Stírá věk kouzlo jedinečnosti?

"Na stará kolena si člověk už nemůže moc vybírat. A konec konců, to máš holka v tomhle věku už jedno. Dědek jako dědek." Tak to je útržek jednoho rozhovoru dvou starších dam, co jsem nedávno zaslechla. Je skutečně pravdou, že se ve vyšším věku začnou  smazávat výrazné individuální rozdíly a že si začínáme být všichni tak nějak podobnější?

Kruh se uzavírá

Náhodně jsem zapátrala v archívu rukopisů mezi staršími ročníky... První nalezený rukopis, jsem málem přehlédla, původně bych ho totiž pokládala spíše za rukopis dětský... A není to přesně to, o čem ty dvě dámy hovořily? Je potřeba podívat se na vývoj člověka a jeho rukopisu v celoživotním měřítku. Písmo školou povinných dětí je si tak nějak podobné, většinou i laik jej bez problémů pozná. Dětská individualita se teprve probouzí, rozdíly se výrazně prohlubují až s přibývajícím věkem.  Ale je tomu tak po celý život? Podle mnohých rukopisů můžeme usuzovat, že individaulita je nejvyšší v mladším střední věku a pak jako by se začínala naopak opět obrušovat...

Jako vejce vejci?

V druhém rukopise, patřícimu též 75-tileté pisatelce, můžeme vypozorovat zrovna tak jistou podobnost k rukopisu předchozímu jako i již zmíněný sklon k prapůvodní školní formě písma, která nám byla tak úzkostlivě vštěpována. Přesto ale nemůžeme v žádném případě tvrdit, že by rukopisy byly shodné. Vidíme rozdíly v pružnosti, sklonu i v provedení jednotlivých písmenek. Každopádně by bylo zajímavé porovnat osobnosti a písma těchto dvou pisatelek ve středním věku. Možná, že tehdy byly rozdíly mezi nimi mnohem dramatičtější, ale v důsledku podobných životních závěrů došlo k jejich přiblížení.

 Zub času

Třetí rukopis pochází od o jěště pár let staršího pisatele, než dva předchozí.
Fakt, že se jedná o písmo pisatele vyššího věku prozradí nejvíce jistá nejistost tahu, která přechází až do třesu. Přesto všechno neztrácí rukopis v žádném případě své kouzlo zcela. Mnohé provedení písmenek i zde odpovídá dosti přesně původní školní předloze, ale přesto je u této ukázky záměna s písmem dítěte již více než nepravděpodobná.  Je to docíleno mimo jíné i podržením si některých individuálních znaků rukopisu, které mu dodávají na jeho jedinečnosti,  např. provedení háčků či tvarů u písmenek V a T. 

Věk jsou jenom čísla

Poslední ukázka trochu míchá karty, i když částečně rovněž potvrzuje již řečené. Ani tato vrstevnice předchozích pisatelů nevybočuje z řady žádnými šokující bizardnosti, které bychom možná našli u mladých věkových kategorii, ale zároveň si zachovává mnoho zcela nezaměnitelných osobních znaků a jistě nelze hovořit o ztrátě individuality či senilitě.  Zjenodušené písmenko T, originálně zapojená diakritika, smyčkové obohacení u písmenke M i jedinečnost podpisu dokazují, že věk je jen jedním z mnoha faktorů, které se podepisují na naší osobnosti.


Eva Kubová
(publikováno v časopise Báječná neděle, srpen 2006)

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel