Iluze o přátelství

V době, kdy rodinné a partnerské vztahy tak často pokulhávají, stoupá přátelství závratně v ceně. Řada výzkumů udává dokonce neuvěřitelné druhé místo na pomyslném žebříčku našich hodnot nutných k dosažení životního štěstí.  

Jak vzniká přátelství? 

Dobrovolně, vlastní volbou, napadne mnohé z nás. Ale jak moc trefná je tato domněnka? Možnost volby je na přátelství jedna z těch nejvíce ceněných premis. Výběr rodiny a rodinných příslušníků sami neovlivníme, u partnerství věříme, že svoboda volby je zachována, ale stačí zamyslet se nad determinismem v souvislosti s nevědomými vzorci z původní rodiny nebo nad významem obyčejného pachového vjemu a tápeme opět v temnotě. A jak je to tedy s přáteli? Vědci z Lipské univerzity provedli za účelem zodpovězení této otázky jednoduchý experiment. Na začátku semestru posadili studenty na předem určená místa a po té je vyzvali, aby se postupně ostatním představili. Ihned po ukončení představovací rundy byli studenti požádáni, aby se vyjádřili, kdo jim byl jak sympatický a s kým by se eventuálně rádi poznali blíže. Po uplynutí prvního roku na univerzitě se experimentátoři obrátili na studenty znovu. Tenkrát s otázkou, s kým se nakonec spřátelili. Překvapivé bylo, že ke spřátelení došlo převážně u studentů, kteří v momentě prvního setkání seděli bezprostředně vedle sebe, nebo alespoň v téže řadě. Naproti tomu souvislost s vyjádřeným hodnocením se nenašla. Vypadá to tedy, že i zcela náhodná fyzická blízkost v momentě prvního setkání může ovlivnit dlouhodobé sociální rozhodování člověka.

Účelové vztahy 
 
Přátelství vzniká velmi často na základě společně sdílené aktivity, ať už je to studium, práce, sport nebo nějaké hobby. Význam akce se ukazuje zejména v momentě, kdy vztah přijde o možnost „dopovat“ se novými zážitky, např. z důvodu stěhování nebo změny rodinné situace u některého ze zúčastněných. Pokud se v tomto okamžiku vztah nepřehoupne do nové vyšší úrovně, hrozí mu ochladnutí a pozvolné vyhasnutí. Právě taková situace je ale vynikajícím testem hloubky vztahu. Pokud se lidé setkávali jen proto, že oba milují třeba stolní tenis, pak nyní je potřeba začít se spolu setkávat jen pro setkání samotné. Aktivita při níž se sejdeme je náhle zcela druhořadá. Pokud potřeba „vidět se“ najednou chybí, zaručeně o přátelství nešlo. Společně sdílená činnost je sice dobrou startovací dráhou, ale pro trvalé udržení přátelství v žádném případě nestačí. Skrývá se v ní totiž jedno velké nebezpečí. Je tím již naznačená záměna účelového vztahu za přátelství. Mnohdy zjistíme, že lidé, se kterými jsme se léta pravidelně potili na hřišti nebo v učebně, nejsou našimi přáteli, jak jsme se mylně domnívali, ale jen pouhými známými, lidmi, kteří byli ve stejnou dobu na stejném místě. Pokud zmizí účel, logicky zanikne i vztah. 

Nepřiměřené nároky

Věříme, že pokud onemocníme či přijdeme o práci, naši přátelé přijdou a zachrání nás. Mnohdy nám nestačí, že nás vyslechnou, poradí a pomohou spíše v rovině psychologické než v té materiální. Vyžadujeme více a více, a to vše v dobré víře, že skutečně dobrý přítel pro nás udělá cokoliv. Právě taková chvíle může být začátkem konce přátelství a důvod nemusí být vždy jen malá obětavost či nedostatečná vůle pomoci. I u vztahů, které by jinak měly dobrou šanci na přežití, může dojít ke krizi v důsledku nerealistických očekávání, které nejednou zaženou do úzkých i opravdu dobrého přítele. Mezi neadekvátní očekávání patří i to, že skutečně dobré přátelství nesmí ztrácet za žádných okolností na intenzitě. Celoživotně stejná míra zainteresovanosti je přitom naprosto neudržitelná. Přesto máme často tendenci popírat přirozený vývoj vztahu, který závisí na různých životních etapách, které nemusí na obou stranách probíhat zrovna synchronně. Navíc i kvalitní přátelství může mít své krize. Pokud při sebemenším zaváhání raději vztah ukončíme a hledáme nový, těžko kdy zažijeme skutečně hluboké přátelství.

Kompenzační přátelství 

Kompenzační přátelství patří co do intenzity k těm nejsilnějším a nejbouřlivějším. Typická jsou pro období puberty, kdy si tak nějak podvědomě kompenzujeme partnerský vztah, na který se v té době připravujeme. Přátelský vztah se pak v některých ohledech blíží klasickému partnerství, jedná se o neobyčejně blízký vztah, ovšem tak nějak „nanečisto“. Svěřování všech intimností, nejskrytějších myšlenek a přání je pak normou. Jakmile se ale podaří jednomu ze zúčastněných najít vhodný protějšek, dochází k dramatické změně. Do hry vstupuje žárlivost a ta stejně tak jako v partnerství ohrožuje samu podstatu vztahu. Někdy přetrvává kuriózně takový podivný model i do dospělosti. Podle švýcarské psycholožky Vereny Kast, není úplně výjimečné, že manžel žárlí na manželčinu nejlepší přítelkyni a tak jakoby bez důvodu ji prostě nemůže vystát. Jedná se prý zhruba o každého třetího manžela! Ale i ženy žárlívají na nové partnerství své nejlepší kamarádky, většinou ze strachu, že to jejich vzájemný vztah oslabí. Tato obava navíc není vůbec lichá, neboť je pak jen přirozené, že i nejlepší kamarádka najednou nemá tolik času a ani tak vysokou potřebu se vším se svěřovat. 

Přítel sokem  

Předpokládejme, že skutečnému přátelství by se měla žárlivost a tím i vzájemná rivalita vyhnout. Jak důležité je, aby tomu tak skutečně bylo, dokazuje řada dalších studií. Podle průzkumů si za přátelé vybíráme nejčastěji lidi se stejným sociálním statutem, podobného věku, vzdělání, inteligence a dokonce i fyzické atraktivity. Není pak divu, že když se vztah vzdálí od ideálu harmonie prosté jakékoli konkurenčnosti, máme na problémy zaděláno. Naši přátelé se pak mohou stát těmi nejnebezpečnějšími soky, neboť mají velmi podobné kvality jako my sami. Psychologové April Bleske a Todd Shackelford došli ve své studii k závěru, že více než polovina respondentů již zažila ostrý souboj o partnera právě se svými nejbližšími přáteli! V takových situacích se přítel změní v mžiku v úhlavního nepřítele. Intenzita boje je značná, neboť právě přátelé jsou těmi, kdo mají obvykle přístup k našim největším tajemstvím. Jsou to oni, kdo důvěrně znají slabiny naše i našeho milostného vztahu. Jan Yager ve své studii uvádí, že přibližně 64 % z nás se již cítilo někdy za svůj život v přátelství tak či onak zrazeno. Výzkum navíc prokázal, že ztráta hlubokého přátelského vztahu vede k somatickým poruchám, které sice nebývají tak závažné jako např. u rozpadlého manželství, ale i tak dokáží pořádně bolet.

Jak přátelství končí? 

Dr. Horst Heidbrink, psycholog a vědec zabývající se mimo jiné i přátelstvím zmapoval nejčastější způsob ukončení přátelského vztahu. Asi nepřekvapí závěr, že většina kamarádských vztahů nebývá na rozdíl od vztahů mileneckých ukončena nijak oficiálně. Typické pro ukončení přátelství je nechat vztah odeznít, vyšumět, uspat ... Díky tomu se někdy podaří i po letech mlčení ještě vztah oživit, neboť vlastně oficiálně nikdy neskončil. Na jednu stranu se tedy symbolicky otevřená zadní vrátka zdají být výhodná. Ovšem v praxi to vede spíše k četným nedorozuměním a vysoké nejistotě. Jakmile se začne přítel maličko vzdalovat, začneme mít dojem, že se dělá vzácným a nedostižným a obavy z toho, že chce ze vztahu nenápadně vyklouznout, začnou nahlodávat naši důvěru. Mnohdy pak jen z obyčejného strachu čekáme, až se ozve ten druhý. Zbytečně tak přicházíme o kvalitní vztahy jen v důsledku jakési chybné interpretace, kdy nejsme schopni rozpoznat, kdy se jedná o situační vytíženost např. v důsledku nové životní situace (stěhování, rodičovství atd.) a kdy druhá strana skutečně zájem ztrácí. Tak jako ve všech mezilidských vztazích i zde platí, že dobrý vztah musí stát na pevných základech a jeho kvalita je přímo úměrná kvalitě a vyzrálosti zúčastněných. Každopádně, ať už je přátelství, jakkoliv vědomě či nevědomě podmíněné, a ať už nás může jakkoliv tvrdě zklamat či zranit, zůstává stále vysokou hodnotou, která zkvalitňuje život a rozhodně stojí za risk i jisté oběti. 

Eva Kubová

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel