Áje nad Hradčany

Nedávno mě navštívil v Praze můj francouzský kamarád Fabrice. Třicátník, typické dítě ze Západu, které vyrostlo s Pamperskami, Nutelou a Coca colou, byl „na Východě“ poprvé. Ačkoliv jinak už zcestovalý dobrodruh, přiznal, že mu cesta do bývalého východního bloku znovu připomněla, co je to cestovní horečka. Dorazil ke svému překvapení bez úhony a dychtivě očekával tolik démonizovaný svět ... Fabrice pochází z menšího, nijak zvlášť významného města, tak už jsem se nemohla dočkat, až mu s pýchou ukážu poklady naší zlaté a stověžaté Prahy. Doufala jsem, že pak pochopí, že být dítětem z Východu, neznamená nutně být nějakým chudákem k politování ... Jeho návštěva byla omezena na pouhé dva dny. Usilovně jsem si lámala hlavu, kudy ho tak v krátkém čase provést, aby viděl to „nej“.

Moje starostlivost se brzy ukázala jako zcela lichá. Na otázku, na co se nejvíce těší a co musí v Praze určitě vidět, odpověděl více než překvapivě. Vytáhl z kufru pomačkaný papírek a z toho četl: „No našel jsem v průvodci, že naprosto unikátní je nějaká konečná stanice metra C – „áje“, nebo tak nějak?“ Vytřeštěně jsme na sebe s manželem pohlédli a pohotově položili doplňující, kontrolní otázky. „Seš si jistý? A co by tam jako mělo být k vidění?“ Neznaje výrazu sídliště či paneláky, začal komplikovaně popisovat, že by rád viděl takové ty socialistické stavby, z takového toho speciálního materiálu ... Aha, došlo nám, myslí to vážně.

Nemohla jsem přenést přes srdce, aby neviděl zlaté srdce našeho hlavního města. A tak paneláky, nepaneláky, vytáhli jsme ho na Václavák, pusy se nám rozjeli vyprávěním mnoha historických souvislostí poutajících se k tomuto pro nás tak významnému místu a už už jsme pelášili na Staromák. Zaujati tím, co všechno se dá o Praze vykládat, a jak těžké je to tak v rychlosti nějak smysluplně, jasně a stručně předat, jsme málem nepostřehli, že náš host se příliš nebaví. Když jsme přežili davovou psychózu v turistické záplavě u Orloje a měli namířeno ke zlatému hřebu – Karlovu mostu, Hradčanům a Malé Straně, náš host nevydržel. „Já jsem se jen chtěl zeptat, stihneme ještě ty „áje“? Došlo nám, že takhle to dál nepůjde. Náš přítel byl procházkou po pražských pamětihodnostech opravdu znuděn a kvůli vřavě turistů i značně otráven. Sdělil nám, že nás tedy nechce urazit, ale že Pražský hrad ani Karlův most opravdu vidět nemusí. Prý vše zná z videa, televize a knih. Navíc tvrdil, že v jeho městě jsou všechny památky postaveny dle stejného architekta jako většina ve staré Praze. Vysvětlil nám, že chce vidět obyčejná místa, kde Pražané žijí.

A tak jsme rezignovali a vzali ho na jeho vysněné Háje. Byl nadšen! Nikdy nic podobného neviděl. Autem jsme pak projeli i sídliště Zahradní Město, Prosek, Bohnice a Čimice. „Představoval jsem si sídliště jako nějaká hrůzostrašná gétha! Přitom tady je tolik stromů, parků, veselých barev, drobných obchůdků! Jásal, téměř u vytržení. Koukej, ten pán s tím pejskem a támhle, ten houf maminek s kočárky! Žijí tady opravdu úplně „normální“ lidi ! Netuším, co si chudák představoval, možná je lepší ani to nevědět ...

Eva Kubová, publikováno v Psychologii Dnes, červen 2009

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Jo jo, tak to prostě je, zápa´dáci si myslí, že jsme spadli ze stromů....

PageRank ukazatel