Můj příběh je možná banální,
protože takových je poslední dobou jako hub po dešti. Jev, zvaný
nevěra mi připadá asi tak častý, jako chřipka na podzim.
Myslela jsem si, že mně se to nemůže
stát. Můj manžel byl se mnou ženatý už podruhé, je
o devět let starší, nevelkého
vzrůstu, a já reprezentovala tu atraktivnější polovičku. Ale i
tak se stalo, že to po deseti letech manželství začalo skřípat.
Asi únava vztahu a on to hned řešil nevěrou. To jsem já nějak
nedokázala. Měli jsme ve vztahu důvěru, on byl často pracovně
pryč, já občas také. Vždycky jsem si říkala, že se může
přihodit leccos a, že „úlet“ na jednu noc bych asi překousla,
ale tohle byl rovnou vztah.
Po dvou letech, kdy mě různí známí
upozorňovali, že byl někde viděn, to konečně přiznal.
To už ona slečna znala naše děti,
jezdili společně na výlety a dovolené. Mluvilo se o ní u nás
doma skoro jako o členu rodiny.
Korunu tomu dal můj drahý, když ji
přivedl domů, aby ho ošetřovala po operaci, když já chodím do
práce ( je totiž zdravotní sestra ). No a ona tu zůstala dva dny.
Protože jsem asertivní člověk a blížily se Vánoce, zaťala
jsem zuby a nevykopla ji. Nechtěla jsem před dětmi dělat aféru.
Pak přišly hory, nato marodění s kolenem a náš „problém“
jsem nějak zapomněla řešit. Asi nejsem moc razantní.
Vygradovalo to v létě, kdy se mi
pochlubil, že s ní strávil víkend a to už jsem nemohla
ustát.
Vyhodila jsem ho z bytu. Naštěstí
měl kam jít, u rodičů v domě na venkově má byt.
Nastěhoval se tam rovnou se svou krasavicí i s jejím psíkem.
Měla jsem radost, že vypadl, a zároveň vztek, jak mi to mohl
udělat, a celkově zkažené prázdniny.
A aby to nebylo tak jednoduché pro mé
rodiče, stalo se to samé mojí sestře ve stejnou dobu.
Ten samý případ, jen s tím
rozdílem, že to pro ni byl blesk z čistého nebe, nic
netušila. Prostě
Švagříček to oznámil v den
ročních narozenin jejich dcerky a po obrovském tříměsíčním
zamilování rozbil dvě rodiny. Svojí a té milenky. Je to jak ze
špatnýho románu.
Teď je to všechno rok. Myslela jsem
si, že jsem z nejhoršího venku, ale všechno se mi to nějak
vrací zpátky. Lítost, vztek, samota. Myslím, že jsem silná
osobnost a přečetla jsem dost odborných knih, ale srdci neporučíš.
Uvažuju racionálně, ale někdy se moc rozumně nedokážu chovat.
Děsně jsem se chtěla rozvést, ale nemůžu k tomu sebrat
sílu. Manžela už
nemiluju, jen se s ním snažím
slušně vycházet. Dětem se nelíbí, když se hádáme.
Když na mě přijdou chmurky, projedu
se na kole, zavolám kamarádce, občas někam vyrazím.
Se ségrou se navzájem podporujeme, že
bude líp.
Určitě je nejlepší náplastí
humor, práce, aktivita, přátelé, láska a hlavně čas.
Psychologie je úžasná v tom, že
nelze vypočítat jak dlouho a jak moc se kdo bude trápit, co přesně
budeme prožívat a kdo bude statečnější. A asi ( teda aspoň
v mém případě ) se líp radí druhým než sám sobě.
Vím, že Váš kurz není
psychoterapie, ale chtěla bych se dozvědět něco nového.
Psychologie v životě není nikdy dost.
S pozdravem Monika
Žádné komentáře:
Okomentovat