Dělám rodině psychologa


Říká se, že když se dva perou, třetí se směje. Ale funguje to v rodině? Zdá se, že tady platí spíš známé úsloví - stát mezi dvěma mlýnskými kameny. Dostat se do role prostředníka je asi tu a tam zcela normální. Máte-li ale najednou na krku nedobrovolný job s nepřetržitou pracovní dobou, zašlo se asi příliš daleko ...

Dcera důvěrnicí

Začalo to, řekněme, těsně po pubertě. Táta začal jezdit na služební cesty, máma se cítila osamělá, sestra byla ještě příliš malá, a tak jsem se stala máminou důvěrnicí já. Nejdřív to bylo prima. Konečně jsme s mámou překonaly  nesváry provázející moje dospívání. Zdálo se, že náš vztah stojí na bázi přátelství. Spolužačky mi tehdy záviděly, že si s mámou tak dobře rozumíme. Mohla jsem s
ní řešit kluky z tanečních, starosti ze školy, neshody s kamarádkami, nic nebyl problém. Postupem času se to ale nějak zvrtlo. Vztah mých rodičů „na dálku“ se začínal dostávat do problémů. Máma toho byla plná, a tak se najednou na mé "banální" starosti nedostalo a já se stala vrbou. Chápala jsem její pocity a strachy a snažila se jí pomoci. Jenže její pochyby a stížnosti nebraly konce. I způsob naší konverzace se hodně změnil. Mluvila se mnou o tátovi, jako bych byla nějaká neutrální osoba, jako bych k němu neměla žádné vlastní city a to mě zraňovalo. K mým uším se tak dostaly věci, které dcera prostě o otci vědět nemá, natož pak od vlastní matky ...

Ta role mi už zůstala

Nabyla jsem dojmu, že problém je v tom, že nejsou schopni mluvit spolu otevřeně. Máma místo, aby se o svou nespokojenost dělila s tátou, zahlcovala tím mě. A tak jsem se rozhodla, šetrně tátu o tomhle stavu informovat. Začala jsem mu v dopisech líčit, jak to doma bez něj vypadá." To ale Karolína netušila, že bylo jen přilití oleje do ohně. "Od téhle chvíle jsem už nebyla důvěrníkem jen máminým, ale i tátovým. Táta to sice zdaleka tak nepřeháněl jako máma, ale já najednou stála v pozici rodinného psychologa, od kterého všichni očekávají, že situaci zachrání. Dokonce i moje malá sestra, na mě zaútočila po hádce rodičů, ať něco udělám, že jsem už velká... Z téhle proklatě nevděčné role se mi nepodařilo dostat se pořádně ani teď, když už dávno nežiji doma a mám svou rodinu. Mám dojem, že zodpovědnost za rodinné vztahy nesu nyní skutečně já, neboť toho o každém nejvíc vím. Začala jsem kvůli tomu studovat psychologii, ale skutečně nepřicházím na to, jak z toho bludného kruhu ven ...

Používají mě jako filtr


"Řekni mi, co mám dělat!, No přece nestojíš na jeho straně!, Uznej, že mám pravdu!", takové a podobné věty slýchá Jarka od své rodiny dnes a denně. Mezi její matkou a dospělým bratrem už pěknou dobu létají blesky. A hromosvodem pro tyhle bouře je právě Jarka. Matka žije s dospělým synem a jeho ženou pod jednou střechou. A to samozřejmě nedělá dobrotu. Klasické problémy mezi nevěstou a tchyní, dostávají v téhle rodině nevídané rozměry. "Když je máma naštvaná na bráchovu ženu, vynadá nejdříve jemu ve smyslu, jaký je hňup, že si mohl vzít takovou ženskou a pak se vrhne na mě, abych celý spor rozsoudila. Samotná snacha většinou naprosto netuší, že se vůbec něco děje. Snažím se být nestranná a myslím, že i jsem, neboť se dokážu vcítit do role každého z nich a všechny je mám ráda. Připadá mi děsně nefér, že mě takto zatáhli do svých žabomyších válek, ale najednou jakoby nebylo úniku. Jakmile má někdo nějaký problém, volají o radu výhradně mě, jsem takový rodinný terapeut na telefonu... A ačkoliv se snažím žádné konkrétní rady či návody neudílet a zůstat maximálně neutrální, nejednou se obrátí vše proti mě. Je mi jasné, že nejlépe by bylo, kdyby si v klidu sedli a společně probrali, co každého z nich trápí. To je ale jediné na čem se jednomyslně shodují: "Nepřipadá v úvahu!" Oni potřebují nějaký filtr a vybrali si bohužel mě. Když je chci poslat za odborníkem, začnou na mě útočit, že z nich dělám blázny. Jestli tady ale někomu hrozí ztráta duševního zdraví, pak se obávám, že jsem to tak akorát já. Jak se totiž cítím v téhle roli já, o to si žádný z nich starosti nedělá. Začínám mít plné zuby jejich neustálých hádek a nesmyslných požadavků jako: "Vysvětli jí nějak takticky, že takhle to dál nejde. Domluv mu, ať jí řekne, to či ono apd." Někdy mám pocit, že jediným řešením je přestat jim brát telefony a někam utéct. Jen se pak budu klepat strachy, co se bude dít, až se jednoho dne vrátím zase zpět.

Poradna psychologa:
Mgr. Ludmila Haňková, privátní poradenský psycholog


Je možné v roli prostředníka v rodinných vztazích něco vyřešit nebo je takový pokus od počátku odsouzen k nezdaru?

Jednou z charakteristik dobrých rodinných vztahů je, že se členové rodiny k sobě navzájem chovají upřímně a sdělují si své pocity. Problémy mezi rodiči, by ale nikdy neměly řešit děti. Pokud je dítě prostředníkem mezi rodiči, dostává se do neřešitelného vnitřního konfliktu: koho z dvou milovaných osob odsoudit. Konflikt se tímto ještě zesílí. V širším příbuzenstvu se prostředníkovi občas podaří něco vyjednat, podporuje tím ale nezdravý způsob komunikace v rodině a riskuje, že se vztek ostatních členů otočí proti němu.

Koho a proč si rodina obvykle vybere?

Velmi často je to právě dítě, nejslabší člen rodiny. Co se týče dospělých členů, tak rodina spíše vybere toho, kdo o tuto roli stojí, rád rozebírá mezilidské vztahy, hodnotí, soudí a zabývá se raději problémy druhých lidí než vlastními. Může to být i ten, kdo nedokáže odmítnout žádný požadavek, cítí se povinný vyhovět každému ve všem. Ze začátku si „zachránce“ tuto roli užívá, přidává mu to na důležitosti. Na konci se však často stává svodem agrese pro celou rodinu, která ho může obviňovat z toho, že se problém neřeší.

Jak se vymanit z nedobrovolné role rodinného psychologa?


Nejdříve je nutné si uvědomit, že prostředník jen posiluje nezdravý způsob komunikace v rodině. Naučit se nepodléhat manipulačním trikům jako: „Promluv si s ním, jsi jediná koho on poslechne“. Nebrat na sebe odpovědnost za životy ostatních lidí, i když jsou příbuzní a záleží nám na nich. Často je třeba rozpoznat a zkrotit své podvědomé tendence soudit a ovlivňovat životy druhých nebo tendence pomáhat a chránit. Pokud se do té role přece jen dostaneme, umět rezolutně ale neagresivně odmítnout v tom pokračovat.

Jak je na tom psycholog profesionál, je jeho povolání skutečně výhodou?

Na jedné straně psycholog výhodu má, protože vzniklé situaci lépe rozumí, snáz rozpozná problém a případné manipulační chování členů rodiny. Na druhou stranu se od psychologa v rodině většinou také více očekává. Často se mu připisuje role rozhodčího a univerzálního zachránce. Ale v psychologii platí pravidlo, že nelze dělat psychoterapii člověku, ke kterému máme blízký nebo příbuzenský vztah. Odborník na vztahy má být nezávislý.

Eva Kubová
(publikováno v časopise Katka, 13.10. 2008)

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel