Psychohrátky, kurzy psychologie a grafologie

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Thu, 19 Apr 2012 15:45:00 +0000

PSYCHOLOGEM NANEČISTO I

netradiční psychodiagnostické metody,

základy grafologie, zajímavosti z oboru

aplikované psychologie a grafologie

Novinka:

Letní intenzivní kurz v Praze !

online přihláška zde

Pro koho?

Mimořádný běh kurzu Psychologem nanečisto, jehož obsah je běžně nabízen profesionálům v oboru, zejména pak personalistům a HR managerům, nyní za bezkonkureční cenu otevřen i pro laickou veřejnost. V kurzu se seznámíte s netradičními psychodiagnostickými metodami a získáte solidní základy grafologie.

Stručně obsah kurzu:

analytická psychologie, haló efekt, přenos, projekce, funkce vědomí a nevědomí atd.
teorie komunikace dle Paula Watzlawicka
práce se zpětnou vazbou, základy nonverbální komunikace
síla prvního dojmu, arteterapeutický náhled
základy grafologie (komplexní dojmové znaky, symbolika psací plochy, popsatelné a měřitelné znaky)
grafologické perličky (abnormální rukopisy)
analýza vlastního i cizího rukopisu
osobnostní typologie dle Eysencka aplikovaná na rukopis
partnerské rukopisy, kompatibilita páru
živý experiment na téma nebezpečí skupinového rozhodování
nejslavnější psychologické experimenty a jejich využití v praxi
obsahem kurzu jsou i speciální psychologické testy a mnohé další

Náplň a cíle kurzu:

Stručně a srozumitelně podaná teorie se vždy vzápětí nabídne k přímému otestování. Např. na základě využití zpětné vazby budete mít možnost získat jednu z nejcennějších odpovědí vůbec. Jak působím na ostatní? A jak dobře dokážu druhé odhadnout? Vysvětlíme si zde základní psychologické mechanismy, které jsou ve hře. Obsahem workshopůbude i práce s rukopisy. Odhalíme základní principy, se kterými grafologie pracuje, zodpovíme otázky, co lze a co nelze z rukopisu vyčíst. Získáte představu jaké to je být v roli grafologa či psychologa, možná odhalíte svůj skrytý talent nebo nové hobby! Ukážeme si i některé grafologické perličky, např. rukopisy změněné vlivem alkoholu, duševní nemocí apd. Pomocí tzv. projektivních metod se pokusíme předvést, co všechno vyplouvá na povrch z našeho nevědomí a jak je možné s tím dále pracovat. Všechny použité metody budou vysvětleny a předvedeny tak, abyste z nich mohli pro Váš každodenní život vytěžit naprosté maximum. Kurz je zároveň výborným odrazovým můstkem pro další studium.

Co se naučíte?

vyčíst z jednoduchého grafického vyjádření nejnápadnější rysy osobnosti
získáte cenné informace o tom, jak působíte na druhé a jak dobří jste v hodnocení ostatních
pochopíte princip grafologie
dokážete aplikovat základní grafologický mechanismus
seznámíte se s metodou "rychlé síto" k označení problémových osobností
osvojíte si elementární grafologickou a psychologickou terminologii
zorientujete se ve vlastním rukopise
dokážete zařadit rukopisy dle Eysenckovy osobnostní typologie
nahlédnete do hlubších osobnostních vrstev s cílem pochopení stěžejních hodnotových složek
pokud pracujete v personalistice rozšíříte si významným způsobem paletu praktických nástrojů vhodných zejména pro efektivnější výběrová řízení či optimalizaci pracovních tandemů a malých skupin

Kde?
Kurz se koná v příjemných prostorách salónku slavné historické kavárny Becher sousedící s Národním divadlem. Kavárna nabízí široký výběr teplých i studených nápojů a může se pochlubit vynikající domácí i zahraniční kuchyní. Občerstvení cíleně není zahrnuto v ceně kurzu, tak aby pro Vás mohla být cena co nejnižší a o dalších nákladech rozhodovala již jen Vaše aktuální chuť.

Podrobnosti k termínu zde

Určitě neváhejte a staňte se alespoň na chvíli psychologem!

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Mon, 25 Oct 2010 21:01:00 +0000

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Fri, 15 Oct 2010 19:27:00 +0000

KURZY PSYCHOLOGIE A GRAFOLOGIE

"PSYCHOLOGEM NANEČISTO I"

pondělí, čtvrtek nebo sobota dle Vaší volby,
vždy přímo v centru Prahy

Originální kurzy psychologie a grafologie, obsahově se soustředíme na kvalitní, vědecky ověřené informace, stylově na srozumitelnost a lidskost podání. Ukážeme si, jak odborníci na lidskou duši postupují, čeho si všímají a jak s tím dále pracují. Vynikající odrazový můstek pro další studium a hlubší pochopení sebe sama. Více info zde

"PSYCHOLOGEM NANEČISTO II"

- navazující kurz pro pokročilé

Ideální pro absolventy základního kurzu Psychologem nanečisto, I vhodné ale i pro všechny, kteří již mají určité znalosti v oboru psychologie a grafologie, rádi by se dozvěděli více a nebojí se jít pod povrch. Více info zde.

SPECIÁLNÍ KURZY NA ZAKÁZKU
PRO MALÉ A STŘEDNÍ FIRMY

Na osobní konzultační schůzce nejdříve zjistíme Vaše vzdělávací potřeby. Vy nám sdělíte Vaše požadavky, společně určíme cíl vzdělávání a na základě těchto informací Vám vypracujeme cenově příznivou nabídku. Při dalších vzájemných konzultacích upravíme návrh dle Vašich připomínek. Pokud budete s nabídkou souhlasit, pak náš tým zahájí realizaci dohodnutého programu. Místo realizace zvolíme dle Vašich požadavků – mohou to být naše prostory, ale také to může být příjemné prostředí Vámi nebo námi navrženého hotelu pro plný komfort realizovaného školení. Čas realizace školení – v pracovní dny, o víkendu, dopoledne, večer, jak Vám to bude vyhovovat. Následně ukončené vzdělávání vyhodnotíme a poskytneme Vám zpětnou vazbu s návrhem dalšího rozvoje Vašich pracovníků. Ideální pro sestavení a optimalizaci týmu, zefektivnění práce a zjištění potenciálu Vašich zaměstnanců.

GRAFOLOGICKÉ ROZBORY

Kvalitní grafologické rozbory pro jednotlivce, páry i firmy nabízí naše grafoložka Šárka Lukešová. Analýza rukopisu nabízí komplexní popis osobnosti pisatele až s 80-ti procentní přesností. Oproti jiným metodám se nesoustředí pouze na jednotlivosti, ale postihuje člověka jako celek. Nepostradatelná pomoc pro manažery, personalisty a všechny klíčové pracovníky.

info a objednávky

OCENĚNÍ

Tato stránka byla vybrána Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj informací, který bude uchován pro příští generace pomocí systému WebArchiv a stane se tak součástí českého kulturního dědictví

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Thu, 30 Sep 2010 10:13:00 +0000

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Tue, 03 Aug 2010 21:53:00 +0000

Nemocní prací

Vzít si za partnera pracovitého a svědomitého člověka, vypadá jako dobrá a slibná volba. Málokdo by uvěřil, že právě tyto vlastnosti mohou vést k rozvodu . Zpověď zoufalé manželky: "Je víkend a já zase sedím s dětmi sama doma. Venku svítí sluníčko, ulice jsou prázdné, všichni odjeli někam na výlet, chatu či chalupu...

celý článek

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Tue, 03 Aug 2010 21:51:00 +0000

Tuleň v roli terapeuta
Paro je první terapeutický robot, který úspěšně dobývá lidská srdce. Slovo robot je původu českého, robot Paro původu japonského. Bílý tuleň byl již k vidění i v naší domovině, v rámci Japonských kulturních dnů v Opavě a později v Praze. Proč tuleň? Jeho vynálezce pan Dr. Takanori Shibata z National Institute of Advanced Science and Technology v Japonsku nezvolil toto neobvyklé zvíře náhodou. "Tuleň není běžné domácí zvíře, tudíž lidé mohou snadněji přijmout Para bez předsudků, takového, jaký je a nevnímat ho jako pouhého robota ..." celý článek

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Tue, 03 Aug 2010 21:50:00 +0000

Psychologická typologie

„Nešil, ty choleriku stará!“ nebo „Nic s tebou nehne, flegmatiku!“ taková osočení zná z té či oné strany většina z nás. Ne každý si ale uvědomuje, že v pravé podstatě jde o psychologickou terminologii, která zlidověla a získala časem poněkud posunutý význam. Každopádně chceme-li si zachovat duševní zdraví, měli bychom znát síly, které s námi hýbou ...

Zásady úspěšného lovu

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Tue, 03 Aug 2010 21:47:00 +0000

Hledání nového partnera je vzrušující a zároveň nebezpečnou hrou. Nikdy nevíte, co ze vztahu vzejde, zda jen krátký flirt, nebo mnohem víc. Narazit můžete na zajímavé kavalíry i nebezpečná individua. V každém případě je dobré mít se na pozoru, a jde-li Vám o skutečný úlovek pro život, pak mít oči dokořán ...

celý článek

Honoráře a černá listina

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Wed, 05 May 2010 10:53:00 +0000

Honoráře

Dalším cílem těchto stránek je snaha zabránit naprostému vykořisťování novinářů ve smyslu, že když to nenapíšete vy, napíše to zdarma nebo za pár stovek někdo jiný, třeba nějaký nadšenec, amatér nebo novinář těsně po studiích nebo zkrátka někdo, kdo už opravdu nemá pomalu ani na chleba ... Držme při sobě a prozraďme si, kde a jak platí. Nikdo z nás přece nechce pracovat za špatnou odměnu. Stačí vyplnit zcela anonymně jednoduchou tabulku – „Kde, co a za kolik“ a hned budete vědět, jak si sami stojíte, kde platí slušně, a kde si z nás dělají spíš legraci.

Kde, co a za kolik?

Médium	Rozsah	Za kolik	Poznámka
týdeník Katka	4000 znaků	1200 – 2000 Kč	platí spolehlivě a zasílají smlouvu
týdeník Blesk Zdraví	rozsah různě	850 – 2500 Kč	platí spolehlivě
měsíčník Psychologie Dnes	10 000 znaků odborný článek	1360 Kč	platí spolehlivě

Černá listina

Další zajímavou rubrikou plně závislou na schopni sdílet informace s ostatními je tzv. Černá listina. Stalo se Vám, že Vám za otisknutý článek nezaplatili, nebo vydali pod Vaším jménem vlastně úplně něco jiného? Není nic lepšího, než takovou informaci zveřejnit!

Černá listina

Kavárna Pohoda, Star Produktion, s.r.o.	krach společnosti	řadu honorářů nikdy nevyplatili

Akce, tiskovky

Zejména jestli pracujete na volné noze, možná Vám chybí informace o akcích. Pokusme se alespoň s tím začít, nemusíme hned mít portál tiskovek, ale sem tam nějaká pozvánka prostě potěší.

Kontakty

Jako „Volní“ možná opravdu postrádáte kolegy na stejné vlně. Proč se občas nesejít někde v čajovně nebo útulné hospůdce, nepopovídat a nevyměnit si důležité informace? Vždyť právě o informacích to přeci celé je!

Články

Máte odvážnou kritiku ale víte, že s tím Vás v redakci vyhodí? Nebo vtipný fejeton, ale bohužel píšete pro konzervativní list, kam se to prostě nehodí? Odjakživa jste chtěli psát odborné články, ale „bulvár“ prostě platí líp? Nevadí, všechno co byste rádi zveřejnili, ale z nějakého důvodu nemůžete, budete mít možnost vystavit do rubriky „Co by nám vydavatelé neotiskli“. Když budeme dobří, mohlo by to na náš portál přilákat potřebnou pozornost.

Vaše blogy

Udělejte si reklamu zdarma, vložte článek o Vašem webu i s interaktivním linkem. Vědět o sobě, je základ !

Slevy pro novináře

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Wed, 05 May 2010 10:48:00 +0000

Slevy aneb chyťte si svou zlatou rybku

Víte kolik neuvěřitelných slev si užívá Váš německý kolega s novinářskou průkazkou v ruce? Věřte, že je snad lepší ani to nevědět. Pojďme se tedy pokusit společnými silami zmapovat, kde je nám novinářský průkaz užitečný.

KDE	VÝŠE SLEVY	POZNÁMKA
Kurz psychologie a grafologie "Psychologem nanečisto"	20 %, do on-line přihlášky napište heslo novinář	www.psychohratky.com
Vesnička Botanicusu v obci Ostrá	vstupné zdarma	www.botanicus.cz
Státní opera Praha	slevy na vybraná představení	www.opera.cz
ZOO Praha	vstupné zdarma
kavárna K - CAFE, Senovážné nám.23	10 %
ubytování, www.hotel.info	5 %

Víte-li o další slevě, prosím podělte se s námi !!! Stačí stiknout zde pod textem na link přidat komentář. Anonymně či veřejně, dle Vaší volby, obohatíte naši databázi a přispějete tak k dobru nás všech. Předem děkujeme !!! Novináři sobě.

Strategie „chameleón“

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Sat, 14 Nov 2009 15:13:00 +0000

„Opičení“ jako strategie úspěchu

„Opičení“ není zdaleka jen záležitostí opic. I my lidé, jsme v něm dobří! Už jste někdy viděli maminku v parku, která při krmení své ratolesti do široka rozevírá a zavírá ústa a napodobuje tak své dítko? Trapné? Účinné! Opičením vzniká automaticky pocit vzájemné důvěry a niterní blízkosti ...

V takzvané laboratoři nevědomí na nizozemské univerzitě Nimwegen provedl psycholog Rick van Baaren zajímavé objevy týkající se významu napodobování v lidském životě. Psycholog pozval pokusné osoby k běžnému rozhovoru, přičemž se pokoušel pokud možno nenápadně imitovat jejich chování. Kopíroval způsob posedu na židli, způsob pohybu nohou a rukou, tempo řeči atd. Po několika minutách nechal pak záměrně spadnout několik tužek na zem. U pohovorů, v nichž řeč těla zúčastněných zrcadlena nebyla, pomohl psychologovi sbírat propisky jen každý třetí. U skupiny, jejichž chování bylo imitováno, došlo však k jevu, který překvapil samotného autora experimentu. Kvóta připravenosti pomoci se zvýšila na 100 %. Jednoduše řečeno se sbíráním pomohl doslova každý imitovaný. Vysvětlením se zdá být evoluční vývoj, při kterém se nám jaksi nevědomě zafixovalo, že v situaci, kdy nás někdo imituje, nejsme ohroženi a cítíme se tudíž druhému blíže.

Rick van Baaren se pokusil otestovat funkčnost své teorie také ve zcela praktické situaci. Dá se ze strategie chameleóna profitovat např. v roli číšníka? Se zrcadlením v restauraci nastal ovšem jeden logický problém. Host obvykle sedí v pohodlné židli, zatímco číšník stojí a navíc drží v ruce tužku a papír. Proto poradil psycholog svým svěřencům strategii, která tentokrát zaútočila na jiný smyslový orgán. Úkol zněl jednoduše. Prostě zopakovat pokud možno přesně to, co řekl host. Tedy žádné, „ano, zajisté, za momentík“, nýbrž jednoduše celou objednávku zopakovat jako papoušek. Výsledek byl ohromující. Číšníci používající tuto zcela jednoduchou techniku, vydělali na spropitném o celých 68 procent více než doposud!

Americký psycholog William Maddux provedl další zajímavý test, potvrzují tentýž jev. Skupinu studentů ekonomie poslal na fiktivní jednání o koupi benzínové stanice. Minimální požadavek prodávajícího ležel vysoko nad maximální nabídkou zájemce. V praxi tedy bezvýchodná situace. Polovina studentů dostala za úkol vědomě napodobovat chování prodávajícího. Výsledky byly opět fascinující. Celých 67 procent jednání takto instruovaných studentů vedlo ke konsensu, oproti pouhým 12-ti procentům u ostatních, kteří strategii „chameleón“ nepoužili.

Eva Kubová Psychologie Heute 9/09

Podle sebe soudím tebe - nyní vědecky ověřeno

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Wed, 04 Nov 2009 19:37:00 +0000

Lidé, kteří vidí v druhých jen to nejlepší, jsou podle nejnovější studie vědců šťastnější a vyrovnaní sami se sebou. Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. „Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných,“ řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína.

Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým, než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology. Vědci zjistili, že pokud člověk posuzuje druhé kladně, ukazuje to na jeho vlastní pozitivní zaměření. „Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě,“ říká profesor Woods. Zajímavé je, že také svému okolí se „pozitivní hodnotitel druhých“ jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk.

Naopak sudiči a ostří kritikové druhých lidí vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. „Samotný fakt, že druhé vidíte hyperkriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch,“ tvrdí Woods. „Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě,“ je přesvědčen psycholog.

autor Rostislav Matulik, přejato z www.rozhlas.cz

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Sun, 25 Oct 2009 22:37:00 +0000

Nedostižní badatelé v plenkách

Každý, kdo měl to potěšení mít doma malé batole, jistě zná momenty překvapení a úžasu, kdy nám nad neutuchající zvědavostí a dovednostmi našeho broučka rozum zůstává stát. Nejen psychologové doposud značně podceňovali kognitivní schopnosti malých dětí. Vycházeje z vývojové psychologie Jeana Piageta bývá dítě dodnes často chybně chápáno jako ryze egocentrická bytost, prostá jakékoliv racionální logiky.

Nové výzkumy ale ukazují, že již ve velmi útlém věku jsou děti schopné empatického vžívání do druhých i chápání vzorců příčiny a důsledku. Děti zkoumají svět stejným způsobem, jak to činí například přírodovědci. Cíleně experimentují, vyhodnocují získané statistické údaje a na základě těchto pozorování vytvářejí hypotézy o fungování světa. Vše, co je obestřeno závojem tajemství, je pro děti jako magnet. Naopak jednoduché děje, které neskrývají žádné překvapení se pro ně stávají brzy nezajímavou a nudnou rutinou.

Chápu, co máš rád ty

Betty Repacholi dnes na Universitě Washington dokázala ve svém experimentu z roku 1996, že už 18-ti měsíční děti dokáží být empatické. Experimentátorka ukázala dětem dvě misky. Jednu s brokolicí, druhou s křupkami. Poté ochutnala křupky a zatvářila se tak, jako že jí nechutnají. U brokolice udělala naopak slastný obličej. Poté nastavila otevřenou dlaň a dítě vyzvala: "Dáš mi něco?" Pokud se dítě domnívalo, že jí chutnala více brokolice, podalo jí brokolici. Pokud se předtím tvářila na brokolici "kysele", podalo jí křupky. Experimentátorka zkoušela najít věkovou hranici této emocionální zralosti. Došla k závěru, že 14-ti měsíční děti ještě nebyly schopny vcítit se do druhé osoby a volily vždy "sobecky" to, co lépe chutnalo jim, tedy v drtivé většině křupky.

Malí statistici

Vědkyně Fei Xu z University of California in Berkeley provedla v roce 2008 další zajímavý pokus, tentokrát dokonce s osmiměsíčními kojenci. Před děti postavila velkou průhlednou krabici plnou převážně bílých míčků s příměsí červených, konkrétně v poměru 80:20. Poté začala jakoby náhodně míčky vytahovat. Pokud její úlovek byl v harmonii se statistickou pravděpodobností, děti nejevily o danou akci zvláštní zájem. Pokud ale vytáhla pomocí tajného triku např. z pěti tahů čtyři červené a jen jeden bílý, což za daných okolností bylo vysoce nepravděpodobné, děti zbystřily a očividně se tomuto abnormálnímu jevu divily. To znamená, že i takto malé ratolesti již chápou zákony statistiky a pravděpodobnosti.

Tajemno budí pozornost

Laura Schulz z Massachusetts Institute of Technology in Cambridge představila předškolákům jednoduchý přístroj se dvěma páčkami. Při zmáčknutí jedné páčky vypadla z přístroje kachnička, při stisknutí druhé panenka. Jedné skupině vědkyně ukázala, jak přístroj funguje, stiskla jednu a poté druhou páčku. Druhé skupině dětí předvedla přístroj tak, že stiskla obě páčky najednou, tudíž kachnička i panenka vypadly současně, princip zůstal utajen. Následně si děti směly s přístrojem hrát samostatně. První skupina, která již věděla, jak vše funguje, byla při hře mnohem méně zainteresovaná, po krátké chvíli zanechala přístroj bez povšimnutí. Druhá skupina naopak velmi vášnivě experimentovala a to přesně tak dlouho, dokud nebyl princip odhalen.

Čtyřletí vítězové
Jiný pokus je krásný příklad toho, jak pružný a nezatížený dokáže být dětský mozek. Tentokrát stojí proti sobě čtyřleté děti a dospělí. Probandi dostali do ruky jednoduchý blikající detektor, který ovšem fungoval jen po té, co na něj byly položeny dvě kostky ze stavebnice. Čtyřletí vyhráli na plné čáře. Důvod byl jasný. Dospěláci zůstali v zajetí svých stereotypů, neboť tímto způsobem se přeci běžně žádná věc nerozsvěcí. Místo aby experimentovali, hledali stále dokola neexistující spínač.

Výzkumy prokázaly, že děti nejsou jen nedokonalými dospělými, v kreativitě a flexibilitě dospěláky dokonce předčí. Je jen na nás umět dát této jedinečné dětské genialitě dostatek prostoru a podmětů. Profitovat bychom pak měli všichni.

inspirováno časopisem Spektrum der Wissenschaft 10/10

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Sun, 25 Oct 2009 22:26:00 +0000

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Sun, 25 Oct 2009 22:04:00 +0000

Proč nás tak nervuje telefonování druhých?

Zazvoní-li někomu mobil v čekárně, restauraci nebo na úřadě, ostatní ho téměř probodávají pohledy. Proč nás ale telefonní hovor vlastně tolik nervuje, jaký je to rozdíl od běžné konverzace? Vysvětlením tohoto jevu se zabývali vědci na americké Cornell Univerzitě v čele s Lauren Emberson. Výsledky své práce pak uveřejnili v odborném časopise "Psychological Science". více zde

Z vlastní zkušenosti si pamatuji, jak mě neuvěřitelně rušily telefonní hovory mojí kolegyně v práci. Když ona vedla sálodlouhé hovory se svými klienty a tedy v klidu pracovala, ja byla mimo provoz a radši si šla uvařit kávu. Nyní je vše konečně vědecky vysvětleno. Náš mozek je biologicky nastaven tak, že pokud celku něco chybí, snažíme se to automaticky doplnit, v tomto případě tedy domyslet. To platí o jakékoliv informaci, známé jsou pokusy s vizuální stimulací, nyní se vědci pustili do vjemů akustických.

Posloucháme-li rozhovor dvou lidí, slyšíme celou zprávu, a proto pokud nás obsah nezajímá, můžeme snadno "vypnout". U telefonního hovoru je ale situace jiná. Do našeho mozku se dostává právě pouhá polovina informace, slyšíme např. jen otázku nebo pouhou odpověď, nemůžeme předvídat pauzy ani další reakci. To vše působí jako alarm, nutí nás zbystřit a doplnit chybějí část. Zcela automaticky se snažíme pochopit oč jde, i kdyby byl obsah sebehloupější.

Pokud si tento fakt převedeme do různých běžných každodenních situací, zjistíme například, že efektivita práce v běžné kanceláři je tím skutečně významně ohrožena. A jak je to s telefonujícím spolujezdcem? Rozptyluje nás tedy jeho hovor stejně nebo snad dokonce více než náš vlastní?

Eva Kubová

Těžko uvěřitelný příběh

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Mon, 28 Sep 2009 11:48:00 +0000

Můj příběh je možná banální, protože takových je poslední dobou jako hub po dešti. Jev, zvaný nevěra mi připadá asi tak častý, jako chřipka na podzim.

Myslela jsem si, že mně se to nemůže stát. Můj manžel byl se mnou ženatý už podruhé, je

o devět let starší, nevelkého vzrůstu, a já reprezentovala tu atraktivnější polovičku. Ale i tak se stalo, že to po deseti letech manželství začalo skřípat. Asi únava vztahu a on to hned řešil nevěrou. To jsem já nějak nedokázala. Měli jsme ve vztahu důvěru, on byl často pracovně pryč, já občas také. Vždycky jsem si říkala, že se může přihodit leccos a, že „úlet“ na jednu noc bych asi překousla, ale tohle byl rovnou vztah.

Po dvou letech, kdy mě různí známí upozorňovali, že byl někde viděn, to konečně přiznal.

To už ona slečna znala naše děti, jezdili společně na výlety a dovolené. Mluvilo se o ní u nás doma skoro jako o členu rodiny.

Korunu tomu dal můj drahý, když ji přivedl domů, aby ho ošetřovala po operaci, když já chodím do práce ( je totiž zdravotní sestra ). No a ona tu zůstala dva dny. Protože jsem asertivní člověk a blížily se Vánoce, zaťala jsem zuby a nevykopla ji. Nechtěla jsem před dětmi dělat aféru. Pak přišly hory, nato marodění s kolenem a náš „problém“ jsem nějak zapomněla řešit. Asi nejsem moc razantní.

Vygradovalo to v létě, kdy se mi pochlubil, že s ní strávil víkend a to už jsem nemohla ustát.

Vyhodila jsem ho z bytu. Naštěstí měl kam jít, u rodičů v domě na venkově má byt. Nastěhoval se tam rovnou se svou krasavicí i s jejím psíkem. Měla jsem radost, že vypadl, a zároveň vztek, jak mi to mohl udělat, a celkově zkažené prázdniny.

A aby to nebylo tak jednoduché pro mé rodiče, stalo se to samé mojí sestře ve stejnou dobu.

Ten samý případ, jen s tím rozdílem, že to pro ni byl blesk z čistého nebe, nic netušila. Prostě

Švagříček to oznámil v den ročních narozenin jejich dcerky a po obrovském tříměsíčním zamilování rozbil dvě rodiny. Svojí a té milenky. Je to jak ze špatnýho románu.

Teď je to všechno rok. Myslela jsem si, že jsem z nejhoršího venku, ale všechno se mi to nějak vrací zpátky. Lítost, vztek, samota. Myslím, že jsem silná osobnost a přečetla jsem dost odborných knih, ale srdci neporučíš. Uvažuju racionálně, ale někdy se moc rozumně nedokážu chovat. Děsně jsem se chtěla rozvést, ale nemůžu k tomu sebrat sílu. Manžela už

nemiluju, jen se s ním snažím slušně vycházet. Dětem se nelíbí, když se hádáme.

Když na mě přijdou chmurky, projedu se na kole, zavolám kamarádce, občas někam vyrazím.

Se ségrou se navzájem podporujeme, že bude líp.

Určitě je nejlepší náplastí humor, práce, aktivita, přátelé, láska a hlavně čas.

Psychologie je úžasná v tom, že nelze vypočítat jak dlouho a jak moc se kdo bude trápit, co přesně budeme prožívat a kdo bude statečnější. A asi ( teda aspoň v mém případě ) se líp radí druhým než sám sobě.

Vím, že Váš kurz není psychoterapie, ale chtěla bych se dozvědět něco nového. Psychologie v životě není nikdy dost.

S pozdravem Monika

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Thu, 10 Sep 2009 18:17:00 +0000

"Psychologem nanečisto II" je volným pokračováním úvodního kurzu "Psychologem nanečisto I", přičemž jeho hlavním úkolem je prohloubit a doplnit získané znalosti.

Opět budete mít možnost seznámit se s nejnovějšími poznatky vědecké psychologie na vlastní kůži a vše v kurzu přímo vyzkoušet.

Cílem návazného kurzu je v krátkosti zopakovat a prohloubit základy grafologie a významně pokročit ve znalosti aplikované psychologie. V kurzu se budeme zabývat taji subjektivní reality, problematikou zkresleného vnímání, klasickými chybami v mezilidské komunikaci, ale i systémovou teorii v praxi, která je dnes hojně využívána při couchingu, nevynecháme ani práci se zpětnou vazbou, partnerskými vztahy, skupinovou dynamikou tzn. postavení v týmu a v rodině, problematikou hraní rolí atd. V tomto návazném bloku bychom již měli mít k dispozici dostatek metodických prostředků i času, abychom se mohli ponořit do konkrétní problematiky do větší hloubky. Zajímavým obohacením by měly být jednoduché psychologické experimenty a ukázky speciálních metod jako je Baumtest, další projektivní kresby, popř. tvorba osobních map, video feedback apd. (dle zájmu skupiny) Na Vaši účast se těší lektorka Eva Kubová: "Věřím, že spolu zažijeme další nezapomenutelné chvíle plné radosti z objevování, upřímně se na Vás těším."

Chci se přihlásit

Grafologické rozbory na zakázku

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Mon, 10 Aug 2009 16:56:00 +0000

Rozbor lze provést korespondenčně, u hloubkové analýzy je vhodnější osobní konzultace.

Pro analýzu rukopisu je potřeba následující:

Průvodní dopis, ve kterém charakterizujete požadavky na grafologický posudek. Zmiňte jaký je cíl a účel rozboru, co vás nejvíce zajímá. Nezapomeňte uvést:

• věk a pohlaví pisatele (měl by být starší 15-ti let)
• stupeň vzdělání
• povolání, které pisatele nejvíce ovlivnilo
• národnost - mateřštinu
• prodělal-li pisatel vážné choroby nebo zranění
• nosí-li pisatel brýle a zda je měl, když rukopis psal
• je-li pisatel pravák či levák
• souhlas pisatele s provedením grafologického rozboru

Rukopis k rozboru:

• na nelinkovaném papíře o velikosti formátu nejméně A4
• alespoň 30 řádek
• napsaný v mateřském jazyce pisatele
• s podpisem
• rukopis nesmí být opisován, ideální je žádost o rozbor formou životopisu

nebo např. dopis známým
• nepište fixem ani keramickým perem
• jako doplněk jsou vynikajicí lístky s různými poznámkami a rukopis
staršího data

Čím přesnější a detailnější budou vstupní údaje, tím kvalitnější rozbor lze vypracovat.

Rozbor v rozsahu cca 2 stran textu formátu A4 zasíláme poštou nebo je předán při osobní konzulaci.

Ceník:

základní rozbor včetně doplňkových metod: 1.200,- Kč
hloubkový rozbor včetně osobní konzultace: 2.000 Kč
partnerský rozbor písma, včetně doplňkových analýz a osobní konzultace
(souhlas k rozboru je nutný od obou pisatelů) 4 000 Kč

Podklady pro doplňkové analýzy:

BAUMTEST:
Jediným podkladem pro rozbor je jakýkoli ovocný strom, nakreslený tužkou na nelinkovaném papíře formátu A4.

KRESBY POSTAV:
• Pro kreslení použijte obyčejnou tužku. Šipkou nebo kroužkem označte místa, kde jste případně gumovali
• Přeložte nelinkovaný papír formátu A4 na polovinu. Nechte jej rozložený na šířku. Plocha se přeložením opticky rozdělila na dvě části.
• Do levé poloviny nakreslete libovolnou postavu. Po skončení již obrázek nijak neupravujte!
• Do pravé poloviny nakreslete postavu opačného pohlaví.
• K oběma obrázkům připište, zda se jedná o muže či ženu a jakého věku postava asi je

OBJEDNÁVKY rozborů přijímáme na emailu: kubova@psychohratky.cz

Strach z lidí mi málem zničil život ….

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Fri, 19 Jun 2009 18:04:00 +0000

Pan Jan (45 let) se svými dvěma metry nepatří mezi drobečky. Jeho postava, přísný pohled a hluboký hlas už předem vyvolávají určitý respekt. Zkrátka, když ho potkáte, ani ve snu by Vás nenapadlo, že tenhle chlap jak hora by mohl být plachý a bojácný. O tom, jak velké oči může mít strach by přitom mohl psát romány. Nebýt jeho urputné odhodlanosti a odvahy překonat sám sebe, skončil by někde v ústraní, jako podivný pozorovatel svého vlastního života.

Pár pošklebků a byl jsem mimo

Jeho nevysvětlitelný a svazující strach z komunikace s ostatními se objevil kolem puberty. Neopětovaná láska byla asi hřebíčkem do pomyslné rakve. Bolavé srdce, trapasy a posměch nebývají v tomto věku nic mimořádného. Jenže u Jana to pravděpodobně byl zásah do Achylovi paty. Situace, která běžně způsobí jen malý šrám na duši, aktivovala jeho skryté dispozice k sociální fobii a jeho život nabral jiný směr. „Nikdy jsem nebyl žádný velký suverén, co se tlačí do popředí, ale jako dítě jsem se cítil mezi ostatními ještě tak nějak normálně. Pak ale přišel zlom a já měl najednou pocit, že jsem všem jen k smíchu. Začínal jsem se bát cokoliv říct nebo udělat, ihned jsem očekával kritiku a odsouzení druhých“ Nikdo tomu nevěnoval přílišnou pozornost, rodiče i učitelé se domnívali, že z toho vyroste. S přibývajícím časem se ale situace nijak nelepšila. I přesto, že dosahoval vynikajících studijních výsledků, neměl dojem, že by ho ostatní považovali za inteligentního. Nikdy se totiž nezapojoval do společných diskuzí, vypadalo to, že na nic nemá svůj vlastní názor. Postupně začínal mít nálepku podivína, na což reagoval ještě větší stažeností do sebe. „Postupem času jsem měl velký strach z jakéhokoliv rozhovoru, ať už s rodiči, učiteli nebo spolužáky. Každý pohled jsem si vysvětloval jako zkoumavý, měl jsem pocit, že mě nikdo nechápe. Když učitel vznesl otázku do pléna, vždy jsem znal odpověď, ale nikdy bych se nepřihlásil.“

Nástup do práce byl peklem

Po studiích, které absolvoval víceméně o samotě jako zamlklý knihomol si našel práci v jedné počítačové firmě. „No vlastně jsem si jí nenašel, přijímací pohovory bych tehdy nezvládl. Řekněme, že mi byla dohozená. A tady jsem začal skutečně vnitřně trpět. Na jednáních jsem prožíval pravá muka. Věděl jsem, co bych měl říct i jak, ale vnitřní sevření, tlukot srdce, vyschlá ústa, to všechno mi prostě nedovolilo, abych se vyjádřil. Stačilo, aby zazvonil telefon a já se celý zpotil, začalo mi bušit srdce a cítil jsem děsnou paniku. Zvednout sluchátko, pro mě představovalo neskutečný stres. Byl jsem schopný celý den dumat nad tím, jak oslovit šéfa a sdělit mu, že jsem s prací hotov ..“ Byl to ale právě šéf pana Jana, který uhodil hřebíček na hlavičku. Všiml si velkého rozporu, který ostatní ignorovali. Jan patřil k těm nejlepším programátorům, jeho inovativní řešení byla pro firmu velkým přínosem. Byl schopen vytvořit vynikající písemnou dokumentaci čehokoliv, ale nikoliv přednést souvisle jedinou větu na poradě. „Chlape, vy jste absolutní jednička, tak proč se chováte jako nula? Jste můj nejlepší člověk, ale copak Vás můžu povýšit? Sakra, co je to s Vámi !“. „Teprve tehdy mi došlo, že není možné vyhýbat se dál kolegům, „ignorovat“ zvonící telefon, místo mluvení psát emaily a nakupovat jen přes internet. Uvědomil jsem si, že sám si už neporadím a jestli něco zásadního nepodniknu, zničím si život.“

První krok je nejtěžší

Jan si plně uvědomoval absurditu svého chování, ale nemohl si pomoct, jeho iracionální strach ho vždy přemohl. Při jedné zvláště slabé chvilce se svěřil se svým trápením své sestře a byl odhodlán něco podniknout. Vypadalo to, že jedinou pomocí může být psycholog, ale jak se k němu může objednat člověk, kterého telefonování děsí a který se lidem vyhýbá, jak čert kříži? Objednala to tedy jeho sestra a pomohla mu dojít na první hodinu. „Snad ani nemůžu detailně vylíčit, jak těžké to bylo. Myslel jsem, že strachy umřu, asi tisíckrát jsem chtěl utéct, ségra si se mnou užila ... Bylo mi tak neskutečně trapně, klepali se mi kolena, zase to tepání ve spáncích, pocit sucha v krku ....“ Terapeutka si ale získala Janovu důvěru a tak se společně pustili do problému, jehož kořeny sahaly velmi hluboko. „Musím říct, že ač jsem tomu nikdy jako počítačový odborník ani za mák nevěřil, vážně mi pomáhalo mluvit o svých stavech s někým, kdo to považoval za normální a hlavně řešitelný problém. Odhalování příčin mojí fobie nebylo ale vůbec nic příjemného. Přesto jsem se rozhodl vydržet, už jsem nechtěl žít opodál.“ Když se pan Honza dostal v terapii na určité místo, postavila ho však jeho „zachráňkyně“ nečekaně před hotovou věc. „Dál už Vás vést nemůžu, teď je to na Vás. Nejlepší by byla dramaterapie – prostě pojďte hrát divadlo!“

Všechno se zdálo ztracené

„Okamžitě jsem něco takového odmítl. To je přeci nesmysl! Cítil jsem se zrazen. Je to jako, když řeknete neplavci, ať přeplave řeku nebo bude sežrán vlkem“. V tenhle moment to vypadalo, že i přes velké odhodlání je s terapii konec. Pan Honza se vrátil ke svému běžnému životu, zlepšení bylo minimální a tak trpěl dál. Po pár týdnech, kdy opět vypadal jako největší hlupák, jen proto, že nebyl schopen adekvátně zareagovat, nastal naštěstí zásadní obrat. Zavolal své terapeutce a ze vzteku souhlasil. „Přistoupil jsem na to jen proto, že jsem nevěděl kudy kam a taky, že tu skupinu vedla ona osobně. Začal jsem kratičkými výstupy bez publika, pak delšími a ještě delšími, až nakonec přišlo první vystoupení před diváky a i když jsem myslel, že se zhroutím, dokázal jsem to! „Nedokážu to sám vysvětlit, ale tahle terapie šokem začala působit. Cítil jsem se jako zvovuzrozený! Ve skupině jsem najednou zažil úplně jiné pocity, než na jaké jsem byl zvyklý. Strach z lidí pomalinku, ale jistě slábl. Našel jsem si báječné přátele, učil jsem se roli za rolí a v divadle našel svou vášeň. Znamenalo to konec izolace, divadlo mi dalo křídla. Když jsem hrál, mohl jsem se chovat svobodně. Naučil jsem se vztekat a plakat, smát se a chvástat se a to všechno před zraky ostatních.“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Ačkoliv to zní jako procházka růžovým sadem, první měsíce znamenaly pro pana Jana obrovská muka. Stálo ho to mnoho sil a jen těžko popsatelné sebezapření. Na jevišti se výsledky dostavovaly, ale jak to vypadalo v realitě? „Cítil jsem, že začínám mít svůj strach pod kontrolou i tam. Když se o mě občas zase začal pokoušet, natrénoval jsem si vlastní metodu. Bleskurychle jsem sám sobě „zadal“ příslušnou „roli“ a jel jsem...“ Pan Jan se začal měnit lidem před očima. Jenže každý úspěch má své meze. Po čase začínal mít dojem, že narazil na určitou hranici, kterou nešlo překonat. Přeci jen jeho okolí ho doteď vnímalo a prožívalo zcela jinak a jak se zdálo, lidé nebyli ochotni zcela změnit názor. Chtělo to nový začátek. Když Jan předložil svou výpověď a dodal své odůvodnění, šéf ho překvapil podruhé. Firma, ve které pracoval je velkou nadnárodní společností, takže nebylo těžké přesunout ho na jiné a dokonce lepší místo, kde si mohl budovat svou pověst, vztahy i kariéru zcela znovu a bez předsudků. “Zdá se, že to klaplo a já konečně žiju, jako normální člověk. I tenhle krok, nechat o sobě napsat, beru jako takový svůj malý hrdinský čin a mířím na svou poslední metu. Rád bych poznal ženu, se kterou bych mohl prožít zbytek svého života. Do nedávna jsem si neuměl představit, že bych pozval kohokoliv i jen na kávu, teď mi připadá, že do toho musím jít, nechci zůstat sám. Ale asi si dám nejdřív v divadle nějakou roličku, kde budu moct namlouvání natrénovat, nemám žádnou praxi, dodává s úsměvem …“

Pár slov psychologa:

Mgr. Ludmila Haňková, privátní poradenský psycholog

Jak často se tato porucha vyskytuje a jaká je její hlavní příčina?

Sociální fobie je značně rozšířena. Odhaduje se, že alespoň jednou za život se s ní setká 10 až 16 % lidí a že soustavnou sociální fobií trpí až 3 % lidí. Je však velmi často neodhalená, protože již z povahy této poruchy vyplývá, že se postižený člověk vyhýbá kontaktu s odborníkem. Objevuje se obvykle mezi 10 a 20 rokem. Předpokládá se, že tato fobie vzniká pod vlivem genetických dispozic a negativních životních zážitků (příliš přísná výchova, šikana ve škole, zostuzení od učitelů).

Co je podstatou sociální fobie a jaké jsou léčebné postupy?

Člověk trpící sociální fobii se začne negativně hodnotit (vypadám hrozně, všichni se mi smějí, vidí jak se červenám atd.). V důsledku toho se začne lidem vyhýbat, takže nemá příležitost sociální dovednosti rozvíjet a v obávaných okamžicích skutečně selhává, čímž si své negativní hodnocení dále prohlubuje. Sociální fobii lze úspěšně léčit. Léčba se zaměřuje především na porozumění příčinám poruchy, zpochybňování úzkostných myšlenek, nácvik zvládání obávaných situací v bezpečí terapeutické skupiny (nanečisto) a až poté v reálném životě.

Eva Kubová

Psychologie nakupování aneb jak se nenechat „oškubat“

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Fri, 19 Jun 2009 17:56:00 +0000

Nakupování se z činnosti nutné pro přežití posunulo do úrovně nového způsobu trávení volného času. Sledování nových trendů, slev či akcí se stalo pro mnohé zábavou. Všichni věříme, že se při nakupování řídíme vlastním rozumem. Výzkumy ale dokazují, že nakupování je hlavně o spontánních emocích. Hned několik oborů se zabývá tím, jak na naše emoce zaútočit, odbrzdit zábrany a vyvolat takzvaný impulz k nákupu.

Paradox špatného a dobrého obchodu

„Dnes mám super den! Jdu do schránky a co nevidím - účet za topení. Čekala jsem nějaký děsný doplatek, ale představ si, vrátili mi skoro 6000 Kč!“ Tak to je jen úryvek z rozhovoru sousedek na chodbě, který svědčí o tom, že i naprosto špatný obchod nás dokáže nevýslovně potěšit. Pokud se na věc podíváme racionálně, tak ten kdo platil celý rok větší zálohy než bylo potřeba, věnoval dodavateli takový malý kredit. Důvod k radosti je tedy přesně v opačném případě. Ale ruku na srdce, skáčete radostí, pokud musíte doplácet? Asi těžko, takže kazit náladu, ač neprávem rozjařené sousedce, by vážně asi nemělo smysl...

Cena v naší hlavě

Abychom byli schopni posoudit, zda je něco levné nebo drahé, potřebujeme nutně srovnání. To je jedna ze základních strategii našeho mozku, bez které se neobejdeme. Vytváříme si svůj vlastní cit pro cenu na základě osobních zkušeností, tzv. kotevní cenu. Tou je např. cena naší první nádrže benzínu, videa nebo zmrzliny, kterou jsme sami zaplatili. A hned jsme na stopě vysvětlení, proč většina z nás chápe ceny u benzínové pumpy jako zlodějnu a naopak se cítí sám téměř jako lupič, když si odnáší značkový videorekordér nebo vysavač jen za pár stovek.

„Moje“ je cennější

Americký psycholog Daniel Kahneman provedl jednoduchý pokus, který dokazuje, že to, co i jen krátkou chvíli vlastníme, získává subjektivně na hodnotě. Za účast v reklamní akci zvolil ve svém experimentu pro první skupinu hrníček na kávu, pro druhou drobnou finanční odměnu. Na závěr testu postavil účastníky před zdánlivě banální rozhodnutí. Možností bylo ponechat si hrníček či jej vyměnit za peníze. Druhá skupina měla naopak možnost za získané peníze si hrníček koupit. Majitelé hrníčku byli ochotni vzdát se jej, až v momentě, kdy jim bylo nabídnuto více než 7 dolarů. Druhá skupina, za tentýž hrníček byla naopak ochotna zaplatit max. 3 dolary.

Magická NULA

Renomovaný americký ekonom, zabývající se lidským chováním Dan Ariela, autor knihy „Jak drahé je zdarma“, dokládá ve svých experimentech další nelogičnost našich rozhodnutí. Představte si, že se máte rozhodnout mezi velmi kvalitní pralinkou za 15 haléřů nebo zcela obyčejným bonbónem za 1 haléř. 73 % lidí se rozhodne pro pralinku. Stačí ale změnit cenu pralinky na 14 haléřů a bonbón nabídnout zdarma. Ačkoliv rozdíl činí stále stejných 14 haléřů, výsledek to změní zcela zásadně. Celých 69 % z nás sáhne najednou po obyčejném bonbónu zdarma. Nula není jen tak „nějaká“ cena, je to zdroj iracionálního vzrušení, který dokáže zcela změnit naše rozhodování.

10 triků pro racionální nákup

Pozor na navoněnou zdechlinu!

Nikdo z nás není proti reklamě zcela imunní. Je pravdou, že má i své dobré stránky. Díky informacím, které zprostředkovává nám umožňuje srovnání a tím i lepší orientaci na nepřehledném trhu. Musíme si ale uvědomit, že ne každá reklama má čistě informativní charakter. Zejména takové ty hodně líbivé obvykle skrytě působí na naši fantazii, nejniternější city a tužby. A tak se může stát, že nám vnutí tzv. „navoněnou zdechlinu“, jak trefně vyjádřil génius svého oboru Oliviero Toscani. Zraněné ego a nízké sebevědomí jsou ideální půdou pro její nečisté útoky.

Nepodléhejte efektu stáda

Cítíme se být jedinečnou osobností, která se rozhoduje autonomně. Znáte ale ten pocit, když „něco“ všichni mají a jen vy ne? Existují situace, kdy instinktům masy podléháme bez výjimky. Při nakupování jsme proto úmyslně hnáni jako stádo do obřích prodejních prostorů, kde se naše individualita rychle vytrácí. Všimli jste si např. v IKEA, jak jsme chytře nuceni vidět celou nabídku, ačkoliv nás zajímalo původně třeba jen nádobí? I v tomto OD je možné jít zkratkou, ale objevili jste ji? Pokud ne, pak jste vyhověli záměrům zřizovatele na jedničku. Podle psychologie davu je obchodní dům zařízen tak, aby jste se chovali davově a tudíž následovali cestu a cíle prodejce.

Přiznejte si vlastní majetnický pud

Získávat movité i nemovité statky nás těší. Jejich ztráta nás trápí. Tento základní rys lidské povahy bývá při nákupu často zneužíván. Pokud jste se rozhodli např. pro koupi nového automobilu, vycházejte vždy ze základní verze. Je dokázáno, že pokud zvolíte jako výchozí lepší model a pak se budete snažit cenu srazit, bude to těžké. I zcela nepotřebných zbytečností se budete těžko vzdávat a ve výsledku zaplatíte více, než jste měli v úmyslu. Naopak mnohem lépe se budete cítit, pokud si základní model o něco málo vylepšíte. Cena bude stoupat a právě tento fakt vás včas zarazí a vy ušetříte za zbytečnosti.

Napište si lístek !

V naprosté většině případů, když vstupujeme do nákupního centra, nemáme přesně promyšleno, co vlastně chceme koupit. Přesně na to spoléhají prodejci a nejlépe hned u vchodu nás zavalí řadou drobných zbytečností nebo na nás vyrukují se speciální nabídkou či slevou. Cílem je vyvolat tzv. spontánní nákupní impulz a rozjet naši chuť nakupovat. Pokud se chcete vyhnout nechtěnému množství podivných předmětů ve vašem nákupním vozíčku, musíte přesně vědět pro co do obchodu jdete. A věřte, že na starém dobrém nákupním lístku není vůbec nic trapného!

Nechoďte nakupovat hladoví !

Zní to banálně, ale je prokázáno, že pokud máme hlad, nakupujeme mnohem více, než potřebujeme. Navíc nás kručení v břichu nutí celou záležitost maximálně uspíšit, což je ideální situace pro nákup těch nejdražších výrobků. Veškerá pozornost se soustředí na nepříjemné pocity v dutině břišní, mozek má dovolenou. Je pak prakticky nemožné odolávat prodejním fintám. Stačí vůně čerstvého pečiva či rychlá hudba a stanou se z nás lovci, kteří ale nepůjdou jen po rohlíku ...

Nenechte se rozdělit!

V psychologii nakupování je zcela známým faktem, že žena obvykle stráví v obchodním domě dvakrát více času než muž a tomu úměrně více utratí. Muži platí obecně jako spolehlivá nákupní brzda. To vědí i příslušní odborníci a tak se snaží hned na začátku pár pokud možno rozdělit. Stačí dát nářadí a techniku hned ke vstupu, žena se začne po chvíli nudit a navrhne, že půjde napřed. Nekontrolovatelný hon na cokoliv začíná!

Past ve výši očí

Většina obchodních domů je uspořádaná tak, aby věci drahé, zbytečné či neprodejné byly přímo ve výšce našich očí. Tak mají totiž nejlepší šanci dostat se k nám domů. Naopak věci denní potřeby, které prostě nutně potřebujeme, bývají zastrčené někde dole a v koutě. Je jasné, že je nakonec najdeme a rádi se pro ně ohneme. V těchto méně pohodlných úrovních se obvykle ukrývají i skutečně dobré nabídky, které nepotřebují protekci V.I.P. regálu.

Zamyslete se nad cenou!

Známý trik s desetinnými čárkami a devítkami na konci viz. „999 Kč“ známe všichni, ale stejně se na něj spolehlivě chytáme. Je potřeba uvědomit si a nejlépe na hlas si vyslovit: „Ta věc nestojí 900 Kč, ale rovnou tisícovku!“. Další fintou bývají nápadné a velké cenovky ve výši očí. Automaticky vyvolávají dojem, že se jedná o slevu. Podíváme-li se pořádně, často zjistíme, že cena výrobku je zcela obvyklá. Ohraný, ale stále fungující, je rovněž trik se sníženou cenou, aniž bychom si všimli, že byl přímo úměrně snížen i jiný parametr výrobku. U potravin např. váha či velikost.

Pozor na skupinové prezentace výrobků

Lidská psychika pracuje na základě asociací. Když vidíme steak, napadne nás, že se k tomu hodí třeba bramborový salát nebo kečup, a když se zapojí fantazie, už se vidíme někde na zahradní gril party, ještě k tomu s basou pivek. A přesně na to se spoléhá. Proto bývají často věci, které spolu takto nepřímo souvisí, nabízeny společně. Může se pak snadno stát, že jste chtěli původně jen kousek masa, ale nakonec si domů odnášíte balík steaků a k tomu i salát, kečup, grilovací koření, bečku piva a možná rovnou celý gril, ačkoliv je právě leden a grilovat není kde!

Plaťte hotově !

Platit kartou je pohodlné a výhodné, zejména ale pro stranu prodávajícího. Psychologicky nás „nebolí“ podat v podstatě bezcennou kartičku, naťukat PIN nebo věnovat prodavačce svůj autogram. Jde jen o abstraktní čísla. Pokud ale vydáváme z peněženky pravé peníze, prožíváme jejich ztrátu mnohem konkrétněji a dramatičtěji a je možné, že ještě na poslední chvíli něco vrátíme. A navíc pochopitelně, pokud kartu vůbec nemáme, jsme při nákupu limitováni aktuální hotovostí v naší peněžence, což nás automaticky nutí uvažovat.

Eva Kubová

Iluze o přátelství

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Fri, 19 Jun 2009 17:52:00 +0000

V době, kdy rodinné a partnerské vztahy tak často pokulhávají, stoupá přátelství závratně v ceně. Řada výzkumů udává dokonce neuvěřitelné druhé místo na pomyslném žebříčku našich hodnot nutných k dosažení životního štěstí.

Jak vzniká přátelství?

Dobrovolně, vlastní volbou, napadne mnohé z nás. Ale jak moc trefná je tato domněnka? Možnost volby je na přátelství jedna z těch nejvíce ceněných premis. Výběr rodiny a rodinných příslušníků sami neovlivníme, u partnerství věříme, že svoboda volby je zachována, ale stačí zamyslet se nad determinismem v souvislosti s nevědomými vzorci z původní rodiny nebo nad významem obyčejného pachového vjemu a tápeme opět v temnotě. A jak je to tedy s přáteli? Vědci z Lipské univerzity provedli za účelem zodpovězení této otázky jednoduchý experiment. Na začátku semestru posadili studenty na předem určená místa a po té je vyzvali, aby se postupně ostatním představili. Ihned po ukončení představovací rundy byli studenti požádáni, aby se vyjádřili, kdo jim byl jak sympatický a s kým by se eventuálně rádi poznali blíže. Po uplynutí prvního roku na univerzitě se experimentátoři obrátili na studenty znovu. Tenkrát s otázkou, s kým se nakonec spřátelili. Překvapivé bylo, že ke spřátelení došlo převážně u studentů, kteří v momentě prvního setkání seděli bezprostředně vedle sebe, nebo alespoň v téže řadě. Naproti tomu souvislost s vyjádřeným hodnocením se nenašla. Vypadá to tedy, že i zcela náhodná fyzická blízkost v momentě prvního setkání může ovlivnit dlouhodobé sociální rozhodování člověka.

Účelové vztahy

Přátelství vzniká velmi často na základě společně sdílené aktivity, ať už je to studium, práce, sport nebo nějaké hobby. Význam akce se ukazuje zejména v momentě, kdy vztah přijde o možnost „dopovat“ se novými zážitky, např. z důvodu stěhování nebo změny rodinné situace u některého ze zúčastněných. Pokud se v tomto okamžiku vztah nepřehoupne do nové vyšší úrovně, hrozí mu ochladnutí a pozvolné vyhasnutí. Právě taková situace je ale vynikajícím testem hloubky vztahu. Pokud se lidé setkávali jen proto, že oba milují třeba stolní tenis, pak nyní je potřeba začít se spolu setkávat jen pro setkání samotné. Aktivita při níž se sejdeme je náhle zcela druhořadá. Pokud potřeba „vidět se“ najednou chybí, zaručeně o přátelství nešlo. Společně sdílená činnost je sice dobrou startovací dráhou, ale pro trvalé udržení přátelství v žádném případě nestačí. Skrývá se v ní totiž jedno velké nebezpečí. Je tím již naznačená záměna účelového vztahu za přátelství. Mnohdy zjistíme, že lidé, se kterými jsme se léta pravidelně potili na hřišti nebo v učebně, nejsou našimi přáteli, jak jsme se mylně domnívali, ale jen pouhými známými, lidmi, kteří byli ve stejnou dobu na stejném místě. Pokud zmizí účel, logicky zanikne i vztah.

Nepřiměřené nároky

Věříme, že pokud onemocníme či přijdeme o práci, naši přátelé přijdou a zachrání nás. Mnohdy nám nestačí, že nás vyslechnou, poradí a pomohou spíše v rovině psychologické než v té materiální. Vyžadujeme více a více, a to vše v dobré víře, že skutečně dobrý přítel pro nás udělá cokoliv. Právě taková chvíle může být začátkem konce přátelství a důvod nemusí být vždy jen malá obětavost či nedostatečná vůle pomoci. I u vztahů, které by jinak měly dobrou šanci na přežití, může dojít ke krizi v důsledku nerealistických očekávání, které nejednou zaženou do úzkých i opravdu dobrého přítele. Mezi neadekvátní očekávání patří i to, že skutečně dobré přátelství nesmí ztrácet za žádných okolností na intenzitě. Celoživotně stejná míra zainteresovanosti je přitom naprosto neudržitelná. Přesto máme často tendenci popírat přirozený vývoj vztahu, který závisí na různých životních etapách, které nemusí na obou stranách probíhat zrovna synchronně. Navíc i kvalitní přátelství může mít své krize. Pokud při sebemenším zaváhání raději vztah ukončíme a hledáme nový, těžko kdy zažijeme skutečně hluboké přátelství.

Kompenzační přátelství

Kompenzační přátelství patří co do intenzity k těm nejsilnějším a nejbouřlivějším. Typická jsou pro období puberty, kdy si tak nějak podvědomě kompenzujeme partnerský vztah, na který se v té době připravujeme. Přátelský vztah se pak v některých ohledech blíží klasickému partnerství, jedná se o neobyčejně blízký vztah, ovšem tak nějak „nanečisto“. Svěřování všech intimností, nejskrytějších myšlenek a přání je pak normou. Jakmile se ale podaří jednomu ze zúčastněných najít vhodný protějšek, dochází k dramatické změně. Do hry vstupuje žárlivost a ta stejně tak jako v partnerství ohrožuje samu podstatu vztahu. Někdy přetrvává kuriózně takový podivný model i do dospělosti. Podle švýcarské psycholožky Vereny Kast, není úplně výjimečné, že manžel žárlí na manželčinu nejlepší přítelkyni a tak jakoby bez důvodu ji prostě nemůže vystát. Jedná se prý zhruba o každého třetího manžela! Ale i ženy žárlívají na nové partnerství své nejlepší kamarádky, většinou ze strachu, že to jejich vzájemný vztah oslabí. Tato obava navíc není vůbec lichá, neboť je pak jen přirozené, že i nejlepší kamarádka najednou nemá tolik času a ani tak vysokou potřebu se vším se svěřovat.

Přítel sokem

Předpokládejme, že skutečnému přátelství by se měla žárlivost a tím i vzájemná rivalita vyhnout. Jak důležité je, aby tomu tak skutečně bylo, dokazuje řada dalších studií. Podle průzkumů si za přátelé vybíráme nejčastěji lidi se stejným sociálním statutem, podobného věku, vzdělání, inteligence a dokonce i fyzické atraktivity. Není pak divu, že když se vztah vzdálí od ideálu harmonie prosté jakékoli konkurenčnosti, máme na problémy zaděláno. Naši přátelé se pak mohou stát těmi nejnebezpečnějšími soky, neboť mají velmi podobné kvality jako my sami. Psychologové April Bleske a Todd Shackelford došli ve své studii k závěru, že více než polovina respondentů již zažila ostrý souboj o partnera právě se svými nejbližšími přáteli! V takových situacích se přítel změní v mžiku v úhlavního nepřítele. Intenzita boje je značná, neboť právě přátelé jsou těmi, kdo mají obvykle přístup k našim největším tajemstvím. Jsou to oni, kdo důvěrně znají slabiny naše i našeho milostného vztahu. Jan Yager ve své studii uvádí, že přibližně 64 % z nás se již cítilo někdy za svůj život v přátelství tak či onak zrazeno. Výzkum navíc prokázal, že ztráta hlubokého přátelského vztahu vede k somatickým poruchám, které sice nebývají tak závažné jako např. u rozpadlého manželství, ale i tak dokáží pořádně bolet.

Jak přátelství končí?

Dr. Horst Heidbrink, psycholog a vědec zabývající se mimo jiné i přátelstvím zmapoval nejčastější způsob ukončení přátelského vztahu. Asi nepřekvapí závěr, že většina kamarádských vztahů nebývá na rozdíl od vztahů mileneckých ukončena nijak oficiálně. Typické pro ukončení přátelství je nechat vztah odeznít, vyšumět, uspat ... Díky tomu se někdy podaří i po letech mlčení ještě vztah oživit, neboť vlastně oficiálně nikdy neskončil. Na jednu stranu se tedy symbolicky otevřená zadní vrátka zdají být výhodná. Ovšem v praxi to vede spíše k četným nedorozuměním a vysoké nejistotě. Jakmile se začne přítel maličko vzdalovat, začneme mít dojem, že se dělá vzácným a nedostižným a obavy z toho, že chce ze vztahu nenápadně vyklouznout, začnou nahlodávat naši důvěru. Mnohdy pak jen z obyčejného strachu čekáme, až se ozve ten druhý. Zbytečně tak přicházíme o kvalitní vztahy jen v důsledku jakési chybné interpretace, kdy nejsme schopni rozpoznat, kdy se jedná o situační vytíženost např. v důsledku nové životní situace (stěhování, rodičovství atd.) a kdy druhá strana skutečně zájem ztrácí. Tak jako ve všech mezilidských vztazích i zde platí, že dobrý vztah musí stát na pevných základech a jeho kvalita je přímo úměrná kvalitě a vyzrálosti zúčastněných. Každopádně, ať už je přátelství, jakkoliv vědomě či nevědomě podmíněné, a ať už nás může jakkoliv tvrdě zklamat či zranit, zůstává stále vysokou hodnotou, která zkvalitňuje život a rozhodně stojí za risk i jisté oběti.

Eva Kubová

Řeč těla - spolehlivý detektor lži

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Fri, 19 Jun 2009 17:41:00 +0000

Představte si dítě sedící zády k vám v rohu místnosti. Ani necekne, zdá se, že vás ignoruje a totéž můžete činit i vy. A přesto budete cítit, že mezi vámi probíhá velmi intenzivní komunikace. Americký vědec Paul Watzlawick by lapidárně vystihl situaci dvěma slovy: „Nelze nekomunikovat“.

Slova hrají druhé housle

Znáte ten pocit, slova zní přesvědčivě, ale vy stejně víte, že jste klamáni? Pravděpodobně jste zachytili signály nonverbální komunikace, detektoru lži zabudovaného v každém z nás. Komunikace skutečně nejsou jen slova a jejich obsah. Řada studií prokázala, že představují dokonce pouhých 7 % veškerých informací, které vnímáme. Dalších 25 % náleží odstínu hlasu a jeho modifikaci a celých 68 % tzv. neverbální komunikaci, která zahrnuje širokou škálu jevů. Jedná se nejen o známou mimiku, gestiku a pohyby očí, nýbrž i o doteky (haptika), vzdálenosti v prostoru (proxemika), řeč postojů, držení těla (posturologie), zacházení člověka s časem (chronemika) či charakter rukopisu (grafologie). Jednotlivé kanály mimoslovní komunikace slouží k přenosu různých dat. Tak např. pohled vypovídá o sebedůvěře a o vztahu k druhému. Mimika informuje především o emocích, je relativně nejsnadněji čitelná a napodobitelná. Výraz hlasu, jeho výška, barva, melodie a intenzita zrcadlí hlubší psychický stav. Např. monotónní hlas vyjadřuje napětí, naproti tomu melodický uvolnění. Meziosobní vzdáleností komunikujeme vztah k člověku ve smyslu podřízenosti a nadřízenosti či sympatií a antipatií atd.

Síla řeči beze slov

Každý dobře známe z vlastního života, že nás často mnohem více mrzí, jak nám někdo něco řekl, než co nám vlastně řekl. Způsob toho „JAK“ vyjadřuje totiž vztah a ten vždy rozhoduje nad obsahem. Síla neverbální komunikace spočívá v její hloubce a opravdovosti. Hlubinná psychologie předpokládá její původ v nevědomé prapůvodní složce naší osobnosti, kterou sdílíme s celým živým vesmírem. Existuje řada kurzů, kde se lektoři snaží odhalit tato tajemství, naučit se je číst a především ovládat je. Z podstaty věci je zřejmé, že není možné nějakým jednoduchým nácvikem za řečnickým pultem zásadně změnit něco tak komplexního. Umění správně číst neverbální signály našich partnerů je zčásti instinktivní, zčásti je možné vylepšit ho aktivním uvědoměním, ale především pak velmi dlouhodobým a detailním studiem založeném zejména na pozorování. Samotný nácvik různých triků jistě neuškodí, ale k opravdu uspokojivému výsledku vede až změna našich vnitřních postojů, která se pak automaticky pozitivně promítne do všech složek neverbálního projevu.

Profi balič nebo skutečně zamilovaný?

Jednou z nádherných situací, kdy je neverbální komunikace zcela plně v akci je flirtování a zamilovanost. Již jediným pouhým pohledem lze říci téměř vše. I zde ale platí, že méně je někdy více. Při autentické situaci se oči muže a ženy setkají vždy jen na pár vteřin. Dlouhé civění dělá z žen laciné kokety a z mužů cvičené baliče bez valné úrovně. Náklonnost a sympatie se automaticky promítá i do intuitivní potřeby letmých doteků. Zejména u žen hrají doteky významnou roli a lze z nich prakticky okamžitě usuzovat zájem o partnera. Je běžné, že pokud se ženám jejich protějšek líbí, dotýkají se neustále svých vlasů, přejíždí prsty po sklenici, barovém pultu či svém oblečení. Nevynechají možnost letmého dotyku ruky nebo ramena partnera. V případě nesympatie se dotykům naopak důsledně vyhýbáme a pokud už si pohráváme se sklenkou, pak stylem, který připomíná spíše drcení. Profi balič často nešetří lichotkami, důvěrnými narážkami a snahou vetřít se do našeho osobního prostoru. Do jisté míry tím vědomě kompenzuje skutečné city, které neprožívá, nýbrž předstírá. Chybí známky nejistoty a rozpaků, kterým se u opravdového namlouvání těžko vyhneme. Často postrádáme i upřímný úsměv. Od toho strojeného jej poznáme podle drobných vrásek kolem očí...

První dojem nezná druhou šanci

Význam neverbální komunikace bývá dáván často do spojitosti s veřejným vystupováním a přijímacím pohovorem. Při výběrovém řízení, na obchodní schůzce, při jednání s novým zákazníkem - zkrátka vždy, když se setkáváme s někým neznámým, je naprosto klíčový první dojem. Ten vzniká rychlostí blesku, postačí zlomky sekund. Je velmi užitečné vědět, jaký první dojem děláme a případně zda by se na něm dalo někde zapracovat. Roli hraje samozřejmě opět především neverbální komunikace a zajisté i styl a způsob vyjadřování. Komické je, že většinou věnujeme z celkové přípravy na podobná setkání přibližně 80% času záležitostem obsahovým, tedy těm, které ovlivní výsledek nejméně. Je běžné soustředit se na produkt, na znalosti, na výsledky a přitom nám jaksi uniká způsob, jakým se vyjadřujeme a jak přitom vypadáme. Součástí skutečně dobré přípravy by měla být především analýza vlastního postoje k věci, který se bude v našem chování automaticky odrážet a případně i charakteru člověka, se kterým budeme jednat. Ne vždy se podaří zjistit, jakým způsobem vystupuje a jak komunikuje, ale někdy postačí i pár střípků, telefonát, dopis, názory jiných. Pokud dokážeme z těchto indícii vyčíst, jak se na partnera lépe naladit, získáváme cenný náskok.

Pozor na rychlé soudy

Pokud bychom se snažili zachytit všechny nonverbální signály během jediné minuty rozhovoru dvou lidí, potom by jejich záznam s interpretací vystačil na vydání celé knihy. Porozumění neverbální komunikaci je skutečně věda a jak jsme uvedli v úvodu dokonce značně rozvětvená. Opravdu k ničemu nám nepomůže schématické vyvozování rychlých závěrů z jednotlivých gest bez pochopení celkového rámce. Kvantita informací, která se valí na člověka každou sekundou komunikace je tak velká, že většina nonverbálních signálů zákonitě zůstává v podprahovém vnímání. Při hodnocení těchto důležitých poselství je nutné vždy brát v potaz kontext. Zcela zvláštní kategorii tvoří komunikace s cizinci, která podléhá kulturním zvykům země původu, jejíž kontextové souvislosti nám nemusí být vůbec jasné. Ale i pokud zůstaneme u našinců, je potřeba umět rozlišit, že např. založené ruce na zastávce autobusu, nebudou výrazem nadřazenosti, ale spíše zimy, nebo poklepávání či drbání během našeho projevu, sice mohou být skutečné známky nervozity, ovšem ne vždy nutně související s námi, pokud např. daná osoba právě očekává důležitou zprávu z rodiny...

Typy pro přijímací pohovor:

- každopádně buďte dochvilní zjistěte si o firmě a nejlépe i o osobě, která Vás přijímá, co nejvíce informací

- zvolte oděv, který se hodí pro pozici, o níž se ucházíte, a ve kterém se dobře cítíte

- v jednací místnosti se posaďte pokud možno po pravé ruce osoby, se kterou jednáte, ne naproti

- neschovávejte ruce pod stůl, na ruce by vám mělo být vidět

-nehrajte si s oděvem, šperky, ani s dokumentem či tužkou

- při hovoru si nesahejte na obličej ani jiné části těla

- pozorně naslouchejte

- udržujte oční kontakt

- věřte si, nepochybujte o sobě, buďte autentičtí a nepředstírejte

Krátce z řeči těla (posturologie)

- objetí kolena - vyjadřuje živý cit, osoba je odhodlaná ke všemu, pokouší se ukázat v tom nejlepším světle

- zaujímají-li dvě osoby vůči sobě úhel 90 stupňů, poskytují tím část prostoru třetímu, což je možno chápat jako přizvání k rozhovoru

- stojí-li naproti sobě, tvoří tak uzavřenou společnost a chtějí pravděpodobně zůstat sami

- při sezení na pohovce je projevem zájmu nasměrování kolena k dotyčné osobě, udělá-li to i druhý, vytvoří tím uzavřený kruh, po chvíli začnou obvykle zdvojeně gestikulovat jako v zrcadle

- sedí-li někdo na předním kraji židle, lze to interpretovat jako snahu o útěk ze situace

- naopak záklon do opěradla židle, popř. sepnuté ruce nad hlavou, budí dojem, že dotyčný má pro všechny problémy řešení a cítí se silný v kramflecích

- sedí-li dva lidé u stolu přes roh, značí to uvolněnou atmosféru, nikdo se necítí ohrožen

- pokud sedí dva lidé u stolu naproti sobě s pohledem z očí do očí, může jít o konkurenční či konfrontační situaci

- sedí-li každý z nich na opačných koncích či stranách stolu, usuzujeme na nedostatek zájmu či chybějící sebevědomí

- překřížené nohy při sezení – signalizují pocit, že jsme spoutaní, jedná se o vyjádření neujasněného nebo negativního postoje, dotyčný si nedůvěřuje, nechce nic riskovat, na židli se sotva pohne

- založené ruce značí nepohodu, např. když je nám zima, necítíme se dobře, při rozhovoru – slyšeli jsme něco, co se nám nelíbí překřížené ruce i nohy, signalizují odstup od ostatních

Eva Kubová

Hormon moci

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Fri, 19 Jun 2009 13:44:00 +0000

Touha po moci má chemický základ

Není to báječný pocit, stát v první řadě, moci rozhodovat, uplatňovat sílu a moc? Někteří lidé vynakládají celoživotní úsilí, aby dosáhli takové pozice. Ovšem ne každý je pro vedoucí místo stvořený a ne každý by o něj stál.

Jsou mezi námi i lidé, kteří skutečně mnohem raději zůstávají opodál, aniž by při tom měli pocit, že snad o něco přicházejí. Ze studie Roberta Josephs z Univerzity Texas v Austinu vyplývá, že touha po moci úzce souvisí s hladinou mužského pohlavního hormonu testosteronu. Bylo zjištěno, že čím vyšší hodnoty testosteronu pokusné osoby vykazovaly, tím vyšší byla jejich touha po moci. Vědci navíc zjistili, že v prožívaní lidí nastává zásadní problém teprve tehdy, pokud jejich postavení neodpovídá hladině testosteronu. U osob s vyššími hodnotami hormonu moci byla zaznamenána vyšší srdeční frekvence a celkové známky stresu v situacích, kdy byly vmanipulovány do podřízené situace. U osob s nižšími hodnotami, tomu ale bylo právě naopak! Situace, kdy měly výhodu vyššího statutu u nich paradoxně vyvolávala nepříjemné pocity, nejistotu a stres. Tento výsledek byl i pro samotného vědce překvapením. Předpokládalo se totiž, podle evoluční teorie, že každý člověk touží po co největší moci. Testy ale prokázaly, že mnoho lidí neusilovalo o moc ani o nadřazenou pozici, i když měli příležitost. Zdánlivou výhodu dokonce pociťovali jako frustrující. Byli to právě jedinci, u nichž byla prokázána nižší hladina testosteronu. Jak se ale ukázalo, u žen bude celý mechanismus ještě o něco komplikovanější. Testosteron v krvi mají rovněž, ale v podstatně nižších hodnotách. Přesto se nedá tvrdit, že by toužily po moci méně. Jak ale vyplývá z psychologických pozorování, získávání a udržení moci u něžnějšího pohlaví podléhá, kromě hormonálních vlivů, ještě o něco složitějších pravidlům. Konkretizace těchto vlivů je cílem dalších výzkumů.

(Psychologie Heute, listopad 2006, Verlag Julius Beltz GmbH and Co, KG Weinheim)

Relaxace po česku aneb relaxace s trvalým účinkem

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Thu, 18 Jun 2009 10:17:00 +0000

Nedávno jsem dostala originální dárek. Poukázku na dnes tak populární wellness program v jednom českém lázeňském středisku. Jakožto v těchto kruzích neznalý nováček byla jsem plná očekávání a už už se nemohla dočkat. Velmi zajímavá mi připadala procedura nazvaná „rašelinová koupel“, slibující mimo jiné zcela jedinečný a nezapomenutelný relaxační účinek. Byla jsem připravena zcela se poddat uvolňovací kůře a to s plnou rozkoší.

Při vstupu do onoho údajně relaxačního prostoru, nabila jsem rychle dojmu, že to bude zřejmě nějaká „mejlka“ a já si místnost popletla. Po dlouhém tápání mě však konečně objevivší se personál ujistil, že jsem tu naprosto správně. Ke své smůle, pomyslela jsem si. Očekávala jsem skutečně něco jiného než strohou kachlíčkovanou masnu. No nic, moje odhodlání rozhodně si zážitek vychutnat, bylo silnější. A tak jsem se po počátečním „nic moc úvodu“ ponořila do připravené lázně. Bahénko bylo teplé, husté, jemňoučké zkrátka velmi příjemné. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to ale skutečně to jediné, co se zde dá označit za příjemné. Když jsem se pokoušela smířit se s neútulným prostředím, kde vonné svíčky, příjemné tlumené světlo či relaxační hudba existovaly pouze v mé fantazii, všimla jsem si, že i v té fantazii mě cosi ruší. Byly to obrovské tikající hodiny, visící přímo před mýma očima. Přesně takové, co se neúprosně pojí s nepříjemným čekání např. u zubaře. Jejich minutovka sebou vždy po 60 vteřinách nechutně hlasitě cukne a obvykle to signalizuje, že zákrok se blíží ...

Zde to mělo asi znamenat, že i relaxace má své, časem, řekněme rovnou penězi, dané meze. Hm, pomyslela jsem si. Fantazie stačit nebude, bude nutná maximální koncentrace, ne-li dokonce autosugesce. Rozhodla jsem se, že k zavřeným očím se pokusím zavřít v rámci možností i uši. Když už se mi tak tak dařilo dosáhnout těžce vybojovaného pocitu jisté blaženosti, zaútočila na mé sluchové orgány prudká slova zákulisní debaty. Ošetřující terapeuti velmi ostře diskutovali své neutěšené pracovní podmínky a nedostatečné ocenění. Takže jsem např. zjistila, že po několika hodinách masáží, bolí člověka ruce jako prase a že za ty prachy, co si vydře, sotva přežije. Ačkoliv jsem masáž neměla, začínala jsem se cítit nepatřičně, až provinile.

Z mých úvah mě vyrušil hlas mladé ošetřovatelky, která mě přišla zkontrolovat a pobídnout v relaxaci. Prý je naprosto nezbytné neustále hníst bahénko v rukách. A tak jsem hnětla, mačkala, nabírala a svědomitě stlačovala hmotu mezi prsty. Ponořena do jakési pseudopohody, mačkám, hnětu, mačkám a hnětu, dokud mě nezarazí podivný hmatový vjem. Jakoby právě uchopená hrudka bahna hníst nešla. Že by byl problém i v tom bahnu? Tomu se mi nechtělo věřit a tak jsem zintenzivnila své úsilí. Jenže opravdu, tohle bylo prostě divné. Tak jsem vyzvedla ruku nad hladinu a pohlédla, co že se to děje? Nic nechápajíc, držela jsem v ruce žábu ! Samozřejmě už dávno předtím mrtvou, chudinku. Nemám naprosto nic proti žábám, natož zesnulým, ale tohle byl prostě šok. Za šíleného jekotu jsem urychleně ukončila proceduru. A tak mám skutečně o jeden nezapomenutelný zážitek více. „Prostě příroda“, jak lakonicky komentoval situaci personál. Naštěstí jsem od přírody veselá povaha a tak říkám, že zážitek nemusí být nutně dobrý, hlavně že je silný.

Eva Kubová

MUDr. Sadista

noreply@blogger.com (Eva Kubová) — Wed, 17 Jun 2009 20:19:00 +0000

Pravděpodobně už mým příchodem na svět v typické porodnici sedmdesátých let bylo předurčeno, že mi lidé v bílém budou nahánět hrůzu. Neosobní, sterilní prostředí, evokující pocit, že jsme najednou pouhým objektem bez názoru a citu, vždy podivným způsobem otřásalo mým nitrem. Po té, co jsem žila několik let v cizině, zjistila jsem ale, že to se mnou není až tak úplně beznadějné. Zdálo se, že mé stavy úzkosti se pravděpodobně specializovaly pouze na domácí lékařské prostředí. To byla ovšem zcela převratná informace a tak, když se moje „fobie“ ve výrazně kultivovanějších podmínkách za hranicemi, pomalu ale zcela jistě vytrácela, rozhodla jsem se své konečné „vyléčení“ otestovat na ostro.

Po návratu domů jsem záhy potřebovala zubní ošetření a v rámci „testace“ jsem se rozhodla nečesky a nelogicky, nevyužít služeb příbuzné lékařky v sousedním městě, ale zcela jednoduše vyhledat telefonní číslo nejbližšího obvodního lékaře. Rodina mě sice měla za pomatence a rebela, já se hájila slovy, že „o protekci“ jsem nikdy nestála ... Již úvodní „Noo, co chcete“ do telefonu a fakt, že ostatní lékaři v okolí už měli stav plný, mělo býti varováním, že moje téměř vyléčená fobie, by se mohla dočkat nepříjemné recidivy. Rozhodla jsem se ale čelit svému dětinskému strachu a tak jsem směle vstoupila v pátek odpoledne,nic netušíc, jako poslední pacient do ordinace nejmenovaného lékaře.

Muž v plášti beze slova pozdravu, usadil mě na své křeslo a spěchaje na chatu, se dosti necitlivě vrhl na můj chrup. V mezipauzách, kdy měnil vyšetřovací nástroje, vyptával se přezíravě na důvod mé návštěvy, předchozí bydliště a jiné detaily, které ho zcela evidentně nikterak nezajímaly. Tedy až na tu vynucenou zmínku o pobytu v zahraničí, na jejímž základě si posunul brýle na čele a poprvé za celou dobu se na mě podíval ... Pak bez rentgenu a bez ohledu na moje námitky, že anestezie ještě nezabrala, pustil se do trhání mého zubního nervu. Slovy jako "to by chtělo vyškubnout a bude po ptákách" nebo "neklepejte se, my tady na bolest nedáme, nejsme v Německu", mě omámenou bolestí, přiváděl v tupý úžas. Jeho rozpravu se sestřičkou, že právě použité nástroje jsou pěkné "šmejdy", ale že ty poslední tři dobré kusy má schované pro nejbližší příbuzné, jsem vnímala již ve stavu jistého těžko popsatelného duševního kómatu. Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle všechno nemůže být pravda, že se pravděpodobně jedná o nějakou velmi živou noční můru, při troše štěstí dokonce o lucidní sen, ze kterého zcela jistě brzy procitnu. Bohužel žádné procitnutí nenastalo.

Zraněná fyzicky i psychicky jsem se vypotácela z ordinace a bylo mi jasné, že jsem přišla nejen o zubní nerv ... Doposud mě děsil převážně jen ten pocit, že v chodbách českých zdravotnických zařízení se náhle měním jako upír v měsíčním svitu v nesvéprávné individum, které do jisté míry obtěžuje. Nyní jsem nabila pocitu, že kdyby nešlo „jen“ o zub, mohla bych dojít opravdové újmy. Narazit na takový kalibr, je ale z psychologického hlediska skutečně unikátní zážitek, tedy alespoň v to ještě doufám... Pokusit se proniknout do myšlení tohoto lehce sadistického muže, připadá mi jako dobrý námět na detektivku. Jen si stále kladu otázku, jak je možné, že takový člověk se u nás může honosit titulem MUDr, když je evidentním analfabetem, alespoň v psychologii určitě. A pak, že země neomezených možností je Amerika !

Eva Kubová, publikováno v Psychologii Dnes