Těžko uvěřitelný příběh


Můj příběh je možná banální, protože takových je poslední dobou jako hub po dešti. Jev, zvaný nevěra mi připadá asi tak častý, jako chřipka na podzim.
Myslela jsem si, že mně se to nemůže stát. Můj manžel byl se mnou ženatý už podruhé, je
o devět let starší, nevelkého vzrůstu, a já reprezentovala tu atraktivnější polovičku. Ale i tak se stalo, že to po deseti letech manželství začalo skřípat. Asi únava vztahu a on to hned řešil nevěrou. To jsem já nějak nedokázala. Měli jsme ve vztahu důvěru, on byl často pracovně pryč, já občas také. Vždycky jsem si říkala, že se může přihodit leccos a, že „úlet“ na jednu noc bych asi překousla, ale tohle byl rovnou vztah.
Po dvou letech, kdy mě různí známí upozorňovali, že byl někde viděn, to konečně přiznal.
To už ona slečna znala naše děti, jezdili společně na výlety a dovolené. Mluvilo se o ní u nás doma skoro jako o členu rodiny.
Korunu tomu dal můj drahý, když ji přivedl domů, aby ho ošetřovala po operaci, když já chodím do práce ( je totiž zdravotní sestra ). No a ona tu zůstala dva dny. Protože jsem asertivní člověk a blížily se Vánoce, zaťala jsem zuby a nevykopla ji. Nechtěla jsem před dětmi dělat aféru. Pak přišly hory, nato marodění s kolenem a náš „problém“ jsem nějak zapomněla řešit. Asi nejsem moc razantní.
Vygradovalo to v létě, kdy se mi pochlubil, že s ní strávil víkend a to už jsem nemohla ustát.
Vyhodila jsem ho z bytu. Naštěstí měl kam jít, u rodičů v domě na venkově má byt. Nastěhoval se tam rovnou se svou krasavicí i s jejím psíkem. Měla jsem radost, že vypadl, a zároveň vztek, jak mi to mohl udělat, a celkově zkažené prázdniny.
A aby to nebylo tak jednoduché pro mé rodiče, stalo se to samé mojí sestře ve stejnou dobu.
Ten samý případ, jen s tím rozdílem, že to pro ni byl blesk z čistého nebe, nic netušila. Prostě
Švagříček to oznámil v den ročních narozenin jejich dcerky a po obrovském tříměsíčním zamilování rozbil dvě rodiny. Svojí a té milenky. Je to jak ze špatnýho románu.
Teď je to všechno rok. Myslela jsem si, že jsem z nejhoršího venku, ale všechno se mi to nějak vrací zpátky. Lítost, vztek, samota. Myslím, že jsem silná osobnost a přečetla jsem dost odborných knih, ale srdci neporučíš. Uvažuju racionálně, ale někdy se moc rozumně nedokážu chovat. Děsně jsem se chtěla rozvést, ale nemůžu k tomu sebrat sílu. Manžela už
nemiluju, jen se s ním snažím slušně vycházet. Dětem se nelíbí, když se hádáme.
Když na mě přijdou chmurky, projedu se na kole, zavolám kamarádce, občas někam vyrazím.
Se ségrou se navzájem podporujeme, že bude líp.
Určitě je nejlepší náplastí humor, práce, aktivita, přátelé, láska a hlavně čas.
Psychologie je úžasná v tom, že nelze vypočítat jak dlouho a jak moc se kdo bude trápit, co přesně budeme prožívat a kdo bude statečnější. A asi ( teda aspoň v mém případě ) se líp radí druhým než sám sobě.
Vím, že Váš kurz není psychoterapie, ale chtěla bych se dozvědět něco nového. Psychologie v životě není nikdy dost.
S pozdravem Monika

Žádné komentáře:

PageRank ukazatel