MUDr. Sadista

Pravděpodobně už mým příchodem na svět v typické porodnici sedmdesátých let bylo předurčeno, že mi lidé v bílém budou nahánět hrůzu. Neosobní, sterilní prostředí, evokující pocit, že jsme najednou pouhým objektem bez názoru a citu, vždy podivným způsobem otřásalo mým nitrem. Po té, co jsem žila několik let v cizině, zjistila jsem ale, že to se mnou není až tak úplně beznadějné. Zdálo se, že mé stavy úzkosti se pravděpodobně specializovaly pouze na domácí lékařské prostředí. To byla ovšem zcela převratná informace a tak, když se moje „fobie“ ve výrazně kultivovanějších podmínkách za hranicemi, pomalu ale zcela jistě vytrácela, rozhodla jsem se své konečné „vyléčení“ otestovat na ostro.

Po návratu domů jsem záhy potřebovala zubní ošetření a v rámci „testace“ jsem se rozhodla nečesky a nelogicky, nevyužít služeb příbuzné lékařky v sousedním městě, ale zcela jednoduše vyhledat telefonní číslo nejbližšího obvodního lékaře. Rodina mě sice měla za pomatence a rebela, já se hájila slovy, že „o protekci“ jsem nikdy nestála ... Již úvodní „Noo, co chcete“ do telefonu a fakt, že ostatní lékaři v okolí už měli stav plný, mělo býti varováním, že moje téměř vyléčená fobie, by se mohla dočkat nepříjemné recidivy. Rozhodla jsem se ale čelit svému dětinskému strachu a tak jsem směle vstoupila v pátek odpoledne,nic netušíc, jako poslední pacient do ordinace nejmenovaného lékaře.

Muž v plášti beze slova pozdravu, usadil mě na své křeslo a spěchaje na chatu, se dosti necitlivě vrhl na můj chrup. V mezipauzách, kdy měnil vyšetřovací nástroje, vyptával se přezíravě na důvod mé návštěvy, předchozí bydliště a jiné detaily, které ho zcela evidentně nikterak nezajímaly. Tedy až na tu vynucenou zmínku o pobytu v zahraničí, na jejímž základě si posunul brýle na čele a poprvé za celou dobu se na mě podíval ... Pak bez rentgenu a bez ohledu na moje námitky, že anestezie ještě nezabrala, pustil se do trhání mého zubního nervu. Slovy jako "to by chtělo vyškubnout a bude po ptákách" nebo "neklepejte se, my tady na bolest nedáme, nejsme v Německu", mě omámenou bolestí, přiváděl v tupý úžas. Jeho rozpravu se sestřičkou, že právě použité nástroje jsou pěkné "šmejdy", ale že ty poslední tři dobré kusy má schované pro nejbližší příbuzné, jsem vnímala již ve stavu jistého těžko popsatelného duševního kómatu. Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle všechno nemůže být pravda, že se pravděpodobně jedná o nějakou velmi živou noční můru, při troše štěstí dokonce o lucidní sen, ze kterého zcela jistě brzy procitnu. Bohužel žádné procitnutí nenastalo.

Zraněná fyzicky i psychicky jsem se vypotácela z ordinace a bylo mi jasné, že jsem přišla nejen o zubní nerv ... Doposud mě děsil převážně jen ten pocit, že v chodbách českých zdravotnických zařízení se náhle měním jako upír v měsíčním svitu v nesvéprávné individum, které do jisté míry obtěžuje. Nyní jsem nabila pocitu, že kdyby nešlo „jen“ o zub, mohla bych dojít opravdové újmy. Narazit na takový kalibr, je ale z psychologického hlediska skutečně unikátní zážitek, tedy alespoň v to ještě doufám... Pokusit se proniknout do myšlení tohoto lehce sadistického muže, připadá mi jako dobrý námět na detektivku. Jen si stále kladu otázku, jak je možné, že takový člověk se u nás může honosit titulem MUDr, když je evidentním analfabetem, alespoň v psychologii určitě. A pak, že země neomezených možností je Amerika !

Eva Kubová, publikováno v Psychologii Dnes

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel