Nechci mít z dětí cizince

Jak se žije v cizině rodinám s dětmi? Aneb „Všude dobře, doma nejlíp?“Dnešní trend globalizace se nás snaží přesvědčit, že pojem vlast se stává přežitkem, něčím co nepotřebujeme, a že „život bez hranic“ přináší jen samé výhody. Praxe ale ukazuje, že každá mince má svůj rub a líc, a že tento názor globalizovat rozhodně možné nebude. Svět již nedělí železná opona, bohužel problémy spojené s „emigrací“ zůstávají mnohdy stále stejné, jiné možností volby dokonce vznikají ... 

Opustit svou rodnou zem a vydat se za hranice svých zkušeností, vždy bylo a zůstává velkou výzvou. Cizí jazyky a znalost jiných kultur jsou vysoce ceněny a tak zejména mladší generace bývá  podporována v odvaze vyjet do ciziny alespoň „na zkušenou“. Zdá se, že takovým počinem lze jen získat, minimálně tedy do doby než do života páru vstoupí dítě. Pak se náhle vynořují zcela nové otázky a dramaticky se mění hodnotový žebříček. To co se jevilo rodičům jako jednoznačně přínosné, začne být často znovu přehodnocováno. Dospělý duševně vyzrálý člověk, který má svůj jazyk a s ním spojenou kulturu a mentalitu pevně zakotvenou, pobytem v cizině obvykle ztrátu své identity neriskuje.  Zcela jiná je ale situace u dítěte, které krom nesporného obohacení zůstává vystaveno hrozbě vykoření života na rozhraní dvou (někdy i více) kultur, přičemž ani do jedné nepatří zcela bezvýhradně.

Česká rodina v Německu

„Žili jsme s manželem řadu let v Německu, oba jsme našli práci svých snů, nový jazyk se stal naší přirozeností, nechyběli dobří přátelé, peníze ani dostatek volného času. V podstatě nikdy jsme  ohledně toho, že jsme Češi,  nezažili žádné negativní pocity.  Měli jsme naopak dojem, že pro Němce platí, že pokud už cizinec, tak Čech je tou nejlepší volbou ... Žilo se nám velmi dobře a v případě, že bychom neměli dítě, o návratu bychom asi neuvažovali. Národnost pro nás přestala hrát roli. Vždyť důležití jsou konkrétní lidé, ne místo narození.  Jenže pro dítě jsme se rozhodli a najednou se náš úhel pohledu začal přeci jen měnit. Pojmy „životní úroveň“ a „kvalita života“ byly tím, co nás velmi zaměstnávalo. Ke kvalitě života jsme s příchodem nového člena rodiny začali počítat i četnost kontaktu s babičkami nebo tolik specifický český humor. Roli hrála třeba jen prostá možnost hovořit mateřštinou kdykoliv a kdekoliv, bez pocitu, že právě teď je to „společensky“ nevhodné.   Představovali jsme si chvíle, kdy naše dítě bude prožívat s kamarády dobrodružství „die Maus“, ke které nemáme co říct, místo nám důvěrně známého Maxipsa Fíka. Možná se řekne „prkotiny“. Dnes je možné cestovat, jak je libo a „Fíka“ můžete sledovat i v Německu. Problém je jen v tom, že to asi těžko budete sdílet s ostatními ...“

Co se nám honilo hlavou

„Ve svých úvahách jsme od banálních drobností docházeli mnohem dále. Je nutno počítat s tím, že jednoho dne si náš potomek všimne rozdílů obou zemí. Dá se logicky předpokládat, že pro něj, bude doma tam, kde vyrostl, tedy jinde než pro nás. Je sice pravdou, že každý emigrant potvrdí, že pojem „doma“ začne po určité době naprosto ztrácet jasné kontury a přestane se vázat na konkrétní zem, ale pokud jdeme k podstatě, cítíme, že jde o víc. V případě pokusu o totální „asimilaci“, bychom museli kalkulovat s tím, že se naše dítě bude možná jednou za náš původ stydět.  Být jakkoliv jiný, nebývá v dětství zrovna výhodou. Jak jsme viděli na příkladu jiných rodin, v pubertě není nic trapnějšího než rodiče s východním přízvukem. Asi bychom museli bez mrknutí oka akceptovat, že si jednoho dne vezme cizinku, v Německu tedy nejspíš Němku. Bylo nám jasné, že rozhodnutí zůstat,  začne psát zcela nové dějiny našeho rodu.

Kolik internacionalismu unesu?

„Došlo mi, že i přes to, že bych ráda dopřála svému dítěti lepší životní standard i luxus ovládání dvou či více jazyků, budu muset za tímto cílem zvolit jinou cestu.  Z těžko popsatelného vnitřního důvodu mu chci totiž dopřát i ty radosti a strasti českého člověka a případnou volbu „žít jinde“ nechat jen a jen na něm, až přijde jeho čas. Pravděpodobně každý z nás unese jen jistou dávku internacionalismu. Kde je moje hranice jsem si uvědomila po položení fiktivní otázky: „Buď hned sbalíš kufry a odjedeš, nebo tu zůstaneš na věky a domů se už nikdy nepodíváš, co bys udělala?“ Bylo mi jasné, že bych balila ... Kdyby to šlo, ráda bych si o tom pohovořila třeba s C.G. Jungem, možná jeho „archetypy“ a „kolektivní nevědomí“ v tom procesu rozhodování sehrály velkou roli. Každopádně upřímně smekám před pravými emigranty, zejména těch dob minulých. Neměli lehký chleba, ač jim všichni záviděli.“ 

Lidské prožívání, hodnocení situace i rozhodování je skutečně velmi individuální a vysoce komplikovanou záležitostí. Příběh paní  Dr. Nayme Gaggiolli Hörpel z Buenos Aires je další ukázkou, že žít „jinde“, i když se vám daří v mnoha ohledech lépe než doma, nemusí být snadné.  V tomto případě je nutno uvážit, že v následujícím příběhu je manželství smíšené, vzdálenost obou zemí i kultur je mnohem větší a ekonomické rozdíly výrazně dramatičtější než v porovnání s příběhem prvním ...

Je lepší být „hlavou“ myši!

„Narodila jsem se v Buenos Aires, kde jsem také vystudovala a žila až do doby, než jsem poznala svého muže Bena. Ben toho času pracoval v Argentině jako vyslanec své země v jedné z našich bank. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem a je Němec. Většině lidí u nás doma stačí tyto prostá fakta, aby již viděli jasný konec příběhu. Bohatý Němec se zamiluje do chudé Argentinčanky, odvede jí do své vlasti, vezmou se a příběh pokračuje přirozeně v zemi, kde se žije rodině lépe, tedy v Německu. Koneckonců vydělává muž a žena je stejně doma s dětmi. Náš příběh byl ale jiný.  Souhlasila jsem, že po svatbě odjedeme na čas do jeho země, abych poznala Evropu, jeho rodinu a přátele,  jazyk, kulturu i možnosti a omezení takového případného rozhodnutí. Pilně jsem studovala němčinu a po určité době našla práci i přátele, i když považuji za významné podotknout, že „domorodí“ přátelé byli velmi „vzácným zbožím“. Když jsem již byla poměrně dobře usazená, došlo mi, kde jsou zde moje hranice. Pokud bych chtěla plynule navázat na svou profesní dráhu jako doktorka sociologie, musela bych možná obětovat desítky let, abych se dostala tam, kde jsem doma již dávno byla. V nové zemi musíte obvykle znovu prokázat své kvality a začít od nuly.  Automaticky se tak dostáváte do skluzu, který těžko kdy dohoníte.  Cizinec vždy a všude budí jistou míru nedůvěry a za stejným cílem, musí vydat minimálně dvojnásobek námahy než domácí. Profesně pro mě rozhodnutí zůstat, znamenalo obrazně, jak my v latinské Americe říkáme, „být zadkem slona“, návrat proti tomu představoval možnost stát se „hlavou myši“.

Národnost stále hraje roli

„Je nutné zdůraznit, že mé postavení v Německu bylo výjimečně dobré, neboť můj muž měl výhodu domácího prostředí, což mi automaticky zaručovalo mnohé společenské výhody. Rodiny, kde oba manželé pocházeli tzv. ze třetího světa, ty skutečně neměly na růžích ustláno. Často byly v novém systému zcela ztraceni a jejich jedinou šancí byl život v „géthu“ svých krajanů.  Ani v dnešním „moderním“ světě není svět  bez hranic. Národnost hraje stále obrovskou roli a to z důvodů ekonomických, politických, historických a v neposlední řadě těch psychologických. V momentě, kdy jsme se rozhodli pro dítě, bylo nám oběma jasné, že chceme, aby vyrůstalo v Buenos Aires. Přiznávám, že velkou roli hrálo mé pouto k rodině tam, nedokázala jsem ji zcela opustit.  Postrádala jsem i mnoho drobných radostí běžného života, které jsou typicky „argentinské“.  I z psychologického hlediska je zkrátka výhodnější pro dítě v Argentině mít německého otce, než v Německu mít argentinskou matku. Zjistila jsem, že „chudá“ Argentina se svou neopakovatelnou atmosférou je pro mě důležitější než život v přebytku. Měla jsem to štěstí, že mám muže, který cítil emocionální rozdíl obou kultur stejně jako já, a který se zamiloval nejen do mě, ale i do mé vlasti.“

Toto citově tolik nabité téma má nekonečně mnoho podob, ve kterých se nám zjevuje. Zajímavý a  pro nás k zamyšlení obzvláště vhodný, je zejména příspěvek  paní psycholožky Mgr. Ludmily Haňkové.

Jak se žije cizincům v Čechách?

„O problémech rodin, které se přestěhovali do České republiky např. ze zemí bývalého Sovětského svazu bych mohla mluvit dlouho. Ve své poradenské praxi s emigranty běžně pracuji. Začlenit se do české společnosti, je i pro dospělého velmi těžkým úkolem. Mnoho přistěhovalců pociťuje  svůj přízvuk, zejména pak ten východní, skutečně jako handicap a českou společnost vnímá více nebo méně jako nepřátelskou. Hodně z nich to řeší tak, že se uzavírají uvnitř své komunity. Jejich děti však musí navštěvovat české školy. Relativně bez potíží zvládají emigraci snad jen děti předškolního věku. Rychle se naučí jazyk a ve škole se nijak významně od ostatních neliší. Jsou si vědomy svého původu, ale identifikují se s českou společností. Tyto děti však často mívají naopak problémy s mateřštinou. Kolem puberty nechtějí  mluvit rusky nebo třeba ukrajinsky ani s vlastními rodiči. Obzvlášť v rodinách, kde jeden z rodičů je české národnosti.  Zčásti kvůli pohodlnosti, zčásti kvůli tomu, že svůj jiný původ nevnímají jako klad a nechtějí se lišit od ostatních. Výhodu své bilingválnosti ocení většinou až později na střední škole. Jejich mateřština je však značně foneticky nedokonalá a slovní zásoba malá.

Puberta je kritickým věkem pro emigraci

Mnohem větší potíže mívají děti, které se přestěhují do ciziny ve věku 10 až 15 let. Tyto děti již měly ve své zemi vytvořené sociální zázemí. Patřily do určité skupiny vrstevníků a měly svůj sociální status. V pubertálním věku jsou tyto faktory mimořádně důležité. Po přestěhování se cítí ztracené, osamocené, méněcenné. Reagují buď neurotickými symptomy nebo poruchami chování ve škole a v rodině, což jejich situaci ještě zhoršuje. Pamatuji si na jednoho 13-ti letého chlapce, který půl roku vyhrožoval rodičům, že uteče zpátky nebo spáchá sebevraždu. Důvodem emigrace pro tuto rodinu bylo nebezpečí války v jejich zemi. Ani tento argument chlapec neuznával. Řešení našla nakonec rodina v tom, že přeložila  syna na jinou školu, kde studovalo několik dětí s podobným osudem. S jejich pomocí se postupně začlenil do třídy a později si našel i české kamarády.“

Eva Kubová
(publikováno v Psychologii DNES, leden 2009)

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel