Pravděpodobně už mým příchodem na
svět v typické porodnici sedmdesátých let bylo předurčeno, že mi lidé v
bílém budou nahánět hrůzu. Neosobní, sterilní prostředí, evokující
pocit, že jsme najednou pouhým objektem bez názoru a citu, vždy podivným
způsobem otřásalo mým nitrem. Po té, co jsem žila několik let v
cizině, zjistila jsem ale, že to se mnou není až tak úplně beznadějné.
Zdálo se, že mé stavy úzkosti se pravděpodobně specializovaly pouze na
domácí lékařské prostředí. To byla ovšem zcela převratná informace a
tak, když se moje „fobie“ ve výrazně kultivovanějších podmínkách za
hranicemi, pomalu ale zcela jistě vytrácela, rozhodla jsem se své
konečné „vyléčení“ otestovat na ostro.
Po návratu domů
jsem záhy potřebovala zubní ošetření a v rámci „testace“ jsem se
rozhodla nečesky a nelogicky, nevyužít služeb příbuzné lékařky v
sousedním městě, ale zcela jednoduše vyhledat telefonní číslo
nejbližšího obvodního lékaře. Rodina mě sice měla za pomatence a rebela,
já se hájila slovy, že „o protekci“ jsem nikdy nestála ...
Již úvodní „Noo, co chcete“ do telefonu a fakt, že ostatní lékaři v
okolí už měli stav plný, mělo býti varováním, že moje téměř vyléčená
fobie, by se mohla dočkat nepříjemné recidivy. Rozhodla jsem se ale
čelit svému dětinskému strachu a tak jsem směle vstoupila v pátek
odpoledne,nic netušíc, jako poslední pacient do ordinace nejmenovaného
lékaře.
Muž v plášti beze slova pozdravu, usadil mě
na své křeslo a spěchaje na chatu, se dosti necitlivě vrhl na můj chrup.
V mezipauzách, kdy měnil vyšetřovací nástroje, vyptával se přezíravě na
důvod mé návštěvy, předchozí bydliště a jiné detaily, které ho zcela
evidentně nikterak nezajímaly. Tedy až na tu vynucenou zmínku o pobytu v
zahraničí, na jejímž základě si posunul brýle na čele a poprvé za celou
dobu se na mě podíval ... Pak bez rentgenu a bez ohledu na moje
námitky, že anestezie ještě nezabrala, pustil se do trhání mého zubního
nervu. Slovy jako "to by chtělo vyškubnout a bude po ptákách" nebo
"neklepejte se, my tady na bolest nedáme, nejsme v Německu", mě omámenou
bolestí, přiváděl v tupý úžas. Jeho rozpravu se sestřičkou, že právě
použité nástroje jsou pěkné "šmejdy", ale že ty poslední tři dobré kusy
má schované pro nejbližší příbuzné, jsem vnímala již ve stavu jistého
těžko popsatelného duševního kómatu. Stále jsem se nemohla zbavit
pocitu, že tohle všechno nemůže být pravda, že se pravděpodobně jedná o
nějakou velmi živou noční můru, při troše štěstí dokonce o lucidní sen,
ze kterého zcela jistě brzy procitnu.
Bohužel žádné procitnutí nenastalo.
Zraněná fyzicky i
psychicky jsem se vypotácela z ordinace a bylo mi jasné, že jsem přišla
nejen o zubní nerv ... Doposud mě děsil převážně jen ten pocit, že v
chodbách českých zdravotnických zařízení se náhle měním jako upír v
měsíčním svitu v nesvéprávné individum, které do jisté míry obtěžuje.
Nyní jsem nabila pocitu, že kdyby nešlo „jen“ o zub, mohla bych dojít
opravdové újmy. Narazit na takový kalibr, je ale z psychologického
hlediska skutečně unikátní zážitek, tedy alespoň v to ještě doufám...
Pokusit se proniknout do myšlení tohoto lehce sadistického muže, připadá
mi jako dobrý námět na detektivku. Jen si stále kladu otázku, jak je
možné, že takový člověk se u nás může honosit titulem MUDr, když je
evidentním analfabetem, alespoň v psychologii určitě. A pak, že země
neomezených možností je Amerika !
Eva
Kubová, publikováno v Psychologii Dnes
Žádné komentáře:
Okomentovat