Relaxace po česku aneb relaxace s trvalým účinkem

Nedávno jsem dostala originální dárek. Poukázku na dnes tak populární wellness program v jednom českém lázeňském středisku. Jakožto v těchto kruzích neznalý nováček byla jsem plná očekávání a už už se nemohla dočkat. Velmi zajímavá mi připadala procedura nazvaná „rašelinová koupel“, slibující mimo jiné zcela jedinečný a nezapomenutelný relaxační účinek. Byla jsem připravena zcela se poddat uvolňovací kůře a to s plnou rozkoší. 

Při vstupu do onoho údajně relaxačního prostoru, nabila jsem rychle dojmu, že to bude zřejmě nějaká „mejlka“ a já si místnost popletla. Po dlouhém tápání mě však konečně objevivší se personál ujistil, že jsem tu naprosto správně. Ke své smůle, pomyslela jsem si. Očekávala jsem skutečně něco jiného než strohou kachlíčkovanou masnu. No nic, moje odhodlání rozhodně si zážitek vychutnat, bylo silnější. A tak jsem se po počátečním „nic moc úvodu“ ponořila do připravené lázně. Bahénko bylo teplé, husté, jemňoučké zkrátka velmi příjemné. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to ale skutečně to jediné, co se zde dá označit za příjemné. Když jsem se pokoušela smířit se s neútulným prostředím, kde vonné svíčky, příjemné tlumené světlo či relaxační hudba existovaly pouze v mé fantazii, všimla jsem si, že i v té fantazii mě cosi ruší. Byly to obrovské tikající hodiny, visící přímo před mýma očima. Přesně takové, co se neúprosně pojí s nepříjemným čekání např. u zubaře. Jejich minutovka sebou vždy po 60 vteřinách nechutně hlasitě cukne a obvykle to signalizuje, že zákrok se blíží ... 

Zde to mělo asi znamenat, že i relaxace má své, časem, řekněme rovnou penězi, dané meze. Hm, pomyslela jsem si. Fantazie stačit nebude, bude nutná maximální koncentrace, ne-li dokonce autosugesce. Rozhodla jsem se, že k zavřeným očím se pokusím zavřít v rámci možností i uši. Když už se mi tak tak dařilo dosáhnout těžce vybojovaného pocitu jisté blaženosti, zaútočila na mé sluchové orgány prudká slova zákulisní debaty. Ošetřující terapeuti velmi ostře diskutovali své neutěšené pracovní podmínky a nedostatečné ocenění. Takže jsem např. zjistila, že po několika hodinách masáží, bolí člověka ruce jako prase a že za ty prachy, co si vydře, sotva přežije. Ačkoliv jsem masáž neměla, začínala jsem se cítit nepatřičně, až provinile. 

Z mých úvah mě vyrušil hlas mladé ošetřovatelky, která mě přišla zkontrolovat a pobídnout v relaxaci. Prý je naprosto nezbytné neustále hníst bahénko v rukách. A tak jsem hnětla, mačkala, nabírala a svědomitě stlačovala hmotu mezi prsty. Ponořena do jakési pseudopohody, mačkám, hnětu, mačkám a hnětu, dokud mě nezarazí podivný hmatový vjem. Jakoby právě uchopená hrudka bahna hníst nešla. Že by byl problém i v tom bahnu? Tomu se mi nechtělo věřit a tak jsem zintenzivnila své úsilí. Jenže opravdu, tohle bylo prostě divné. Tak jsem vyzvedla ruku nad hladinu a pohlédla, co že se to děje? Nic nechápajíc, držela jsem v ruce žábu ! Samozřejmě už dávno předtím mrtvou, chudinku. Nemám naprosto nic proti žábám, natož zesnulým, ale tohle byl prostě šok. Za šíleného jekotu jsem urychleně ukončila proceduru. A tak mám skutečně o jeden nezapomenutelný zážitek více. „Prostě příroda“, jak lakonicky komentoval situaci personál. Naštěstí jsem od přírody veselá povaha a tak říkám, že zážitek nemusí být nutně dobrý, hlavně že je silný. 

Eva Kubová

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel