Pomoc v nouzi

Proč nepomůžeme člověku v nouzi?

Roku 1964 byla v New Yorku brutálně ubodána žena, jejíž smrtelný zápas trval celých 35 minut. Celé drama bylo sledováno 38 svědky z bezpečí jejich domovů. John Darley z Univerzity New York a Bibb Latané z Kolumbijské univerzity se na základě této události rozhodli experimentálně zjistit, jaká psychická síla je příčinou toho, že nejen, že ženě nikdo nepomohl, ale nikdo ani nepřivolal pomoc... Připravili prostý test, ve kterém zúčastněným studentům oznámili, že se zkoumá adaptace na život na kolejích. Student byl usazen do prázdné místnosti, kde měl dvě minuty mluvit do mikrofonu o svém studentském životě. V několika dalších místnostech byly umístěny pásky s nahrávkami dalších studentů. Zkoumaná osoba o tom neměla tušení a domnívala se, že ve vedlejších místnostech jsou další studenti. Pokud student sám nehovořil, byl mikrofon vypnutý a on musel naslouchat jako při skupinové terapii. První hlas, který se ozval patřil údajně epileptickému studentovi. Řekl skupině, že má sklony k záchvatům, mluvil zdráhavě a rozpačitě. Pak následoval další a další hlas jiných fiktivních studentů, vše stále dokola. Až znovu přišel na řadu zmíněný student s epilepsii.

Ukryti ve skupině - Difúze odpovědnosti

Záchvat začal. Z pásky se ozýval přerývaný dech a přímé volání o pomoc. Pokusná osoba se domnívala, že záchvat slyší skrze mikrofon ještě několik dalších posluchačů. Pouhých 31 procent vyhledalo pomoc experimentátora, což odpovídá dosti přesně 35 procentům „neposlušných“ respondentů v Milgramově experimentu. Experimentátoři opakovali test s různě velikými skupinami a došli k zajímavým výsledkům. Pokud zkoumaná osoba měla dojem, že se ocitá ve čtyřčlenné a větší skupině, pak bylo nepravděpodobné, že půjde pro pomoc. Vědci v této souvislosti poprvé popsali jev tzv. difúze odpovědnosti. Čím větší je skupina, tím méně zodpovědný se cítí jednotlivec. Na druhé straně celých 85 procent vyhledalo pomoc do tří minut od začátku záchvatu, pokud se domnívali, že jsou jedinými posluchači. Darley a Latané dále zjistili, že pokud účastníci nejednali během prvních 180 vteřin, s největší pravděpodobností neučinili nic ani později. Platí tedy, že čím déle váháme, tím menší je šance, že se odhodláme k činu.

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel