencím mnohem problematičtější. Dobrému pozorovateli ale napoví již držení těla, barva hlasu či výraz tváře. Obvykle tyto signály vědomě neanalyzujeme, ale nejspíše se projeví jako pocit pohody či nepohody nebo jako sympatie či antipatie vůči partnerovi.

Jenže právě oproti našemu psíkovi máme onu obrovskou výhodu! Chceme-li, je možné dostat tohle všechno do vědomé úrovně. Nejen, že je možné se u toho báječně pobavit, ale je to i skutečně velmi zajímavé, když si tenhle fakt začneme uvědomovat v každodenním životě. Pak možná přijdete na taková šokující odhalení jako např., že vlastně všichni lidí, které považujete za přátelé, vám dělají jen můru! Možná jste typ, který jiný lustr ve své blízkosti prostě svítit nenechá! Nebo je to právě naopak? Poletujete si životem úmyslně jako můra a jste v pohodě. Proč ne? Chcete-li ale občas taky zazářit, jenže to prostě nějak nejde, pak možná tady může začít vaše cesta ke změně. Jakmile víte jak to s vámi vypadá, je to první krok na dobrodružné cestě mezilidského experimentu.

Je nesnadné vymezit přesně kritéria, podle kterých poznáme submisivitu a dominanci.Vysvětlení najdeme opět v běžném životě. Existuje celá řada lidí, kteří např. v zaměstnání zastávají jednoznačně submisivní roli a doma si vše vynahrazují. Jistě znáte učebnicový příklad „ušláplého“ úředníčka, který pak doma terorizuje celou rodinu. Máte-li naopak jednoznačně dominantního šéfa, který se zdá být neotřesitelným vůdčím typem, není úplně jisté, že tomu tak bude i doma, a že to není právě on, kdo své ženě tzv. zobe z ruky.

Málokdo totiž zůstává dominantní za všech okolností. Každý má před něčím nebo před někým respekt, tzn. uznává jisté hodnoty, autority, kde i on kloní hlavu. Druhý extrém maximální podřízivost za všech okolností, je též poměrně vzácným jevem a souvisí většinou s velmi nízkým sebevědomím až silným komplexem méněcennosti. Většina lidí se tedy pohybuje někde uprostřed tohoto spektra a to se odráží i v rukopisu, kde často najdeme znaky submisivity i dominance zároveň.

Zjednodušíme-li některá fakta, pak lze ale říci, že písmo dominantního jedince stejně jako všechny jeho projevy je výrazné a nepřehlédnutelné ve všech směrech. Dominantní typ je sebejistý, ctižádostivý, soutěživý, výkonný, panovačný až agresivní. Okolím manipuluje prostřednictvím udílení příkazů nebo přebíráním odpovědnosti za druhé. V rukopise objevíme větší, širší a tlakovější písmo. Obvyklé jsou též zdůrazněné počátky jednotlivých slov, ostré tvary písmen protažené vertikálně a výrazný podpis. (někdy i podtržený) Specifickým znakem je též důraz na všechny tahy vpravo vzhůru a výrazně prodloužený a pevný přeškrt přes písmeno T.

Rukopis submisivního člověka bývá tak jako jeho autor celkově nevýrazný. Nenápadností a nevýrazností míníme především písmo menší, hubené, měkké, tenké, ochablé, levoběžné a zploštělé. Submisivní typ je podřídivý, poslušný, mírný, má sklony k sebepodceňování. Bývá tolerantní a chápavý. Okolím manipuluje pózou nesamostatnosti, pozornost získává vyžadováním pomoci a podpory, někdy i ve zdánlivě triviálních záležitostech. Je ale dobrým posluchačem a často je schopen hlubokého vcítění a spoluprožívání.

Když se nyní zamyslíte nad lidmi okolo Vás, možná budete mít chuť ověřit si některé své předpoklady, co se týká jejich základního nastavení i pomocí písma. Vezmě si jejich rukopis a podívejte se jim na zoubek! Rozhodně se ale nebojte těch, kteří vypadají silní, protože ne vždy takový opravdu jsou, ne vždy na to opravdu mají! A nezapomeňte, záleží jen na Vás zda budete lustr nebo můra!

Eva Kubová
(publikováno v časopise Překvapení, červen 2001)

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel