Psychohrátky, kurzy psychologie a grafologie

2012-06-12T16:08:00.015+02:00

PSYCHOLOGEM NANEČISTO I

10.dubna začíná další skupina na Chodově !

Cílekurzu:

Kurz„Psychologem nanečisto I“si klade za cíl v poměrně krátké době Vám představit nejzajímavější psychologické techniky, které pro Vás autorka projektu nasbírala během dlouhé řady let. Získáte tak přehled o základních metodách, které používají profesionálové při práci s lidmi. Důležitým pilířem kurzu jsou rovněž základy grafologie, neboť rukopis patří mezi významné psychodiagnostické nástroje. V kurzu si mimo jiné ověříte sílu svých vrozených psychologických schopností, společně se pak pokusíme dále je rozvinout. V rámci každéhoworkshopu získáte pomyslnou puzzličkudo mozaiky, která tvoříVašiosobnost. Na konci semináře byste měli být schopni chápat osobnost člověka v širších psychologických souvislostech a aplikovat některé metody v praxi, např. vyčíst z rukopisu základní charakterové vlastnosti pisatele, popřípadě odhalit i jeho nápadné abnormality. Inteligentněstrávený časpřispějek Vašemuosobnímu růstu.Setkáte se s lidmi, které fascinují pohledy pod povrch, možnáv nich najdete i nové přátele...

Určitěneváhejte a staňtese alespoňna chvíli psychologem!

Náplňkurzu:

Stručněa srozumitelněpodaná teorie se vždyvzápětínabídne k přímémuotestování. Např.na základěvyužitízpětnévazby budete mít možnostzískat jednu z nejcennějšíchodpovědívůbec.Jak působímna ostatní? A jak dobředokážudruhé odhadnout? Vysvětlímesi zde základní psychologické mechanismy, které jsou ve hře.(haló efekt, přenos,projekci, funkci vědomía nevědomíatd.) Obsahemworkshopůbude i práce s rukopisy. Odhalíme základní principy, se kterýmigrafologie pracuje, zodpovíme otázky, co lze a co nelze z rukopisuvyčíst. Získáte představujaké to je být v roli grafologa čipsychologa, možnáodhalíte svůjskrytý talent nebo nové hobby! Ukážemesi i některégrafologické perličky,např.rukopisy změněnévlivem alkoholu, duševnínemocí apd. Pomocí tzv. projektivních metod, jako je kresba čimandala se pokusíme předvést,co všechnovyplouvá na povrch z našehonevědomía jak je možnés tím dále pracovat. Dotkneme se i tématiky partnerských arodinných vztahů, postavení v týmu atd. Všechnypoužitémetody budou vysvětlenya předvedenytak, abyste z nich mohli pro Váš každodenní život vytěžitnaprosté maximum. Kurz je zároveň výborným odrazovým můstkem pro další studium. Díky předvedení různých druhů psychologické práce, získáte představu, která speciální oblast psychologie by Vás případně zajímala detailněji. Pokud Vás kurz zaujme, máte navíc možnost pokračovat v hlubším poznávání během dalšího semestru v kurzu Psychologem nanečisto II.

Pondělí, čtvrtek nebo sobota více info zde

"PSYCHOLOGEM NANEČISTO II" je volným pokračováním úvodního kurzu"Psychologem nanečisto I", přičemž jeho hlavním úkolem je prohloubit a doplnit získané znalosti.

Opět budete mít možnost seznámit se s nejnovějšími poznatkyvědecké psychologie na vlastní kůži a vše v kurzu přímo vyzkoušet.

Cílem návazného kurzu je v krátkosti zopakovat a prohloubit základygrafologie a významně pokročit ve znalosti aplikované psychologie. Vkurzu se budeme zabývat taji subjektivní reality, problematikouzkresleného vnímání, klasickými chybami v mezilidské komunikaci, ale isystémovou teorii v praxi, která je dnes hojně využívána při couchingu, nevynecháme ani práci se zpětnou vazbou, partnerskými vztahy,skupinovou dynamikou tzn. postavení v týmu a v rodině, problematikou hraní rolíatd. V tomto návazném bloku bychom již měli mít k dispozici dostatek metodických prostředků i času, abychom se mohli ponořit do konkrétní problematiky do větší hloubky. Zajímavým obohacením by měly být jednoduché psychologické experimenty a ukázky speciálních metod jako je Baumtest,další projektivní kresby, popř. tvorba osobních map, video feedback apd. (dle zájmu skupiny) Na Vaši účastse těší lektorka Eva Kubová: "Věřím, že spolu zažijeme dalšínezapomenutelné chvíle plné radosti z objevování, upřímně se na Vástěším."

2010-10-25T23:01:00.052+02:00

2010-10-15T21:27:00.051+02:00

KURZY PSYCHOLOGIE A GRAFOLOGIE

"PSYCHOLOGEM NANEČISTO I"

pondělí, čtvrtek nebo sobota dle Vaší volby,
vždy přímo v centru Prahy

Originální kurzy psychologie a grafologie, obsahově se soustředíme na kvalitní, vědecky ověřené informace, stylově na srozumitelnost a lidskost podání. Ukážeme si, jak odborníci na lidskou duši postupují, čeho si všímají a jak s tím dále pracují. Vynikající odrazový můstek pro další studium a hlubší pochopení sebe sama. Více info zde

"PSYCHOLOGEM NANEČISTO II"

- navazující kurz pro pokročilé

Ideální pro absolventy základního kurzu Psychologem nanečisto, I vhodné ale i pro všechny, kteří již mají určité znalosti v oboru psychologie a grafologie, rádi by se dozvěděli více a nebojí se jít pod povrch. Více info zde.

SPECIÁLNÍ KURZY NA ZAKÁZKU
PRO MALÉ A STŘEDNÍ FIRMY

Na osobní konzultační schůzce nejdříve zjistíme Vaše vzdělávací potřeby. Vy nám sdělíte Vaše požadavky, společně určíme cíl vzdělávání a na základě těchto informací Vám vypracujeme cenově příznivou nabídku. Při dalších vzájemných konzultacích upravíme návrh dle Vašich připomínek. Pokud budete s nabídkou souhlasit, pak náš tým zahájí realizaci dohodnutého programu. Místo realizace zvolíme dle Vašich požadavků – mohou to být naše prostory, ale také to může být příjemné prostředí Vámi nebo námi navrženého hotelu pro plný komfort realizovaného školení. Čas realizace školení – v pracovní dny, o víkendu, dopoledne, večer, jak Vám to bude vyhovovat. Následně ukončené vzdělávání vyhodnotíme a poskytneme Vám zpětnou vazbu s návrhem dalšího rozvoje Vašich pracovníků. Ideální pro sestavení a optimalizaci týmu, zefektivnění práce a zjištění potenciálu Vašich zaměstnanců.

GRAFOLOGICKÉ ROZBORY

Kvalitní grafologické rozbory pro jednotlivce, páry i firmy nabízí naše grafoložka Šárka Lukešová. Analýza rukopisu nabízí komplexní popis osobnosti pisatele až s 80-ti procentní přesností. Oproti jiným metodám se nesoustředí pouze na jednotlivosti, ale postihuje člověka jako celek. Nepostradatelná pomoc pro manažery, personalisty a všechny klíčové pracovníky.

info a objednávky

OCENĚNÍ

Tato stránka byla vybrána Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj informací, který bude uchován pro příští generace pomocí systému WebArchiv a stane se tak součástí českého kulturního dědictví

2010-09-30T12:13:00.014+02:00

2010-08-03T23:53:00.006+02:00

Nemocní prací

Vzít si za partnera pracovitého a svědomitého člověka, vypadá jako dobrá a slibná volba. Málokdo by uvěřil, že právě tyto vlastnosti mohou vést k rozvodu . Zpověď zoufalé manželky: "Je víkend a já zase sedím s dětmi sama doma. Venku svítí sluníčko, ulice jsou prázdné, všichni odjeli někam na výlet, chatu či chalupu...

celý článek

2010-08-03T23:51:00.004+02:00

Tuleň v roli terapeuta
Paro je první terapeutický robot, který úspěšně dobývá lidská srdce. Slovo robot je původu českého, robot Paro původu japonského. Bílý tuleň byl již k vidění i v naší domovině, v rámci Japonských kulturních dnů v Opavě a později v Praze. Proč tuleň? Jeho vynálezce pan Dr. Takanori Shibata z National Institute of Advanced Science and Technology v Japonsku nezvolil toto neobvyklé zvíře náhodou. "Tuleň není běžné domácí zvíře, tudíž lidé mohou snadněji přijmout Para bez předsudků, takového, jaký je a nevnímat ho jako pouhého robota ..." celý článek

2010-08-03T23:50:00.004+02:00

Psychologická typologie

„Nešil, ty choleriku stará!“ nebo „Nic s tebou nehne, flegmatiku!“ taková osočení zná z té či oné strany většina z nás. Ne každý si ale uvědomuje, že v pravé podstatě jde o psychologickou terminologii, která zlidověla a získala časem poněkud posunutý význam. Každopádně chceme-li si zachovat duševní zdraví, měli bychom znát síly, které s námi hýbou ...

Zásady úspěšného lovu

2010-08-03T23:47:00.002+02:00

Hledání nového partnera je vzrušující a zároveň nebezpečnou hrou. Nikdy nevíte, co ze vztahu vzejde, zda jen krátký flirt, nebo mnohem víc. Narazit můžete na zajímavé kavalíry i nebezpečná individua. V každém případě je dobré mít se na pozoru, a jde-li Vám o skutečný úlovek pro život, pak mít oči dokořán ...

celý článek

Honoráře a černá listina

2010-05-05T12:53:00.023+02:00

Honoráře

Dalším cílem těchto stránek je snaha zabránit naprostémuvykořisťování novinářů ve smyslu, že když to nenapíšetevy, napíše to zdarma nebo za pár stovek někdo jiný, třebanějaký nadšenec, amatér nebo novinář těsně po studiíchnebo zkrátka někdo, kdo už opravdu nemá pomalu ani na chleba ...Držme při sobě a prozraďme si, kde a jak platí. Nikdo z náspřece nechce pracovat za špatnou odměnu. Stačí vyplnit zcelaanonymně jednoduchou tabulku – „Kde, co a za kolik“ a hnedbudete vědět, jak si sami stojíte, kde platí slušně, a kde si znás dělají spíš legraci.

Kde, co a za kolik?

Médium	Rozsah	Za kolik	Poznámka
týdeník Katka	4000 znaků	1200 – 2000 Kč	platí spolehlivě a zasílají smlouvu
týdeník Blesk Zdraví	rozsah různě	850 – 2500 Kč	platí spolehlivě
měsíčník Psychologie Dnes	10 000 znaků odborný článek	1360 Kč	platí spolehlivě

Černá listina

Další zajímavou rubrikou plnězávislou na schopni sdílet informace s ostatními je tzv. Černálistina. Stalo se Vám, že Vám za otisknutý článek nezaplatili, nebo vydali pod Vaším jménem vlastně úplně něco jiného?Není nic lepšího, než takovou informaci zveřejnit!

Černá listina

Kavárna Pohoda, Star Produktion, s.r.o.	krach společnosti	řadu honorářů nikdy nevyplatili

Akce, tiskovky

Zejména jestli pracujete na volnénoze, možná Vám chybí informace o akcích. Pokusme se alespoň stím začít, nemusíme hned mít portál tiskovek, ale sem tamnějaká pozvánka prostě potěší.

Kontakty

Jako „Volní“ možná opravdupostrádáte kolegy na stejné vlně. Proč se občas nesejít někdev čajovně nebo útulné hospůdce, nepopovídat a nevyměnit sidůležité informace? Vždyť právě o informacích to přeci celéje!

Články

Máte odvážnou kritiku ale víte, žes tím Vás v redakci vyhodí? Nebo vtipný fejeton, ale bohuželpíšete pro konzervativní list, kam se to prostě nehodí?Odjakživa jste chtěli psát odborné články, ale „bulvár“prostě platí líp? Nevadí, všechno co byste rádi zveřejnili,ale z nějakého důvodu nemůžete, budete mít možnost vystavit dorubriky „Co by nám vydavatelé neotiskli“. Když budeme dobří,mohlo by to na náš portál přilákat potřebnou pozornost.

Vaše blogy

Udělejte si reklamu zdarma, vložtečlánek o Vašem webu i s interaktivním linkem. Vědět o sobě, je základ !

Slevy pro novináře

2010-05-05T12:48:00.012+02:00

Slevy aneb chyťte si svou zlatou rybku

Víte kolik neuvěřitelných slev siužívá Váš německý kolega s novinářskou průkazkou v ruce?Věřte, že je snad lepší ani to nevědět. Pojďme se tedypokusit společnými silami zmapovat, kde je nám novinářskýprůkaz užitečný.

KDE	VÝŠE SLEVY	POZNÁMKA
Kurz psychologie a grafologie "Psychologem nanečisto"	20 %, do on-line přihlášky napište heslo novinář	www.psychohratky.com
Vesnička Botanicusu v obci Ostrá	vstupné zdarma	www.botanicus.cz
Státní opera Praha	slevy na vybraná představení	www.opera.cz
ZOO Praha	vstupné zdarma
kavárna K - CAFE, Senovážné nám.23	10 %
ubytování, www.hotel.info	5 %

Víte-li o další slevě, prosím podělte se s námi !!! Stačí stiknout zde pod textem na link přidat komentář. Anonymně či veřejně, dle Vaší volby, obohatíte naši databázi a přispějete tak k dobru nás všech. Předem děkujeme !!! Novináři sobě.

NOVINÁŘI SOBĚ

2010-05-04T23:36:00.014+02:00

Milí a vážení kolegové!

Ptáte se, co mě vedlo k založení stránky s názvem "Novináři sobě" a ještě navíc na webu Psychohrátek? Jedním slovem se dá říci, že tobylo především poznání, leč nepříjemné. Novinařina v českých podmínkách se mi totiž jeví jako jistá psychohra s nejistým koncem. Po té co jsem žila řadu let v německém Frankfurtu nad Mohanem, prošla jsem si doma nutně hlubokým zklamáním, kdyžjsem zjistila, jak velký je rozdíl v postavení novináře doma a vzahraničí. Lítostí, když jsem ochutnala tvrdý chlebatuzemského volného novináře a pocítila nesmyslnou rivalituredaktorů a "volných". Žasnu nad tím, jak je možné, že se vpraxi běžně neuzavírají s volnými novináři žádné smlouvy,jak je možné, že se nedodržuje autorský zákon, že se honorářestřílejí od boku, a že nemáme nikde žádné odvolání. V Evropějsou běžné odborové organizace, které podporují solidaritu mezinovináři v redakcích a novináři volnými (neboť nikdy nevíte,na které straně, kdy budete stát), instituce, které se snažídržet vysoký společenský statut tohoto povolání. Běžněslouží jako velmi kvalitní informační portál, nabízí právníochranu, garantují minimální honoráře, brání autorská právaatd. Něčím takovým by asi u nás měl být Syndikát novinářů. Před tímto, do jisté míry zoufalým pokusem, jsem se proto snažila několik let být aktivní členkou této instituce. Naposledy jako zástupkyně předsedy Klubu volných novinářů. Zážitky z tohoto období mojí novinářské kariéry byly natolik odstrašující, že by vydaly na samostatný detektivní román. Syndikát stále trpí stínem minulostia důvěra v něj je nízká, bohužel, jak již nyní vím, nikoliv neprávem. Než se zde rýpat v pohnuté minulosti Syndikátu, rozhodla jsem po vzoru naší historie aktivovat novináře na vlastní pěst. Je to „sparťanskýpokus“ a jeho úspěch závisí na tom, zda v nás ještě kolujekrev našich předků, kteří byli v těžkých chvílích schopnivelkých činů. A více než na mě, závisí zdar na nás na všech. Proto prosím, máte-li cokoliv na jazyku, neváhejte přidat svůj komentář !!!

Články

Máte odvážnou kritiku, ale víte, žes tím Vás v redakci vyhodí? Nebo vtipný fejeton, ale bohuželpíšete pro konzervativní list, kam se to prostě nehodí?Odjakživa jste chtěli psát odborné články, ale „bulvár“prostě platí líp? Nevadí, všechno co byste rádi zveřejnili,ale z nějakého důvodu nemůžete, budete mít možnost vystavit dorubriky „Co by nám vydavatelé neotiskli“. Když budeme dobří,mohlo by to na náš portál přilákat potřebnou pozornost.

Vše co máte na srdci jednoduše vložíte pomocí kliknutí na link "Přidat komentář", který najdete vlevo na konci každé stránky. Po zařazení administrátorem do odpovídající rubriky se Váš příšpěvek v nejbližší možné době objeví na webu.

Novináři sobě

Strategie „chameleón“

2009-11-14T16:13:00.001+01:00

„Opičení“ jako strategie úspěchu

„Opičení“ není zdaleka jen záležitostí opic. I my lidé, jsme v něm dobří! Už jste někdy viděli maminku v parku, která při krmení své ratolesti do široka rozevírá a zavírá ústa a napodobuje tak své dítko? Trapné? Účinné! Opičením vzniká automaticky pocit vzájemné důvěry a niterní blízkosti ...

V takzvané laboratoři nevědomí na nizozemské univerzitě Nimwegen provedl psycholog Rick van Baaren zajímavé objevy týkající se významu napodobování v lidském životě. Psycholog pozval pokusné osoby k běžnému rozhovoru, přičemž se pokoušel pokud možno nenápadně imitovat jejich chování. Kopíroval způsob posedu na židli, způsob pohybu nohou a rukou, tempo řeči atd. Po několika minutách nechal pak záměrně spadnout několik tužek na zem. U pohovorů, v nichž řeč těla zúčastněných zrcadlena nebyla, pomohl psychologovi sbírat propisky jen každý třetí. U skupiny, jejichž chování bylo imitováno, došlo však k jevu, který překvapil samotného autora experimentu. Kvóta připravenosti pomoci se zvýšila na 100 %. Jednoduše řečeno se sbíráním pomohl doslova každý imitovaný. Vysvětlením se zdá být evoluční vývoj, při kterém se nám jaksi nevědomě zafixovalo, že v situaci, kdy nás někdo imituje, nejsme ohroženi a cítíme se tudíž druhému blíže.

Rick van Baaren se pokusil otestovat funkčnost své teorie také ve zcela praktické situaci. Dá se ze strategie chameleóna profitovat např. v roli číšníka? Se zrcadlením v restauraci nastal ovšem jeden logický problém. Host obvykle sedí v pohodlné židli, zatímco číšník stojí a navíc drží v ruce tužku a papír. Proto poradil psycholog svým svěřencům strategii, která tentokrát zaútočila na jiný smyslový orgán. Úkol zněl jednoduše. Prostě zopakovat pokud možno přesně to, co řekl host. Tedy žádné, „ano, zajisté, za momentík“, nýbrž jednoduše celou objednávku zopakovat jako papoušek. Výsledek byl ohromující. Číšníci používající tuto zcela jednoduchou techniku, vydělali na spropitném o celých 68 procent více než doposud!

Americký psycholog William Maddux provedl další zajímavý test, potvrzují tentýž jev. Skupinu studentů ekonomie poslal na fiktivní jednání o koupi benzínové stanice. Minimální požadavek prodávajícího ležel vysoko nad maximální nabídkou zájemce. V praxi tedy bezvýchodná situace. Polovina studentů dostala za úkol vědomě napodobovat chování prodávajícího. Výsledky byly opět fascinující. Celých 67 procent jednání takto instruovaných studentů vedlo ke konsensu, oproti pouhým 12-ti procentům u ostatních, kteří strategii „chameleón“ nepoužili.

Eva KubováPsychologie Heute 9/09

Podle sebe soudím tebe - nyní vědecky ověřeno

2009-11-04T20:37:00.000+01:00

Lidé, kteří vidí v druhých jen to nejlepší, jsou podle nejnovější studie vědců šťastnější a vyrovnaní sami se sebou. Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. „Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných,“ řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína.

Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým, než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology. Vědci zjistili, že pokud člověk posuzuje druhé kladně, ukazuje to na jeho vlastní pozitivní zaměření. „Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě,“ říká profesor Woods. Zajímavé je, že také svému okolí se „pozitivní hodnotitel druhých“ jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk.

Naopak sudiči a ostří kritikové druhých lidí vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. „Samotný fakt, že druhé vidíte hyperkriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch,“ tvrdí Woods. „Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě,“ je přesvědčen psycholog.

autor Rostislav Matulik, přejato z www.rozhlas.cz

2009-10-25T23:37:00.000+01:00

Nedostižníbadatelé v plenkách

Každý, kdo měl to potěšení mítdoma malé batole, jistě zná momenty překvapení a úžasu, kdynám nad neutuchající zvědavostí a dovednostmi našeho broučkarozum zůstává stát. Nejen psychologové doposud značněpodceňovali kognitivní schopnosti malých dětí. Vycházeje zvývojové psychologie Jeana Piageta bývá dítě dodnes častochybně chápáno jako ryze egocentrická bytost, prostá jakékolivracionální logiky.

Nové výzkumy ale ukazují, že již vevelmi útlém věku jsou děti schopné empatického vžívání dodruhých i chápání vzorců příčiny a důsledku. Děti zkoumajísvět stejným způsobem, jak to činí například přírodovědci.Cíleně experimentují, vyhodnocují získané statistické údaje ana základě těchto pozorování vytvářejí hypotézy o fungovánísvěta. Vše, co je obestřeno závojem tajemství, je pro děti jakomagnet. Naopak jednoduché děje, které neskrývají žádnépřekvapení se pro ně stávají brzy nezajímavou a nudnourutinou.

Chápu, co máš rád ty

Betty Repacholi dnesna Universitě Washington dokázala ve svém experimentu z roku 1996,že už 18-ti měsíční děti dokáží být empatické.Experimentátorka ukázala dětem dvě misky. Jednu s brokolicí,druhou s křupkami. Poté ochutnala křupky a zatvářila se tak,jako že jí nechutnají. U brokolice udělala naopak slastnýobličej. Poté nastavila otevřenou dlaň a dítě vyzvala: "Dášmi něco?" Pokud se dítě domnívalo, že jí chutnala vícebrokolice, podalo jí brokolici. Pokud se předtím tvářila nabrokolici "kysele", podalo jí křupky. Experimentátorkazkoušela najít věkovou hranici této emocionální zralosti. Došlak závěru, že 14-ti měsíční děti ještě nebyly schopny vcítitse do druhé osoby a volily vždy "sobecky" to, co lépechutnalo jim, tedy v drtivé většině křupky.

Malístatistici

Vědkyně Fei Xu z University of California inBerkeley provedla v roce 2008 další zajímavý pokus, tentokrátdokonce s osmiměsíčními kojenci. Před děti postavila velkouprůhlednou krabici plnou převážně bílých míčků s příměsíčervených, konkrétně v poměru 80:20. Poté začala jakobynáhodně míčky vytahovat. Pokud její úlovek byl v harmonii sestatistickou pravděpodobností, děti nejevily o danou akci zvláštnízájem. Pokud ale vytáhla pomocí tajného triku např. z pěti tahůčtyři červené a jen jeden bílý, což za daných okolností bylovysoce nepravděpodobné, děti zbystřily a očividně se tomutoabnormálnímu jevu divily. To znamená, že i takto malé ratolestijiž chápou zákony statistiky a pravděpodobnosti.

Tajemnobudí pozornost

Laura Schulz z Massachusetts Institute ofTechnology in Cambridge představila předškolákům jednoduchýpřístroj se dvěma páčkami. Při zmáčknutí jedné páčkyvypadla z přístroje kachnička, při stisknutí druhé panenka.Jedné skupině vědkyně ukázala, jak přístroj funguje, stisklajednu a poté druhou páčku. Druhé skupině dětí předvedlapřístroj tak, že stiskla obě páčky najednou, tudíž kachničkai panenka vypadly současně, princip zůstal utajen. Následně siděti směly s přístrojem hrát samostatně. První skupina, kterájiž věděla, jak vše funguje, byla při hře mnohem ménězainteresovaná, po krátké chvíli zanechala přístroj bezpovšimnutí. Druhá skupina naopak velmi vášnivě experimentovalaa to přesně tak dlouho, dokud nebyl princip odhalen.

Čtyřletívítězové
Jiný pokus je krásný příklad toho, jak pružnýa nezatížený dokáže být dětský mozek. Tentokrát stojíproti sobě čtyřleté děti a dospělí. Probandi dostali do rukyjednoduchý blikající detektor, který ovšem fungoval jen po té,co na něj byly položeny dvě kostky ze stavebnice. Čtyřletívyhráli na plné čáře. Důvod byl jasný. Dospěláci zůstali vzajetí svých stereotypů, neboť tímto způsobem se přeci běžněžádná věc nerozsvěcí. Místo aby experimentovali, hledali stáledokola neexistující spínač.

Výzkumy prokázaly, žeděti nejsou jen nedokonalými dospělými, v kreativitě aflexibilitě dospěláky dokonce předčí. Je jen na nás umět dáttéto jedinečné dětské genialitě dostatek prostoru a podmětů.Profitovat bychom pak měli všichni.

inspirováno časopisemSpektrum der Wissenschaft 10/10

2009-10-25T23:26:00.000+01:00

2009-10-25T23:04:00.000+01:00

Proč nás tak nervuje telefonování druhých?

Zazvoní-li někomu mobil v čekárně, restauraci nebo na úřadě, ostatní hotéměř probodávají pohledy. Proč nás ale telefonní hovor vlastně toliknervuje, jaký je to rozdíl od běžné konverzace? Vysvětlením tohoto jevu se zabývali vědcina americké CornellUniverzitě v čele s Lauren Emberson. Výsledky své práce pak uveřejnili vodborném časopise"Psychological Science". více zde

Z vlastní zkušenosti si pamatuji, jak mě neuvěřitelně rušily telefonníhovory mojí kolegyně v práci. Když ona vedla sálodlouhé hovory se svýmiklienty a tedy v klidu pracovala, ja byla mimo provoz a radši si šlauvařit kávu. Nyní je vše konečně vědecky vysvětleno. Náš mozek jebiologicky nastaven tak, že pokud celku něco chybí, snažíme se toautomaticky doplnit, v tomto případě tedy domyslet. To platí ojakékoliv informaci, známé jsou pokusy s vizuální stimulací, nyní sevědci pustili do vjemůakustických.

Posloucháme-li rozhovor dvou lidí, slyšíme celou zprávu, a proto pokudnás obsah nezajímá, můžeme snadno "vypnout". U telefonního hovoru jeale situace jiná. Do našeho mozku se dostává právě pouhá polovinainformace, slyšíme např. jen otázku nebo pouhou odpověď, nemůžeme předvídatpauzy ani další reakci. To vše působí jako alarm, nutí nás zbystřit a doplnitchybějí část. Zcela automaticky se snažíme pochopit oč jde, ikdyby byl obsah sebehloupější.

Pokud si tento fakt převedeme do různých běžných každodenních situací,zjistíme například, že efektivita práce v běžné kanceláři je tímskutečně významněohrožena. A jak je to s telefonujícím spolujezdcem? Rozptyluje nás tedyjeho hovor stejně nebo snad dokonce více než náš vlastní?

Eva Kubová

Těžko uvěřitelný příběh

2009-09-28T13:48:00.003+02:00

Můj příběh je možná banální,protože takových je poslední dobou jako hub po dešti. Jev, zvanýnevěra mi připadá asi tak častý, jako chřipka na podzim.

Myslela jsem si, že mně se to nemůžestát. Můj manžel byl se mnou ženatý už podruhé, je

o devět let starší, nevelkéhovzrůstu, a já reprezentovala tu atraktivnější polovičku. Ale itak se stalo, že to po deseti letech manželství začalo skřípat.Asi únava vztahu a on to hned řešil nevěrou. To jsem já nějaknedokázala. Měli jsme ve vztahu důvěru, on byl často pracovněpryč, já občas také. Vždycky jsem si říkala, že se můžepřihodit leccos a, že „úlet“ na jednu noc bych asi překousla,ale tohle byl rovnou vztah.

Po dvou letech, kdy mě různí známíupozorňovali, že byl někde viděn, to konečně přiznal.

To už ona slečna znala naše děti,jezdili společně na výlety a dovolené. Mluvilo se o ní u násdoma skoro jako o členu rodiny.

Korunu tomu dal můj drahý, když jipřivedl domů, aby ho ošetřovala po operaci, když já chodím dopráce ( je totiž zdravotní sestra ). No a ona tu zůstala dva dny.Protože jsem asertivní člověk a blížily se Vánoce, zaťalajsem zuby a nevykopla ji. Nechtěla jsem před dětmi dělat aféru. Pak přišly hory, nato marodění s kolenem a náš „problém“jsem nějak zapomněla řešit. Asi nejsem moc razantní.

Vygradovalo to v létě, kdy se mipochlubil, že s ní strávil víkend a to už jsem nemohlaustát.

Vyhodila jsem ho z bytu. Naštěstíměl kam jít, u rodičů v domě na venkově má byt.Nastěhoval se tam rovnou se svou krasavicí i s jejím psíkem.Měla jsem radost, že vypadl, a zároveň vztek, jak mi to mohludělat, a celkově zkažené prázdniny.

A aby to nebylo tak jednoduché pro mérodiče, stalo se to samé mojí sestře ve stejnou dobu.

Ten samý případ, jen s tímrozdílem, že to pro ni byl blesk z čistého nebe, nicnetušila. Prostě

Švagříček to oznámil v denročních narozenin jejich dcerky a po obrovském tříměsíčnímzamilování rozbil dvě rodiny. Svojí a té milenky. Je to jak zešpatnýho románu.

Teď je to všechno rok. Myslela jsemsi, že jsem z nejhoršího venku, ale všechno se mi to nějakvrací zpátky. Lítost, vztek, samota. Myslím, že jsem silnáosobnost a přečetla jsem dost odborných knih, ale srdci neporučíš.Uvažuju racionálně, ale někdy se moc rozumně nedokážu chovat.Děsně jsem se chtěla rozvést, ale nemůžu k tomu sebratsílu. Manžela už

nemiluju, jen se s ním snažímslušně vycházet. Dětem se nelíbí, když se hádáme.

Když na mě přijdou chmurky, projeduse na kole, zavolám kamarádce, občas někam vyrazím.

Se ségrou se navzájem podporujeme, žebude líp.

Určitě je nejlepší náplastíhumor, práce, aktivita, přátelé, láska a hlavně čas.

Psychologie je úžasná v tom, ženelze vypočítat jak dlouho a jak moc se kdo bude trápit, co přesněbudeme prožívat a kdo bude statečnější. A asi ( teda aspoňv mém případě ) se líp radí druhým než sám sobě.

Vím, že Váš kurz nenípsychoterapie, ale chtěla bych se dozvědět něco nového.Psychologie v životě není nikdy dost.

S pozdravem Monika

2009-09-10T20:17:00.011+02:00

"Psychologem nanečisto II" je volným pokračováním úvodního kurzu"Psychologem nanečisto I", přičemž jeho hlavním úkolem je prohloubit a doplnit získané znalosti.

Opět budete mít možnost seznámit se s nejnovějšími poznatkyvědecké psychologie na vlastní kůži a vše v kurzu přímo vyzkoušet.

Cílem návazného kurzu je v krátkosti zopakovat a prohloubit základygrafologie a významně pokročit ve znalosti aplikované psychologie. Vkurzu se budeme zabývat taji subjektivní reality, problematikouzkresleného vnímání, klasickými chybami v mezilidské komunikaci, ale isystémovou teorii v praxi, která je dnes hojně využívána při couchingu, nevynecháme ani práci se zpětnou vazbou, partnerskými vztahy,skupinovou dynamikou tzn. postavení v týmu a v rodině, problematikou hraní rolíatd. V tomto návazném bloku bychom již měli mít k dispozici dostatek metodických prostředků i času, abychom se mohli ponořit do konkrétní problematiky do větší hloubky. Zajímavým obohacením by měly být jednoduché psychologické experimenty a ukázky speciálních metod jako je Baumtest,další projektivní kresby, popř. tvorba osobních map, video feedback apd. (dle zájmu skupiny) Na Vaši účastse těší lektorka Eva Kubová: "Věřím, že spolu zažijeme dalšínezapomenutelné chvíle plné radosti z objevování, upřímně se na Vástěším."

Chci se přihlásit

Grafologické rozbory na zakázku

2009-08-10T18:56:00.011+02:00

Rozbor lze provést korespondenčně, u hloubkové analýzy je vhodnější osobní konzultace.

Pro analýzu rukopisu je potřeba následující:

Průvodní dopis, ve kterém charakterizujete požadavky na grafologický posudek. Zmiňte jaký je cíl a účel rozboru, co vás nejvíce zajímá. Nezapomeňte uvést:

• věk a pohlaví pisatele (měl by být starší 15-ti let)
• stupeň vzdělání
• povolání, které pisatele nejvíce ovlivnilo
• národnost - mateřštinu
• prodělal-li pisatel vážné choroby nebo zranění
• nosí-li pisatel brýle a zda je měl, když rukopis psal
• je-li pisatel pravák či levák
• souhlas pisatele s provedením grafologického rozboru

Rukopis k rozboru:

• na nelinkovaném papíře o velikosti formátu nejméně A4
• alespoň 30 řádek
• napsaný v mateřském jazyce pisatele
• s podpisem
• rukopis nesmí být opisován, ideální je žádost o rozbor formou životopisu

nebo např. dopis známým
• nepište fixem ani keramickým perem
• jako doplněk jsou vynikajicí lístky s různými poznámkami a rukopis
staršího data

Čím přesnější a detailnější budou vstupní údaje, tím kvalitnější rozbor lze vypracovat.

Rozbor v rozsahu cca 2 stran textu formátu A4 zasíláme poštou nebo je předán při osobní konzulaci.

Ceník:

základní rozbor včetně doplňkových metod: 1.200,- Kč
hloubkový rozbor včetně osobní konzultace: 2.000 Kč
partnerský rozbor písma, včetně doplňkových analýz a osobní konzultace
(souhlas k rozboru je nutný od obou pisatelů) 4 000 Kč

Podklady pro doplňkové analýzy:

BAUMTEST:
Jediným podkladem pro rozbor je jakýkoli ovocný strom, nakreslený tužkou na nelinkovaném papíře formátu A4.

KRESBY POSTAV:
• Pro kreslení použijte obyčejnou tužku. Šipkou nebo kroužkem označte místa, kde jste případně gumovali
• Přeložte nelinkovaný papír formátu A4 na polovinu. Nechte jej rozložený na šířku. Plocha se přeložením opticky rozdělila na dvě části.
• Do levé poloviny nakreslete libovolnou postavu. Po skončení již obrázek nijak neupravujte!
• Do pravé poloviny nakreslete postavu opačného pohlaví.
• K oběma obrázkům připište, zda se jedná o muže či ženu a jakého věku postava asi je

OBJEDNÁVKY rozborů přijímáme na emailu: kubova@psychohratky.cz

Strach z lidí mi málem zničil život ….

2009-06-19T20:04:00.004+02:00

Pan Jan (45 let) se svými dvěma metry nepatří mezi drobečky. Jeho postava, přísný pohled a hluboký hlas už předem vyvolávají určitý respekt. Zkrátka, když ho potkáte, ani ve snu by Vás nenapadlo, že tenhle chlap jak hora by mohl být plachý a bojácný. O tom, jak velké oči může mít strach by přitom mohl psát romány. Nebýt jeho urputné odhodlanosti a odvahy překonat sám sebe, skončil by někde v ústraní, jako podivný pozorovatel svého vlastního života.

Pár pošklebků a byl jsem mimo

Jeho nevysvětlitelný a svazující strach z komunikace s ostatními se objevil kolem puberty. Neopětovaná láska byla asi hřebíčkem do pomyslné rakve. Bolavé srdce, trapasy a posměch nebývají v tomto věku nic mimořádného. Jenže u Jana to pravděpodobně byl zásah do Achylovi paty. Situace, která běžně způsobí jen malý šrám na duši, aktivovala jeho skryté dispozice k sociální fobii a jeho život nabral jiný směr. „Nikdy jsem nebyl žádný velký suverén, co se tlačí do popředí, ale jako dítě jsem se cítil mezi ostatními ještě tak nějak normálně. Pak ale přišel zlom a já měl najednou pocit, že jsem všem jen k smíchu. Začínal jsem se bát cokoliv říct nebo udělat, ihned jsem očekával kritiku a odsouzení druhých“ Nikdo tomu nevěnoval přílišnou pozornost, rodiče i učitelé se domnívali, že z toho vyroste. S přibývajícím časem se ale situace nijak nelepšila. I přesto, že dosahoval vynikajících studijních výsledků, neměl dojem, že by ho ostatní považovali za inteligentního. Nikdy se totiž nezapojoval do společných diskuzí, vypadalo to, že na nic nemá svůj vlastní názor. Postupně začínal mít nálepku podivína, na což reagoval ještě větší stažeností do sebe. „Postupem času jsem měl velký strach z jakéhokoliv rozhovoru, ať už s rodiči, učiteli nebo spolužáky. Každý pohled jsem si vysvětloval jako zkoumavý, měl jsem pocit, že mě nikdo nechápe. Když učitel vznesl otázku do pléna, vždy jsem znal odpověď, ale nikdy bych se nepřihlásil.“

Nástup do práce byl peklem

Po studiích, které absolvoval víceméně o samotě jako zamlklý knihomol si našel práci v jedné počítačové firmě. „No vlastně jsem si jí nenašel, přijímací pohovory bych tehdy nezvládl. Řekněme, že mi byla dohozená. A tady jsem začal skutečně vnitřně trpět. Na jednáních jsem prožíval pravá muka. Věděl jsem, co bych měl říct i jak, ale vnitřní sevření, tlukot srdce, vyschlá ústa, to všechno mi prostě nedovolilo, abych se vyjádřil. Stačilo, aby zazvonil telefon a já se celý zpotil, začalo mi bušit srdce a cítil jsem děsnou paniku. Zvednout sluchátko, pro mě představovalo neskutečný stres. Byl jsem schopný celý den dumat nad tím, jak oslovit šéfa a sdělit mu, že jsem s prací hotov ..“ Byl to ale právě šéf pana Jana, který uhodil hřebíček na hlavičku. Všiml si velkého rozporu, který ostatní ignorovali. Jan patřil k těm nejlepším programátorům, jeho inovativní řešení byla pro firmu velkým přínosem. Byl schopen vytvořit vynikající písemnou dokumentaci čehokoliv, ale nikoliv přednést souvisle jedinou větu na poradě. „Chlape, vy jste absolutní jednička, tak proč se chováte jako nula? Jste můj nejlepší člověk, ale copak Vás můžu povýšit? Sakra, co je to s Vámi !“. „Teprve tehdy mi došlo, že není možné vyhýbat se dál kolegům, „ignorovat“ zvonící telefon, místo mluvení psát emaily a nakupovat jen přes internet. Uvědomil jsem si, že sám si už neporadím a jestli něco zásadního nepodniknu, zničím si život.“

První krok je nejtěžší

Jan si plně uvědomoval absurditu svého chování, ale nemohl si pomoct, jeho iracionální strach ho vždy přemohl. Při jedné zvláště slabé chvilce se svěřil se svým trápením své sestře a byl odhodlán něco podniknout. Vypadalo to, že jedinou pomocí může být psycholog, ale jak se k němu může objednat člověk, kterého telefonování děsí a který se lidem vyhýbá, jak čert kříži? Objednala to tedy jeho sestra a pomohla mu dojít na první hodinu. „Snad ani nemůžu detailně vylíčit, jak těžké to bylo. Myslel jsem, že strachy umřu, asi tisíckrát jsem chtěl utéct, ségra si se mnou užila ... Bylo mi tak neskutečně trapně, klepali se mi kolena, zase to tepání ve spáncích, pocit sucha v krku ....“Terapeutka si ale získala Janovu důvěru a tak se společně pustili do problému, jehož kořeny sahaly velmi hluboko. „Musím říct, že ač jsem tomu nikdy jako počítačový odborník ani za mák nevěřil, vážně mi pomáhalo mluvit o svých stavech s někým, kdo to považoval za normální a hlavně řešitelný problém. Odhalování příčin mojí fobie nebylo ale vůbec nic příjemného. Přesto jsem se rozhodl vydržet, už jsem nechtěl žít opodál.“ Když se pan Honza dostal v terapii na určité místo, postavila ho však jeho „zachráňkyně“ nečekaně před hotovou věc. „Dál už Vás vést nemůžu, teď je to na Vás. Nejlepší by byla dramaterapie – prostě pojďte hrát divadlo!“

Všechno se zdálo ztracené

„Okamžitě jsem něco takového odmítl. To je přeci nesmysl! Cítil jsem se zrazen. Je to jako, když řeknete neplavci, ať přeplave řeku nebo bude sežrán vlkem“. V tenhle moment to vypadalo, že i přes velké odhodlání je s terapii konec. Pan Honza se vrátil ke svému běžnému životu, zlepšení bylo minimální a tak trpěl dál. Po pár týdnech, kdy opět vypadal jako největší hlupák, jen proto, že nebyl schopen adekvátně zareagovat, nastal naštěstí zásadní obrat. Zavolal své terapeutce a ze vzteku souhlasil. „Přistoupil jsem na to jen proto, že jsem nevěděl kudy kam a taky, že tu skupinu vedla ona osobně. Začal jsem kratičkými výstupy bez publika, pak delšími a ještě delšími, až nakonec přišlo první vystoupení před diváky a i když jsem myslel, že se zhroutím, dokázal jsem to! „Nedokážu to sám vysvětlit, ale tahle terapie šokem začala působit. Cítil jsem se jako zvovuzrozený! Ve skupině jsem najednou zažil úplně jiné pocity, než na jaké jsem byl zvyklý. Strach z lidí pomalinku, ale jistě slábl. Našel jsem si báječné přátele, učil jsem se roli za rolí a v divadle našel svou vášeň. Znamenalo to konec izolace, divadlo mi dalo křídla. Když jsem hrál, mohl jsem se chovat svobodně. Naučil jsem se vztekat a plakat, smát se a chvástat se a to všechno před zraky ostatních.“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti?

Ačkoliv to zní jako procházka růžovým sadem, první měsíce znamenaly pro pana Jana obrovská muka. Stálo ho to mnoho sil a jen těžko popsatelné sebezapření. Na jevišti se výsledky dostavovaly, ale jak to vypadalo v realitě? „Cítil jsem, že začínám mít svůj strach pod kontrolou i tam. Když se o mě občas zase začal pokoušet, natrénoval jsem si vlastní metodu. Bleskurychle jsem sám sobě „zadal“ příslušnou „roli“ a jel jsem...“ Pan Jan se začal měnit lidem před očima. Jenže každý úspěch má své meze. Po čase začínal mít dojem, že narazil na určitou hranici, kterou nešlo překonat. Přeci jen jeho okolí ho doteď vnímalo a prožívalo zcela jinak a jak se zdálo, lidé nebyli ochotni zcela změnit názor. Chtělo to nový začátek. Když Jan předložil svou výpověď a dodal své odůvodnění, šéf ho překvapil podruhé. Firma, ve které pracoval je velkou nadnárodní společností, takže nebylo těžké přesunout ho na jiné a dokonce lepší místo, kde si mohl budovat svou pověst, vztahy i kariéru zcela znovu a bez předsudků. “Zdá se, že to klaplo a já konečně žiju, jako normální člověk. I tenhle krok, nechat o sobě napsat, beru jako takový svůj malý hrdinský čin a mířím na svou poslední metu. Rád bych poznal ženu, se kterou bych mohl prožít zbytek svého života. Do nedávna jsem si neuměl představit, že bych pozval kohokoliv i jen na kávu, teď mi připadá, že do toho musím jít, nechci zůstat sám. Ale asi si dám nejdřív v divadle nějakou roličku, kde budu moct namlouvání natrénovat, nemám žádnou praxi, dodává s úsměvem …“

Pár slov psychologa:

Mgr. Ludmila Haňková, privátní poradenský psycholog

Jak často se tato porucha vyskytuje a jaká je její hlavní příčina?

Sociální fobie je značně rozšířena. Odhaduje se, že alespoň jednou za život se s ní setká 10 až 16 % lidí a že soustavnou sociální fobií trpí až 3 % lidí. Je však velmi často neodhalená, protože již z povahy této poruchy vyplývá, že se postižený člověk vyhýbá kontaktu s odborníkem. Objevuje se obvykle mezi 10 a 20 rokem. Předpokládá se, že tato fobie vzniká pod vlivem genetických dispozic a negativních životních zážitků (příliš přísná výchova, šikana ve škole, zostuzení od učitelů).

Co je podstatou sociální fobie a jaké jsou léčebné postupy?

Člověk trpící sociální fobii se začne negativně hodnotit (vypadám hrozně, všichni se mi smějí, vidí jak se červenám atd.). V důsledku toho se začne lidem vyhýbat, takže nemá příležitost sociální dovednosti rozvíjet a v obávaných okamžicích skutečně selhává, čímž si své negativní hodnocení dále prohlubuje. Sociální fobii lze úspěšně léčit. Léčba se zaměřuje především na porozumění příčinám poruchy, zpochybňování úzkostných myšlenek, nácvik zvládání obávaných situací v bezpečí terapeutické skupiny (nanečisto) a až poté v reálném životě.

Eva Kubová

Psychologie nakupování aneb jak se nenechat „oškubat“

2009-06-19T19:56:00.000+02:00

Nakupování se z činnosti nutné pro přežití posunulo do úrovně nového způsobu trávení volného času. Sledování nových trendů, slev či akcí se stalo pro mnohé zábavou. Všichni věříme, že se při nakupování řídíme vlastním rozumem. Výzkumy ale dokazují, že nakupování je hlavně o spontánních emocích. Hned několik oborů se zabývá tím, jak na naše emoce zaútočit, odbrzdit zábrany a vyvolat takzvaný impulz k nákupu.

Paradox špatného a dobrého obchodu

„Dnes mám super den! Jdu do schránky a co nevidím - účet za topení. Čekala jsem nějaký děsný doplatek, ale představ si, vrátili mi skoro 6000 Kč!“Tak to je jen úryvek z rozhovoru sousedek na chodbě, který svědčí o tom, že i naprosto špatný obchod nás dokáže nevýslovně potěšit. Pokud se na věc podíváme racionálně, tak ten kdo platil celý rok větší zálohy než bylo potřeba, věnoval dodavateli takový malý kredit. Důvod k radosti je tedy přesně v opačném případě. Ale ruku na srdce, skáčete radostí, pokud musíte doplácet? Asi těžko, takže kazit náladu, ač neprávem rozjařené sousedce, by vážně asi nemělo smysl...

Cena v naší hlavě

Abychom byli schopni posoudit, zda je něco levné nebo drahé, potřebujeme nutně srovnání. To je jedna ze základních strategii našeho mozku, bez které se neobejdeme. Vytváříme si svůj vlastní cit pro cenu na základě osobních zkušeností, tzv. kotevní cenu. Tou je např. cena naší první nádrže benzínu, videa nebo zmrzliny, kterou jsme sami zaplatili. A hned jsme na stopě vysvětlení, proč většina z nás chápe ceny u benzínové pumpy jako zlodějnu a naopak se cítí sám téměř jako lupič, když si odnáší značkový videorekordér nebo vysavač jen za pár stovek.

„Moje“ je cennější

Americký psycholog Daniel Kahneman provedl jednoduchý pokus, který dokazuje, že to, co i jen krátkou chvíli vlastníme, získává subjektivně na hodnotě. Za účast v reklamní akci zvolil ve svém experimentu pro první skupinu hrníček na kávu, pro druhou drobnou finanční odměnu. Na závěr testu postavil účastníky před zdánlivě banální rozhodnutí. Možností bylo ponechat si hrníček či jej vyměnit za peníze. Druhá skupina měla naopak možnost za získané peníze si hrníček koupit. Majitelé hrníčku byli ochotni vzdát se jej, až v momentě, kdy jim bylo nabídnuto více než 7 dolarů. Druhá skupina, za tentýž hrníček byla naopak ochotna zaplatit max. 3 dolary.

Magická NULA

Renomovaný americký ekonom, zabývající se lidským chováním Dan Ariela, autor knihy „Jak drahé je zdarma“, dokládá ve svých experimentech další nelogičnost našich rozhodnutí. Představte si, že se máte rozhodnout mezi velmi kvalitní pralinkou za 15 haléřů nebo zcela obyčejným bonbónem za 1 haléř. 73 % lidí se rozhodne pro pralinku. Stačí ale změnit cenu pralinky na 14 haléřů a bonbón nabídnout zdarma. Ačkoliv rozdíl činí stále stejných 14 haléřů, výsledek to změní zcela zásadně. Celých 69 % z nás sáhne najednou po obyčejném bonbónu zdarma. Nula není jen tak „nějaká“ cena, je to zdroj iracionálního vzrušení, který dokáže zcela změnit naše rozhodování.

10 triků pro racionální nákup

Pozor na navoněnou zdechlinu!

Nikdo z nás není proti reklamě zcela imunní. Je pravdou, že má i své dobré stránky. Díky informacím, které zprostředkovává nám umožňuje srovnání a tím i lepší orientaci na nepřehledném trhu. Musíme si ale uvědomit, že ne každá reklama má čistě informativní charakter. Zejména takové ty hodně líbivé obvykle skrytě působí na naši fantazii, nejniternější city a tužby. A tak se může stát, že nám vnutí tzv. „navoněnou zdechlinu“, jak trefně vyjádřil génius svého oboru Oliviero Toscani. Zraněné ego a nízké sebevědomí jsou ideální půdou pro její nečisté útoky.

Nepodléhejte efektu stáda

Cítíme se být jedinečnou osobností, která se rozhoduje autonomně. Znáte ale ten pocit, když „něco“ všichni mají a jen vy ne? Existují situace, kdy instinktům masy podléháme bez výjimky. Při nakupování jsme proto úmyslně hnáni jako stádo do obřích prodejních prostorů, kde se naše individualita rychle vytrácí. Všimli jste si např. v IKEA, jak jsme chytře nuceni vidět celou nabídku, ačkoliv nás zajímalo původně třeba jen nádobí? I v tomto OD je možné jít zkratkou, ale objevili jste ji? Pokud ne, pak jste vyhověli záměrům zřizovatele na jedničku. Podle psychologie davu je obchodní dům zařízen tak, aby jste se chovali davově a tudíž následovali cestu a cíle prodejce.

Přiznejte si vlastní majetnický pud

Získávat movité i nemovité statky nás těší. Jejich ztráta nás trápí. Tento základní rys lidské povahy bývá při nákupu často zneužíván. Pokud jste se rozhodli např. pro koupi nového automobilu, vycházejte vždy ze základní verze. Je dokázáno, že pokud zvolíte jako výchozí lepší model a pak se budete snažit cenu srazit, bude to těžké. I zcela nepotřebných zbytečností se budete těžko vzdávat a ve výsledku zaplatíte více, než jste měli v úmyslu. Naopak mnohem lépe se budete cítit, pokud si základní model o něco málo vylepšíte. Cena bude stoupat a právě tento fakt vás včas zarazí a vy ušetříte za zbytečnosti.

Napište si lístek !

V naprosté většině případů, když vstupujeme do nákupního centra, nemáme přesně promyšleno, co vlastně chceme koupit. Přesně na to spoléhají prodejci a nejlépe hned u vchodu nás zavalí řadou drobných zbytečností nebo na nás vyrukují se speciální nabídkou či slevou. Cílem je vyvolat tzv. spontánní nákupní impulz a rozjet naši chuť nakupovat. Pokud se chcete vyhnout nechtěnému množství podivných předmětů ve vašem nákupním vozíčku, musíte přesně vědět pro co do obchodu jdete. A věřte, že na starém dobrém nákupním lístku není vůbec nic trapného!

Nechoďte nakupovat hladoví !

Zní to banálně, ale je prokázáno, že pokud máme hlad, nakupujeme mnohem více, než potřebujeme. Navíc nás kručení v břichu nutí celou záležitost maximálně uspíšit, což je ideální situace pro nákup těch nejdražších výrobků. Veškerá pozornost se soustředí na nepříjemné pocity v dutině břišní, mozek má dovolenou. Je pak prakticky nemožné odolávat prodejním fintám. Stačí vůně čerstvého pečiva či rychlá hudba a stanou se z nás lovci, kteří ale nepůjdou jen po rohlíku ...

Nenechte se rozdělit!

V psychologii nakupování je zcela známým faktem, že žena obvykle stráví v obchodním domě dvakrát více času než muž a tomu úměrně více utratí. Muži platí obecně jako spolehlivá nákupní brzda. To vědí i příslušní odborníci a tak se snaží hned na začátku pár pokud možno rozdělit. Stačí dát nářadí a techniku hned ke vstupu, žena se začne po chvíli nudit a navrhne, že půjde napřed. Nekontrolovatelný hon na cokoliv začíná!

Past ve výši očí

Většina obchodních domů je uspořádaná tak, aby věci drahé, zbytečné či neprodejné byly přímo ve výšce našich očí. Tak mají totiž nejlepší šanci dostat se k nám domů. Naopak věci denní potřeby, které prostě nutně potřebujeme, bývají zastrčené někde dole a v koutě. Je jasné, že je nakonec najdeme a rádi se pro ně ohneme. V těchto méně pohodlných úrovních se obvykle ukrývají i skutečně dobré nabídky, které nepotřebují protekci V.I.P. regálu.

Zamyslete se nad cenou!

Známý trik s desetinnými čárkami a devítkami na konci viz. „999 Kč“ známe všichni, ale stejně se na něj spolehlivě chytáme. Je potřeba uvědomit si a nejlépe na hlas si vyslovit: „Ta věc nestojí 900 Kč, ale rovnou tisícovku!“. Další fintou bývají nápadné a velké cenovky ve výši očí. Automaticky vyvolávají dojem, že se jedná o slevu. Podíváme-li se pořádně, často zjistíme, že cena výrobku je zcela obvyklá. Ohraný, ale stále fungující, je rovněž trik se sníženou cenou, aniž bychom si všimli, že byl přímo úměrně snížen i jiný parametr výrobku. U potravin např. váha či velikost.

Pozor na skupinové prezentace výrobků

Lidská psychika pracuje na základě asociací. Když vidíme steak, napadne nás, že se k tomu hodí třeba bramborový salát nebo kečup, a když se zapojí fantazie, už se vidíme někde na zahradní gril party, ještě k tomu s basou pivek. A přesně na to se spoléhá. Proto bývají často věci, které spolu takto nepřímo souvisí, nabízeny společně. Může se pak snadno stát, že jste chtěli původně jen kousek masa, ale nakonec si domů odnášíte balík steaků a k tomu i salát, kečup, grilovací koření, bečku piva a možná rovnou celý gril, ačkoliv je právě leden a grilovat není kde!

Plaťte hotově !

Platit kartou je pohodlné a výhodné, zejména ale pro stranu prodávajícího. Psychologicky nás „nebolí“ podat v podstatě bezcennou kartičku, naťukat PIN nebo věnovat prodavačce svůj autogram. Jde jen o abstraktní čísla. Pokud ale vydáváme z peněženky pravé peníze, prožíváme jejich ztrátu mnohem konkrétněji a dramatičtěji a je možné, že ještě na poslední chvíli něco vrátíme. A navíc pochopitelně, pokud kartu vůbec nemáme, jsme při nákupu limitováni aktuální hotovostí v naší peněžence, což nás automaticky nutí uvažovat.

Eva Kubová

Iluze o přátelství

2009-06-19T19:52:00.000+02:00

V době, kdy rodinné a partnerské vztahy tak často pokulhávají, stoupá přátelství závratně v ceně. Řada výzkumů udává dokonce neuvěřitelné druhé místo na pomyslném žebříčku našich hodnot nutných k dosažení životního štěstí.

Jak vzniká přátelství?

Dobrovolně, vlastní volbou, napadne mnohé z nás. Ale jak moc trefná je tato domněnka? Možnost volby je na přátelství jedna z těch nejvíce ceněných premis. Výběr rodiny a rodinných příslušníků sami neovlivníme, u partnerství věříme, že svoboda volby je zachována, ale stačí zamyslet se nad determinismem v souvislosti s nevědomými vzorci z původní rodiny nebo nad významem obyčejného pachového vjemu a tápeme opět v temnotě. A jak je to tedy s přáteli? Vědci z Lipské univerzity provedli za účelem zodpovězení této otázky jednoduchý experiment.Na začátku semestru posadili studenty na předem určená místa a po té je vyzvali, aby se postupně ostatním představili. Ihned po ukončení představovací rundy byli studenti požádáni, aby se vyjádřili, kdo jim byl jak sympatický a s kým by se eventuálně rádi poznali blíže. Po uplynutí prvního roku na univerzitě se experimentátoři obrátili na studenty znovu. Tenkrát s otázkou, s kým se nakonec spřátelili. Překvapivé bylo, že ke spřátelení došlo převážně u studentů, kteří v momentě prvního setkání seděli bezprostředně vedle sebe, nebo alespoň v téže řadě. Naproti tomu souvislost s vyjádřeným hodnocením se nenašla. Vypadá to tedy, že i zcela náhodná fyzická blízkost v momentě prvního setkání může ovlivnit dlouhodobé sociální rozhodování člověka.

Účelové vztahy

Přátelství vzniká velmi často na základě společně sdílené aktivity, ať už je to studium, práce, sport nebo nějaké hobby. Význam akce se ukazuje zejména v momentě, kdy vztah přijde o možnost „dopovat“ se novými zážitky, např. z důvodu stěhování nebo změny rodinné situace u některého ze zúčastněných. Pokud se v tomto okamžiku vztah nepřehoupne do nové vyšší úrovně, hrozí mu ochladnutí a pozvolné vyhasnutí. Právě taková situace je ale vynikajícím testem hloubky vztahu. Pokud se lidé setkávali jen proto, že oba milují třeba stolní tenis, pak nyní je potřeba začít se spolu setkávat jen pro setkání samotné. Aktivita při níž se sejdeme je náhle zcela druhořadá. Pokud potřeba „vidět se“ najednou chybí, zaručeně o přátelství nešlo. Společně sdílená činnost je sice dobrou startovací dráhou, ale pro trvalé udržení přátelství v žádném případě nestačí. Skrývá se v ní totiž jedno velké nebezpečí. Je tím již naznačená záměna účelového vztahu za přátelství. Mnohdy zjistíme, že lidé, se kterými jsme se léta pravidelně potili na hřišti nebo v učebně, nejsou našimi přáteli, jak jsme se mylně domnívali, ale jen pouhými známými, lidmi, kteří byli ve stejnou dobu na stejném místě. Pokud zmizí účel, logicky zanikne i vztah.

Nepřiměřené nároky

Věříme, že pokud onemocníme či přijdeme o práci, naši přátelé přijdou a zachrání nás. Mnohdy nám nestačí, že nás vyslechnou, poradí a pomohou spíše v rovině psychologické než v té materiální. Vyžadujeme více a více, a to vše v dobré víře, že skutečně dobrý přítel pro nás udělá cokoliv. Právě taková chvíle může být začátkem konce přátelství a důvod nemusí být vždy jen malá obětavost či nedostatečná vůle pomoci. I u vztahů, které by jinak měly dobrou šanci na přežití, může dojít ke krizi v důsledku nerealistických očekávání, které nejednou zaženou do úzkých i opravdu dobrého přítele. Mezi neadekvátní očekávání patří i to, že skutečně dobré přátelství nesmí ztrácet za žádných okolností na intenzitě. Celoživotně stejná míra zainteresovanosti je přitom naprosto neudržitelná. Přesto máme často tendenci popírat přirozený vývoj vztahu, který závisí na různých životních etapách, které nemusí na obou stranách probíhat zrovna synchronně. Navíc i kvalitní přátelství může mít své krize. Pokud při sebemenším zaváhání raději vztah ukončíme a hledáme nový, těžko kdy zažijeme skutečně hluboké přátelství.

Kompenzační přátelství

Kompenzační přátelství patří co do intenzity k těm nejsilnějším a nejbouřlivějším. Typická jsou pro období puberty, kdy si tak nějak podvědomě kompenzujeme partnerský vztah, na který se v té době připravujeme. Přátelský vztah se pak v některých ohledech blíží klasickému partnerství, jedná se o neobyčejně blízký vztah, ovšem tak nějak „nanečisto“. Svěřování všech intimností, nejskrytějších myšlenek a přání je pak normou. Jakmile se ale podaří jednomu ze zúčastněných najít vhodný protějšek, dochází k dramatické změně. Do hry vstupuje žárlivost a ta stejně tak jako v partnerství ohrožuje samu podstatu vztahu. Někdy přetrvává kuriózně takový podivný model i do dospělosti. Podle švýcarské psycholožky Vereny Kast, není úplně výjimečné, že manžel žárlí na manželčinu nejlepší přítelkyni a tak jakoby bez důvodu ji prostě nemůže vystát. Jedná se prý zhruba o každého třetího manžela! Ale i ženy žárlívají na nové partnerství své nejlepší kamarádky, většinou ze strachu, že to jejich vzájemný vztah oslabí. Tato obava navíc není vůbec lichá, neboť je pak jen přirozené, že i nejlepší kamarádka najednou nemá tolik času a ani tak vysokou potřebu se vším se svěřovat.

Přítel sokem

Předpokládejme, že skutečnému přátelství by se měla žárlivost a tím i vzájemná rivalita vyhnout. Jak důležité je, aby tomu tak skutečně bylo, dokazuje řada dalších studií. Podle průzkumů si za přátelé vybíráme nejčastěji lidi se stejným sociálním statutem, podobného věku, vzdělání, inteligence a dokonce i fyzické atraktivity. Není pak divu, že když se vztah vzdálí od ideálu harmonie prosté jakékoli konkurenčnosti, máme na problémy zaděláno. Naši přátelé se pak mohou stát těmi nejnebezpečnějšími soky, neboť mají velmi podobné kvality jako my sami. Psychologové April Bleske a Todd Shackelford došli ve své studii k závěru, že více než polovina respondentů již zažila ostrý souboj o partnera právě se svými nejbližšími přáteli! V takových situacích se přítel změní v mžiku v úhlavního nepřítele. Intenzita boje je značná, neboť právě přátelé jsou těmi, kdo mají obvykle přístup k našim největším tajemstvím. Jsou to oni, kdo důvěrně znají slabiny naše i našeho milostného vztahu. Jan Yager ve své studii uvádí, že přibližně 64 % z nás se již cítilo někdy za svůj život v přátelství tak či onak zrazeno. Výzkum navíc prokázal, že ztráta hlubokého přátelského vztahu vede k somatickým poruchám, které sice nebývají tak závažné jako např. u rozpadlého manželství, ale i tak dokáží pořádně bolet.

Jak přátelství končí?

Dr. Horst Heidbrink, psycholog a vědec zabývající se mimo jiné i přátelstvím zmapoval nejčastější způsob ukončení přátelského vztahu. Asi nepřekvapí závěr, že většina kamarádských vztahů nebývá na rozdíl od vztahů mileneckých ukončena nijak oficiálně. Typické pro ukončení přátelství je nechat vztah odeznít, vyšumět, uspat ... Díky tomu se někdy podaří i po letech mlčení ještě vztah oživit, neboť vlastně oficiálně nikdy neskončil. Na jednu stranu se tedy symbolicky otevřená zadní vrátka zdají být výhodná. Ovšem v praxi to vede spíše k četným nedorozuměním a vysoké nejistotě. Jakmile se začne přítel maličko vzdalovat, začneme mít dojem, že se dělá vzácným a nedostižným a obavy z toho, že chce ze vztahu nenápadně vyklouznout, začnou nahlodávat naši důvěru. Mnohdy pak jen z obyčejného strachu čekáme, až se ozve ten druhý. Zbytečně tak přicházíme o kvalitní vztahy jen v důsledku jakési chybné interpretace, kdy nejsme schopni rozpoznat, kdy se jedná o situační vytíženost např. v důsledku nové životní situace (stěhování, rodičovství atd.) a kdy druhá strana skutečně zájem ztrácí. Tak jako ve všech mezilidských vztazích i zde platí, že dobrý vztah musí stát na pevných základech a jeho kvalita je přímo úměrná kvalitě a vyzrálosti zúčastněných. Každopádně, ať už je přátelství, jakkoliv vědomě či nevědomě podmíněné, a ať už nás může jakkoliv tvrdě zklamat či zranit, zůstává stále vysokou hodnotou, která zkvalitňuje život a rozhodně stojí za risk i jisté oběti.

Eva Kubová

Řeč těla - spolehlivý detektor lži

2009-06-19T19:41:00.000+02:00

Představte si dítě sedící zády k vám v rohu místnosti. Ani necekne, zdá se, že vás ignoruje a totéž můžete činit i vy. A přesto budete cítit, že mezi vámi probíhá velmi intenzivní komunikace. Americký vědec Paul Watzlawick by lapidárně vystihl situaci dvěma slovy: „Nelze nekomunikovat“.

Slova hrají druhé housle

Znáte ten pocit, slova zní přesvědčivě, ale vy stejně víte, že jste klamáni? Pravděpodobně jste zachytili signály nonverbální komunikace, detektoru lži zabudovaného v každém z nás. Komunikace skutečně nejsou jen slova a jejich obsah. Řada studií prokázala, že představují dokonce pouhých 7 % veškerých informací, které vnímáme. Dalších 25 % náleží odstínu hlasu a jeho modifikaci a celých 68 % tzv. neverbální komunikaci, která zahrnuje širokou škálu jevů. Jedná se nejen o známou mimiku, gestiku a pohyby očí, nýbrž i o doteky (haptika), vzdálenosti v prostoru (proxemika), řeč postojů, držení těla (posturologie), zacházení člověka s časem (chronemika) či charakter rukopisu (grafologie). Jednotlivé kanály mimoslovní komunikace slouží k přenosu různých dat. Tak např. pohled vypovídá o sebedůvěře a o vztahu k druhému. Mimika informuje především o emocích, je relativně nejsnadněji čitelná a napodobitelná. Výraz hlasu, jeho výška, barva, melodie a intenzita zrcadlí hlubší psychický stav. Např. monotónní hlas vyjadřuje napětí, naproti tomu melodický uvolnění. Meziosobní vzdáleností komunikujeme vztah k člověku ve smyslu podřízenosti a nadřízenosti či sympatií a antipatií atd.

Síla řeči beze slov

Každý dobře známe z vlastního života, že nás často mnohem více mrzí, jak nám někdo něco řekl, než co nám vlastně řekl. Způsob toho „JAK“ vyjadřuje totiž vztah a ten vždy rozhoduje nad obsahem. Síla neverbální komunikace spočívá v její hloubce a opravdovosti. Hlubinná psychologie předpokládá její původ v nevědomé prapůvodní složce naší osobnosti, kterou sdílíme s celým živým vesmírem. Existuje řada kurzů, kde se lektoři snaží odhalit tato tajemství, naučit se je číst a především ovládat je. Z podstaty věci je zřejmé, že není možné nějakým jednoduchým nácvikem za řečnickým pultem zásadně změnit něco tak komplexního. Umění správně číst neverbální signály našich partnerů je zčásti instinktivní, zčásti je možné vylepšit ho aktivním uvědoměním, ale především pak velmi dlouhodobým a detailním studiem založeném zejména na pozorování. Samotný nácvik různých triků jistě neuškodí, ale k opravdu uspokojivému výsledku vede až změna našich vnitřních postojů, která se pak automaticky pozitivně promítne do všech složek neverbálního projevu.

Profi balič nebo skutečně zamilovaný?

Jednou z nádherných situací, kdy je neverbální komunikace zcela plně v akci je flirtování a zamilovanost. Již jediným pouhým pohledem lze říci téměř vše. I zde ale platí, že méně je někdy více. Při autentické situaci se oči muže a ženy setkají vždy jen na pár vteřin. Dlouhé civění dělá z žen laciné kokety a z mužů cvičené baliče bez valné úrovně. Náklonnost a sympatie se automaticky promítá i do intuitivní potřeby letmých doteků. Zejména u žen hrají doteky významnou roli a lze z nich prakticky okamžitě usuzovat zájem o partnera. Je běžné, že pokud se ženám jejich protějšek líbí, dotýkají se neustále svých vlasů, přejíždí prsty po sklenici, barovém pultu či svém oblečení. Nevynechají možnost letmého dotyku ruky nebo ramena partnera. V případě nesympatie se dotykům naopak důsledně vyhýbáme a pokud už si pohráváme se sklenkou, pak stylem, který připomíná spíše drcení. Profi balič často nešetří lichotkami, důvěrnými narážkami a snahou vetřít se do našeho osobního prostoru. Do jisté míry tím vědomě kompenzuje skutečné city, které neprožívá, nýbrž předstírá. Chybí známky nejistoty a rozpaků, kterým se u opravdového namlouvání těžko vyhneme. Často postrádáme i upřímný úsměv. Od toho strojeného jej poznáme podle drobných vrásek kolem očí...

První dojem nezná druhou šanci

Význam neverbální komunikace bývá dáván často do spojitosti s veřejným vystupováním a přijímacím pohovorem. Při výběrovém řízení, na obchodní schůzce, při jednání s novým zákazníkem - zkrátka vždy, když se setkáváme s někým neznámým, je naprosto klíčový první dojem. Ten vzniká rychlostí blesku, postačí zlomky sekund. Je velmi užitečné vědět, jaký první dojem děláme a případně zda by se na něm dalo někde zapracovat. Roli hraje samozřejmě opět především neverbální komunikace a zajisté i styl a způsob vyjadřování. Komické je, že většinou věnujeme z celkové přípravy na podobná setkání přibližně 80% času záležitostem obsahovým, tedy těm, které ovlivní výsledek nejméně. Je běžné soustředit se na produkt, na znalosti, na výsledky a přitom nám jaksi uniká způsob, jakým se vyjadřujeme a jak přitom vypadáme. Součástí skutečně dobré přípravy by měla být především analýza vlastního postoje k věci, který se bude v našem chování automaticky odrážet a případně i charakteru člověka, se kterým budeme jednat. Ne vždy se podaří zjistit, jakým způsobem vystupuje a jak komunikuje, ale někdy postačí i pár střípků, telefonát, dopis, názory jiných. Pokud dokážeme z těchto indícii vyčíst, jak se na partnera lépe naladit, získáváme cenný náskok.

Pozor na rychlé soudy

Pokud bychom se snažili zachytit všechny nonverbální signály během jediné minuty rozhovoru dvou lidí, potom by jejich záznam s interpretací vystačil na vydání celé knihy. Porozumění neverbální komunikaci je skutečně věda a jak jsme uvedli v úvodu dokonce značně rozvětvená. Opravdu k ničemu nám nepomůže schématické vyvozování rychlých závěrů z jednotlivých gest bez pochopení celkového rámce. Kvantita informací, která se valí na člověka každou sekundou komunikace je tak velká, že většina nonverbálních signálů zákonitě zůstává v podprahovém vnímání. Při hodnocení těchto důležitých poselství je nutné vždy brát v potaz kontext. Zcela zvláštní kategorii tvoří komunikace s cizinci, která podléhá kulturním zvykům země původu, jejíž kontextové souvislosti nám nemusí být vůbec jasné. Ale i pokud zůstaneme u našinců, je potřeba umět rozlišit, že např. založené ruce na zastávce autobusu, nebudou výrazem nadřazenosti, ale spíše zimy, nebo poklepávání či drbání během našeho projevu, sice mohou být skutečné známky nervozity, ovšem ne vždy nutně související s námi, pokud např. daná osoba právě očekává důležitou zprávu z rodiny...

Typy pro přijímací pohovor:

- každopádně buďte dochvilnízjistěte si o firmě a nejlépe i o osobě, která Vás přijímá, co nejvíce informací

- zvolte oděv, který se hodí pro pozici, o níž se ucházíte, a ve kterém se dobře cítíte

- v jednací místnosti se posaďte pokud možno po pravé ruce osoby, se kterou jednáte, ne naproti

- neschovávejte ruce pod stůl, na ruce by vám mělo být vidět

-nehrajte si s oděvem, šperky, ani s dokumentem či tužkou

- při hovoru si nesahejte na obličej ani jiné části těla

- pozorně naslouchejte

- udržujte oční kontakt

- věřte si, nepochybujte o sobě, buďte autentičtí a nepředstírejte

Krátce z řeči těla (posturologie)

- objetí kolena - vyjadřuje živý cit, osoba je odhodlaná ke všemu, pokouší se ukázat v tom nejlepším světle

- zaujímají-li dvě osoby vůči sobě úhel 90 stupňů, poskytují tím část prostoru třetímu, což je možno chápat jako přizvání k rozhovoru

- stojí-li naproti sobě, tvoří tak uzavřenou společnost a chtějí pravděpodobně zůstat sami

- při sezení na pohovce je projevem zájmu nasměrování kolena k dotyčné osobě, udělá-li to i druhý, vytvoří tím uzavřený kruh, po chvíli začnou obvykle zdvojeně gestikulovat jako v zrcadle

- sedí-li někdo na předním kraji židle, lze to interpretovat jako snahu o útěk ze situace

- naopak záklon do opěradla židle, popř. sepnuté ruce nad hlavou, budí dojem, že dotyčný má pro všechny problémy řešení a cítí se silný v kramflecích

- sedí-li dva lidé u stolu přes roh, značí to uvolněnou atmosféru, nikdo se necítí ohrožen

- pokud sedí dva lidé u stolu naproti sobě s pohledem z očí do očí, může jít o konkurenční či konfrontační situaci

- sedí-li každý z nich na opačných koncích či stranách stolu, usuzujeme na nedostatek zájmu či chybějící sebevědomí

- překřížené nohy při sezení – signalizují pocit, že jsme spoutaní, jedná se o vyjádření neujasněného nebo negativního postoje, dotyčný si nedůvěřuje, nechce nic riskovat, na židli se sotva pohne

- založené ruce značí nepohodu, např. když je nám zima, necítíme se dobře, při rozhovoru – slyšeli jsme něco, co se nám nelíbípřekřížené ruce i nohy, signalizují odstup od ostatních

Eva Kubová

Hormon moci

2009-06-19T15:44:00.001+02:00

Touha po moci má chemický základ

Není to báječný pocit, stát v první řadě, moci rozhodovat, uplatňovat sílu a moc? Někteří lidé vynakládají celoživotní úsilí, aby dosáhli takové pozice. Ovšem ne každý je pro vedoucí místo stvořený a ne každý by o něj stál.

Jsou mezi námi i lidé, kteří skutečně mnohem raději zůstávají opodál, aniž by při tom měli pocit, že snad o něco přicházejí. Ze studie Roberta Josephs z Univerzity Texas v Austinu vyplývá, že touha po moci úzce souvisí s hladinou mužského pohlavního hormonu testosteronu. Bylo zjištěno, že čím vyšší hodnoty testosteronu pokusné osoby vykazovaly, tím vyšší byla jejich touha po moci. Vědci navíc zjistili, že v prožívaní lidí nastává zásadní problém teprve tehdy, pokud jejich postavení neodpovídá hladině testosteronu. U osob s vyššími hodnotami hormonu moci byla zaznamenána vyšší srdeční frekvence a celkové známky stresu v situacích, kdy byly vmanipulovány do podřízené situace. U osob s nižšími hodnotami, tomu ale bylo právě naopak! Situace, kdy měly výhodu vyššího statutu u nich paradoxně vyvolávala nepříjemné pocity, nejistotu a stres. Tento výsledek byl i pro samotného vědce překvapením. Předpokládalo se totiž, podle evoluční teorie, že každý člověk touží po co největší moci. Testy ale prokázaly, že mnoho lidí neusilovalo o moc ani o nadřazenou pozici, i když měli příležitost. Zdánlivou výhodu dokonce pociťovali jako frustrující. Byli to právě jedinci, u nichž byla prokázána nižší hladina testosteronu. Jak se ale ukázalo, u žen bude celý mechanismus ještě o něco komplikovanější. Testosteron v krvi mají rovněž, ale v podstatně nižších hodnotách. Přesto se nedá tvrdit, že by toužily po moci méně. Jak ale vyplývá z psychologických pozorování, získávání a udržení moci u něžnějšího pohlaví podléhá, kromě hormonálních vlivů, ještě o něco složitějších pravidlům. Konkretizace těchto vlivů je cílem dalších výzkumů.

(Psychologie Heute, listopad 2006, Verlag Julius Beltz GmbH and Co, KG Weinheim)

Relaxace po česku aneb relaxace s trvalým účinkem

2009-06-18T12:17:00.001+02:00

Nedávno jsem dostala originální dárek. Poukázku na dnes tak populární wellness program v jednom českém lázeňském středisku. Jakožto v těchto kruzích neznalý nováček byla jsem plná očekávání a už už se nemohla dočkat. Velmi zajímavá mi připadala procedura nazvaná „rašelinová koupel“, slibující mimo jiné zcela jedinečný a nezapomenutelný relaxační účinek.Byla jsem připravena zcela se poddat uvolňovací kůře a to s plnou rozkoší.

Při vstupu do onoho údajně relaxačního prostoru, nabila jsem rychle dojmu, že to bude zřejmě nějaká „mejlka“ a já si místnost popletla. Po dlouhém tápání mě však konečně objevivší se personál ujistil, že jsem tu naprosto správně. Ke své smůle, pomyslela jsem si. Očekávala jsem skutečně něco jiného než strohou kachlíčkovanou masnu. No nic, moje odhodlání rozhodně si zážitek vychutnat, bylo silnější. A tak jsem se po počátečním „nic moc úvodu“ ponořila do připravené lázně. Bahénko bylo teplé, husté, jemňoučké zkrátka velmi příjemné. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to ale skutečně to jediné, co se zde dá označit za příjemné. Když jsem se pokoušela smířit se s neútulným prostředím, kde vonné svíčky, příjemné tlumené světlo či relaxační hudba existovaly pouze v mé fantazii, všimla jsem si, že i v té fantazii mě cosi ruší. Byly to obrovské tikající hodiny, visící přímo před mýma očima. Přesně takové, co se neúprosně pojí s nepříjemným čekání např. u zubaře. Jejich minutovka sebou vždy po 60 vteřinách nechutně hlasitě cukne a obvykle to signalizuje, že zákrok se blíží ...

Zde to mělo asi znamenat, že i relaxace má své, časem, řekněme rovnou penězi, dané meze. Hm, pomyslela jsem si. Fantazie stačit nebude, bude nutná maximální koncentrace, ne-li dokonce autosugesce. Rozhodla jsem se, že k zavřeným očím se pokusím zavřít v rámci možností i uši. Když už se mi tak tak dařilo dosáhnout těžce vybojovaného pocitu jisté blaženosti, zaútočila na mé sluchové orgány prudká slova zákulisní debaty. Ošetřující terapeuti velmi ostře diskutovali své neutěšené pracovní podmínky a nedostatečné ocenění. Takže jsem např. zjistila, že po několika hodinách masáží, bolí člověka ruce jako prase a že za ty prachy, co si vydře, sotva přežije. Ačkoliv jsem masáž neměla, začínala jsem se cítit nepatřičně, až provinile.

Z mých úvah mě vyrušil hlas mladé ošetřovatelky, která mě přišla zkontrolovat a pobídnout v relaxaci. Prý je naprosto nezbytné neustále hníst bahénko v rukách. A tak jsem hnětla, mačkala, nabírala a svědomitě stlačovala hmotu mezi prsty. Ponořena do jakési pseudopohody, mačkám, hnětu, mačkám a hnětu, dokud mě nezarazí podivný hmatový vjem. Jakoby právě uchopená hrudka bahna hníst nešla. Že by byl problém i v tom bahnu? Tomu se mi nechtělo věřit a tak jsem zintenzivnila své úsilí. Jenže opravdu, tohle bylo prostě divné. Tak jsem vyzvedla ruku nad hladinu a pohlédla, co že se to děje? Nic nechápajíc, držela jsem v ruce žábu ! Samozřejmě už dávno předtím mrtvou, chudinku. Nemám naprosto nic proti žábám, natož zesnulým, ale tohle byl prostě šok. Za šíleného jekotu jsem urychleně ukončila proceduru. A tak mám skutečně o jeden nezapomenutelný zážitek více. „Prostě příroda“, jak lakonicky komentoval situaci personál. Naštěstí jsem od přírody veselá povaha a tak říkám, že zážitek nemusí být nutně dobrý, hlavně že je silný.

Eva Kubová

MUDr. Sadista

2009-06-17T22:19:00.002+02:00

Pravděpodobně už mým příchodem na svět v typické porodnici sedmdesátých let bylo předurčeno, že mi lidé v bílém budou nahánět hrůzu. Neosobní, sterilní prostředí, evokující pocit, že jsme najednou pouhým objektem bez názoru a citu, vždy podivným způsobem otřásalo mým nitrem. Po té, co jsem žila několik let v cizině, zjistila jsem ale, že to se mnou není až tak úplně beznadějné. Zdálo se, že mé stavy úzkosti se pravděpodobně specializovaly pouze na domácí lékařské prostředí. To byla ovšem zcela převratná informace a tak, když se moje „fobie“ ve výrazně kultivovanějších podmínkách za hranicemi, pomalu ale zcela jistě vytrácela, rozhodla jsem se své konečné „vyléčení“ otestovat na ostro.

Po návratu domů jsem záhy potřebovala zubní ošetření a v rámci „testace“ jsem se rozhodla nečesky a nelogicky, nevyužít služeb příbuzné lékařky v sousedním městě, ale zcela jednoduše vyhledat telefonní číslo nejbližšího obvodního lékaře. Rodina mě sice měla za pomatence a rebela, já se hájila slovy, že „o protekci“ jsem nikdy nestála ...Již úvodní „Noo, co chcete“ do telefonu a fakt, že ostatní lékaři v okolí už měli stav plný, mělo býti varováním, že moje téměř vyléčená fobie, by se mohla dočkat nepříjemné recidivy. Rozhodla jsem se ale čelit svému dětinskému strachu a tak jsem směle vstoupila v pátek odpoledne,nic netušíc, jako poslední pacient do ordinace nejmenovaného lékaře.

Muž v plášti beze slova pozdravu, usadil mě na své křeslo a spěchaje na chatu, se dosti necitlivě vrhl na můj chrup. V mezipauzách, kdy měnil vyšetřovací nástroje, vyptával se přezíravě na důvod mé návštěvy, předchozí bydliště a jiné detaily, které ho zcela evidentně nikterak nezajímaly. Tedy až na tu vynucenou zmínku o pobytu v zahraničí, na jejímž základě si posunul brýle na čele a poprvé za celou dobu se na mě podíval ... Pak bez rentgenu a bez ohledu na moje námitky, že anestezie ještě nezabrala, pustil se do trhání mého zubního nervu. Slovy jako "to by chtělo vyškubnout a bude po ptákách" nebo "neklepejte se, my tady na bolest nedáme, nejsme v Německu", mě omámenou bolestí, přiváděl v tupý úžas. Jeho rozpravu se sestřičkou, že právě použité nástroje jsou pěkné "šmejdy", ale že ty poslední tři dobré kusy má schované pro nejbližší příbuzné, jsem vnímala již ve stavu jistého těžko popsatelného duševního kómatu. Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle všechno nemůže být pravda, že se pravděpodobně jedná o nějakou velmi živou noční můru, při troše štěstí dokonce o lucidní sen, ze kterého zcela jistě brzy procitnu. Bohužel žádné procitnutí nenastalo.

Zraněná fyzicky i psychicky jsem se vypotácela z ordinace a bylo mi jasné, že jsem přišla nejen o zubní nerv ... Doposud mě děsil převážně jen ten pocit, že v chodbách českých zdravotnických zařízení se náhle měním jako upír v měsíčním svitu v nesvéprávné individum, které do jisté míry obtěžuje. Nyní jsem nabila pocitu, že kdyby nešlo „jen“ o zub, mohla bych dojít opravdové újmy. Narazit na takový kalibr, je ale z psychologického hlediska skutečně unikátní zážitek, tedy alespoň v to ještě doufám... Pokusit se proniknout do myšlení tohoto lehce sadistického muže, připadá mi jako dobrý námět na detektivku. Jen si stále kladu otázku, jak je možné, že takový člověk se u nás může honosit titulem MUDr, když je evidentním analfabetem, alespoň v psychologii určitě. A pak, že země neomezených možností je Amerika !

Eva Kubová, publikováno v Psychologii Dnes

Horké ruce, vroucí srdce

2009-06-12T20:08:00.002+02:00

L.E.Williams uveřejnil nedávno v časopise Science zajímavý experiment, ve kterém se prokázalo, že hodnocení neznámých lidí může ovlivnit i aktuální teplota našich dlaní. Experimentátoři opakovaně simulovali situaci, kdy student potká cizí osobu, která má plné ruce různých předmětů a během krátké jízdy výtahem poprosí studenta o krátké podržení šálku s nápojem. Šálek obsahoval buďto horkou nebo ledovou kávu. Posléze se měli studenti vyjádřit k deseti vybraných charakterovým vlastnostem této osoby.

Experiment jasně prokázal, že pokud testované osoby držely v ruce šálek s teplým nápojem, hodnotily neznámého výrazně pozitivněji, než v opačném případě. Často byla přímo asociována slova, která s teplotou souvisí. (vřelý, hřejivý apd.) Vědci tak došli k hypotéze, že za pocit fyzického i „mezilidského“ tepla a důvěry bude v mozku pravděpodobně odpovědný stejný region, což by vysvětlovalo toto vzájemné propojování.

Jiný pokus ukázal, že díky fyzickému teplu nehodnotíme jen druhé pozitivněji, ale jak se zdá, máme sami sklon chovat se vroucněji. Tentokrát byly dlaně respondentů ohřáty nebo ochlazeny pomocí plastových sáčků. Po té se měli účastníci experimentu rozhodnout, zda si dárek, který současně obdrželi, raději ponechají, nebo jej předají někomu ze skupiny. Ve studené ruce, jako by předmět zamrzl. Naopak komu bylo teplo, měl větší sklon k velkorysosti. Všechny tyto výzkumy prokazují správnost domněnky, že pro novorozeňata má teplota těla matky skutečně mimořádný význam. Teplý fyzický kontakt není jen příjemný, ale zároveň posiluje vytváření důvěry a tím podporuje zdravý vývoj vztahu.

Eva Kubová, podle Psychologie Heute 4/09

Bezdomovec: situace nebo diagnóza?

2009-06-12T15:51:00.001+02:00

Na bezdomovce má většina společnosti nemilosrdný názor.

Odhalte, co ve vás dřímá aneb jaký jste psychologický typ?

2009-01-31T21:39:00.017+01:00

„Nešil,ty choleriku stará!“ nebo „Nic s tebou nehne, flegmatiku!“ taková osočenízná z té čioné strany většinaz nás. Ne každýsi ale uvědomuje, žev pravé podstatějde o psychologickou terminologii, která zlidovělaa získala časemponěkudposunutý význam. Každopádněchceme-li si zachovat duševnízdraví, mělibychom znát síly, které s námi hýbou ...

+Cholerici ženousvětdál

Je-liněkdooznačenv běžnéřečiza cholerika, pak je to téměřvždymyšlenonegativně.Ovšempozor! Být cholerikem není vůbecnic špatného.Záležípouze na tom, zda si svou duševníenergii dokážeteosedlat, nebo se jí necháte smýkat. Podle Eysenckovi psychologickétypologie, je cholerik člověkživý,bezprostřední,energický, pracovitý, podnikavý, rychlý, samostatný a oplývajícípřímoskvělýmiorganizačnímischopnostmi. Dokážebýt i vstřícnýa optimistický a jeho bojovné nasazení, jde-li o spravedlnost čilidská práva, bývá aždojemné. Jižz tohoto základního výčtuje zřejmé,ženapř.podnikatelé, vedoucí nebo manažeřiby mělimít řadutěchtovlastností, aby mohli uspěta vést ostatní.

- Cholerici vyženoui vlastní rodinu

Stinnoustránkou cholerika je jeho přesvědčení,žemá vždypravdu. Musí vítězit,a pak teprve hledá způsob,jak si zachovat tvář.Neumí vysadit z pracovního tempa a nutí k němui své okolí. Opravdu dobřese cítí, jen kdyžmá nadvládu, takžese stále tlačído popředí.To vysvětluje,pročje tak častonetrpělivý,prchlivý, bojovný, tvrdohlavý, podrážděný,panovačnýa ve svém důsledkunespokojený. Jako partner bývá tvrdým oříškem,neboťmá malé vciťovacíschopnosti, je k soběnekritický, lehce se rozčílía častoreaguje vztekle. Jeho emoce jsou silné a bouřlivé,klidněvás vyhodí z domova, ale za hodinu bude v pohodě.Pochopit motor cholerika je klíčemk udrženífungujícího vztahu s ním.

+Melancholik miluje na života na smrt

Melancholikje jižjako dítěhluboký myslitel. Vyžíváse ve zkoumání svého nitra, bývá zádumčivýa samotu si užívá.Působívážně,stanovuje si dlouhodobé cíle a zabývá se jen věcmi,které mají trvalý význam. Mezi melancholiky se vyskytuje řadaumělcůčigéniů.Dokonalá vnitřníorganizovanost pro nějpředstavujezáklad jeho existence. Je to puntičkář,postřehnedetaily, které ostatní nestačíani zaregistrovat. V životěhledá smysl a řád.Bývá pořádkumilovný,většinouse dobřea pečlivěobléká. Je perfekcionista, a pokud něcodělá,pak vždys maximálním nasazením. Je mimořádnězodpovědný,houževnatýa svědomitý.Má upřímnýzájmem o lidi, je starostlivý a v lásce velmi oddaný.

-Melancholik stále trpí

Melancholikprožívávelmi hluboce, cožvede ke stavu jistého vnitřníhosmutku, který můževyústit ažv depresích. Lehce se uráží,veškerévýtky vztahuje k sobě. Ve všemhned hledá a vidí problémy, takžerozhovor s ním vás většinoumoc nenadchne. Bývá častovelmi inteligentní, a snad i proto si je tak vědomsvé nicotnosti v rámci celku. To ústí v nižšísebevědomí,spojené s vnitřnínejistotou. Věnujepřílišmnoho časuplánování, je váhavý, bojí se, žejeho plány nejsou úplněperfektní. Na své okolí klade nerealistické nároky, uplatňujena ostatní svůjperfekcionismus, cožvede obvykle ke zklamání. Na životnívýzvy reaguje častobojácněa plaše,i kdyžmá mnoho co říct,navenek se přílišneprojevuje.

+Flegmatik je oporou

Sflegmatikem se vychází nejlépe ze všechpovahových typů.Je jen málo situací, které by ho dovedly skutečněvyvést z míry. Má rád přátele,ale nevadí mu ani samota. Umí se snadno přizpůsobitkaždésituaci, je velmi trpělivý,vytrvalý a rozvážný.Obdivuhodná je schopnost zachovat klid, chladnokrevnost asoustředěnostza každésituace. Je to osobnost, která výborněodolává stresu. K problémůmpřistupujeklidně,věciřešípostupně.Je smířenýse zákeřnostmiživotaa do ničehonevkládá velké naděje.Je mimořádněstabilní a spolehlivý a jako partner citověstálý. Snažíse kolem sebe udržovatklid a pohodu, působíjako zprostředkovatela řešitelproblémů.

-Flegmatiknemá "šťávu"

Daníza jeho stabilitu je neschopnost pro cokoliv se nadchnout, neumí seradovat. Prožívápovrchněa pomalu, nepříjemnévěciho přílišnezasáhnou a příjemného nijak zvlášťnepotěší.Vypadá jako lenoch, neboťrád odkládá práci. Nedává najevo své city, cožbývá terčemkritiky zejména ze strany partnera. Nerad říkáne, má sklon k lhostejnosti a trpí strachem z velkých rozhodnutí.Přijímáto, co je, tak, jak to přicházía jeho reakce nejsou nijak silné. Ačkolivse zdá, žesi nic nebere, všesi dobřepamatuje a umí se např.ke křivděvrátit v nejnečekanějšíchokamžicích. Brání se jakýmkoliv změnáma nerad zkoušínebo vymýšlínové věci.Proto bývá častovnímán jako nudný člověk.

+Se sangvinikem je životshow

Sangvinikje velmi společenskýa dokáževšeproměnitv legraci. Nachází v životěspoustu vzrušení,a mívá vrozený smysl pro dramatičnost.Dokáževelmi barvitělíčitsvé zážitky,rád je středempozornosti, a tak se častostává dušíspolečnosti.Obvykle je velmi vstřícnýa optimistický. Jižod dětstvíbývá zvědavý,veselý, hravý a vychutnává si přítomnostostatních. Fyzický kontakt jako letmé doteky, objetí, pohlazeníjsou pro nějzcela přirozené. Sangvinik má lehce naivní povahu a i v dospělostisi zachovává dětskoubezprostřednost.Jeho charisma a překypujícíosobnost k němuneustále přitahujelidi. Svým nadšeníma tvůrčíenergii častoinspiruje ostatní.

-Sangvinik vás "obalamutí"

Pouštíse do mnoha věcí,které pak nemůžedotáhnout do konce. Přílišmluví, je rozvláčnýa častoa rád přehání.Přitomje málo vnímavý k ostatním, zaobírá se předevšímsám sebou, je sebestředný.Neumí naslouchat, cožsi ale většinoubohuželnepřipouští.Jako přítelje nestálý a zapomnětlivý,jelikožpřátelmá ažpřílišmnoho, aby jim dokázal věnovatpatřičnoupozornost. Častoskáčelidem do řečinebo mluví a odpovídá za ostatní, na cožjsou někteřílidé přímoalergičtí.Prožívápovrchněa krátce, navenek se umí radovat i smutnit, ale uvnitřho to doopravdy přílišza srdce nevezme. Častoměnísvé postoje a názory, dokážese přetvařovata hrát na city.

PORADNA:

Mgr.Ludmila Haňková,privátní poradenský psycholog

Kterápsychologická kombinace je podle Vás nejrizikovějšípro uzavřenímanželstvía proč?

Pokudbudeme mluvit o „čistých“typech, tak za nejméněšťastnoubych asi považovalakombinaci melancholika s cholerikem. Cholerik častoreaguje velmi prudce, jeho emoce jsou ale spíšepovrchní a netrvají dlouho, reakce bývají nepředvídatelné.Melancholik, naopak, má velmi hluboké a dlouhotrvající city asklon k vyhýbání se otevřenýmkonfliktům.Ve svazku s cholerikem se můžečastocítit nespravedlivěnapadený a „křivdy“si dlouho pamatuje, na rozdíl od cholerika, který za chvíli oničemneví. Není výjimkou, žese po časezačnecholerického partnera bát a žijeve stavu stálého ohrožení.Pro cholerika zase bude obtížnéunést přecitlivělostmelancholika, bude se cítit nucen stále kontrolovat své chování,aby partnera nezranil.

Kterýpsychologický typ nejčastějivyhledává radu psychologa?

Napsychologa se asi nejčastějiobrátí člověksám se sebou nespokojený, s nižšímsebevědomím,úzkostný, depresivní. V pozadí je častoneurotický konflikt mezi přánímse prosadit, otevřeněprojevit svůjpostoj a strachem, žeho ostatní za to odmítnou, nějakpotrestají nebo se mu vysmějí.Z hlediska vrozených emočnícha dynamických dispozic to asi zase bude melancholik. U tohoto typuje největšíriziko rozvoje neurotických poruch nebo depresí. Neznamená to, žeostatní typy osobními nebo partnerskými problémy netrpí.Cholerici častoopakovaněselhávají ve vztazích a jsou se svým životemnespokojení. Sangvinici se dostávají do partnerských potížíkvůlinestálosti a nevěrám.Ani uzavřenýflegmatik není v ordinaci psychologa žádnouvýjimkou.

Na otázku k jakému psychologickému typu patříte právěVy, Vám spolehlivě odpoví Eysenckův test na stránkách Psychohrátek vrubrice Psychotesty.

Eva Kubová
(publikováno v Blesku ZDRAVÍ, červen 2008)

Nechci mít z dětí cizince

2009-01-31T21:33:00.003+01:00

Jak se žije v cizině rodinám s dětmi? Aneb „Všude dobře, doma nejlíp?“Dnešní trend globalizace se nás snaží přesvědčit, že pojem vlast se stává přežitkem, něčím co nepotřebujeme, a že „život bez hranic“ přináší jen samé výhody. Praxe ale ukazuje, že každá mince má svůj rub a líc, a že tento názor globalizovat rozhodně možné nebude. Svět již nedělí železná opona, bohužel problémy spojené s „emigrací“ zůstávají mnohdy stále stejné, jiné možností volby dokonce vznikají ...

Opustit svou rodnou zem a vydat se za hranice svých zkušeností, vždy bylo a zůstává velkou výzvou. Cizí jazyky a znalost jiných kultur jsou vysoce ceněny a tak zejména mladší generace bývá podporována v odvaze vyjet do ciziny alespoň „na zkušenou“. Zdá se, že takovým počinem lze jen získat, minimálně tedy do doby než do života páru vstoupí dítě. Pak se náhle vynořují zcela nové otázky a dramaticky se mění hodnotový žebříček. To co se jevilo rodičům jako jednoznačně přínosné, začne být často znovu přehodnocováno. Dospělý duševně vyzrálý člověk, který má svůj jazyk a s ním spojenou kulturu a mentalitu pevně zakotvenou, pobytem v cizině obvykle ztrátu své identity neriskuje. Zcela jiná je ale situace u dítěte, které krom nesporného obohacení zůstává vystaveno hrozbě vykoření života na rozhraní dvou (někdy i více) kultur, přičemž ani do jedné nepatří zcela bezvýhradně.

Česká rodina v Německu

„Žili jsme s manželem řadu let v Německu, oba jsme našli práci svých snů, nový jazyk se stal naší přirozeností, nechyběli dobří přátelé, peníze ani dostatek volného času. V podstatě nikdy jsme ohledně toho, že jsme Češi, nezažili žádné negativní pocity. Měli jsme naopak dojem, že pro Němce platí, že pokud už cizinec, tak Čech je tou nejlepší volbou ... Žilo se nám velmi dobře a v případě, že bychom neměli dítě, o návratu bychom asi neuvažovali. Národnost pro nás přestala hrát roli. Vždyť důležití jsou konkrétní lidé, ne místo narození. Jenže pro dítě jsme se rozhodli a najednou se náš úhel pohledu začal přeci jen měnit. Pojmy „životní úroveň“ a „kvalita života“ byly tím, co nás velmi zaměstnávalo. Ke kvalitě života jsme s příchodem nového člena rodiny začali počítat i četnost kontaktu s babičkami nebo tolik specifický český humor. Roli hrála třeba jen prostá možnost hovořit mateřštinou kdykoliv a kdekoliv, bez pocitu, že právě teď je to „společensky“ nevhodné. Představovali jsme si chvíle, kdy naše dítě bude prožívat s kamarády dobrodružství „die Maus“, ke které nemáme co říct, místo nám důvěrně známého Maxipsa Fíka. Možná se řekne „prkotiny“. Dnes je možné cestovat, jak je libo a „Fíka“ můžete sledovat i v Německu. Problém je jen v tom, že to asi těžko budete sdílet s ostatními ...“

Co se nám honilo hlavou

„Ve svých úvahách jsme od banálních drobností docházeli mnohem dále. Je nutno počítat s tím, že jednoho dne si náš potomek všimne rozdílů obou zemí. Dá se logicky předpokládat, že pro něj, bude doma tam, kde vyrostl, tedy jinde než pro nás. Je sice pravdou, že každý emigrant potvrdí, že pojem „doma“ začne po určité době naprosto ztrácet jasné kontury a přestane se vázat na konkrétní zem, ale pokud jdeme k podstatě, cítíme, že jde o víc. V případě pokusu o totální „asimilaci“, bychom museli kalkulovat s tím, že se naše dítě bude možná jednou za náš původ stydět. Být jakkoliv jiný, nebývá v dětství zrovna výhodou. Jak jsme viděli na příkladu jiných rodin, v pubertě není nic trapnějšího než rodiče s východním přízvukem. Asi bychom museli bez mrknutí oka akceptovat, že si jednoho dne vezme cizinku, v Německu tedy nejspíš Němku. Bylo nám jasné, že rozhodnutí zůstat, začne psát zcela nové dějiny našeho rodu.

Kolik internacionalismu unesu?

„Došlo mi, že i přes to, že bych ráda dopřála svému dítěti lepší životní standard i luxus ovládání dvou či více jazyků, budu muset za tímto cílem zvolit jinou cestu. Z těžko popsatelného vnitřního důvodu mu chci totiž dopřát i ty radosti a strasti českého člověka a případnou volbu „žít jinde“ nechat jen a jen na něm, až přijde jeho čas. Pravděpodobně každý z nás unese jen jistou dávku internacionalismu. Kde je moje hranice jsem si uvědomila po položení fiktivní otázky: „Buď hned sbalíš kufry a odjedeš, nebo tu zůstaneš na věky a domů se už nikdy nepodíváš, co bys udělala?“ Bylo mi jasné, že bych balila ... Kdyby to šlo, ráda bych si o tom pohovořila třeba s C.G. Jungem, možná jeho „archetypy“ a „kolektivní nevědomí“ v tom procesu rozhodování sehrály velkou roli. Každopádně upřímně smekám před pravými emigranty, zejména těch dob minulých. Neměli lehký chleba, ač jim všichni záviděli.“

Lidské prožívání, hodnocení situace i rozhodování je skutečně velmi individuální a vysoce komplikovanou záležitostí. Příběh paní Dr. Nayme Gaggiolli Hörpel z Buenos Aires je další ukázkou, že žít „jinde“, i když se vám daří v mnoha ohledech lépe než doma, nemusí být snadné. V tomto případě je nutno uvážit, že v následujícím příběhu je manželství smíšené, vzdálenost obou zemí i kultur je mnohem větší a ekonomické rozdíly výrazně dramatičtější než v porovnání s příběhem prvním ...

Je lepší být „hlavou“ myši!

„Narodila jsem se v Buenos Aires, kde jsem také vystudovala a žila až do doby, než jsem poznala svého muže Bena. Ben toho času pracoval v Argentině jako vyslanec své země v jedné z našich bank. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem a je Němec. Většině lidí u nás doma stačí tyto prostá fakta, aby již viděli jasný konec příběhu. Bohatý Němec se zamiluje do chudé Argentinčanky, odvede jí do své vlasti, vezmou se a příběh pokračuje přirozeně v zemi, kde se žije rodině lépe, tedy v Německu. Koneckonců vydělává muž a žena je stejně doma s dětmi. Náš příběh byl ale jiný. Souhlasila jsem, že po svatbě odjedeme na čas do jeho země, abych poznala Evropu, jeho rodinu a přátele, jazyk, kulturu i možnosti a omezení takového případného rozhodnutí. Pilně jsem studovala němčinu a po určité době našla práci i přátele, i když považuji za významné podotknout, že „domorodí“ přátelé byli velmi „vzácným zbožím“. Když jsem již byla poměrně dobře usazená, došlo mi, kde jsou zde moje hranice. Pokud bych chtěla plynule navázat na svou profesní dráhu jako doktorka sociologie, musela bych možná obětovat desítky let, abych se dostala tam, kde jsem doma již dávno byla. V nové zemi musíte obvykle znovu prokázat své kvality a začít od nuly. Automaticky se tak dostáváte do skluzu, který těžko kdy dohoníte. Cizinec vždy a všude budí jistou míru nedůvěry a za stejným cílem, musí vydat minimálně dvojnásobek námahy než domácí. Profesně pro mě rozhodnutí zůstat, znamenalo obrazně, jak my v latinské Americe říkáme, „být zadkem slona“, návrat proti tomu představoval možnost stát se „hlavou myši“.

Národnost stále hraje roli

„Je nutné zdůraznit, že mé postavení v Německu bylo výjimečně dobré, neboť můj muž měl výhodu domácího prostředí, což mi automaticky zaručovalo mnohé společenské výhody. Rodiny, kde oba manželé pocházeli tzv. ze třetího světa, ty skutečně neměly na růžích ustláno. Často byly v novém systému zcela ztraceni a jejich jedinou šancí byl život v „géthu“ svých krajanů. Ani v dnešním „moderním“ světě není svět bez hranic. Národnost hraje stále obrovskou roli a to z důvodů ekonomických, politických, historických a v neposlední řadě těch psychologických. V momentě, kdy jsme se rozhodli pro dítě, bylo nám oběma jasné, že chceme, aby vyrůstalo v Buenos Aires. Přiznávám, že velkou roli hrálo mé pouto k rodině tam, nedokázala jsem ji zcela opustit. Postrádala jsem i mnoho drobných radostí běžného života, které jsou typicky „argentinské“. I z psychologického hlediska je zkrátka výhodnější pro dítě v Argentině mít německého otce, než v Německu mít argentinskou matku. Zjistila jsem, že „chudá“ Argentina se svou neopakovatelnou atmosférou je pro mě důležitější než život v přebytku. Měla jsem to štěstí, že mám muže, který cítil emocionální rozdíl obou kultur stejně jako já, a který se zamiloval nejen do mě, ale i do mé vlasti.“

Toto citově tolik nabité téma má nekonečně mnoho podob, ve kterých se nám zjevuje. Zajímavý a pro nás k zamyšlení obzvláště vhodný, je zejména příspěvek paní psycholožky Mgr. Ludmily Haňkové.

Jak se žije cizincům v Čechách?

„O problémech rodin, které se přestěhovali do České republiky např. ze zemí bývalého Sovětského svazu bych mohla mluvit dlouho. Ve své poradenské praxi s emigranty běžně pracuji. Začlenit se do české společnosti, je i pro dospělého velmi těžkým úkolem. Mnoho přistěhovalců pociťuje svůj přízvuk, zejména pak ten východní, skutečně jako handicap a českou společnost vnímá více nebo méně jako nepřátelskou. Hodně z nich to řeší tak, že se uzavírají uvnitř své komunity. Jejich děti však musí navštěvovat české školy. Relativně bez potíží zvládají emigraci snad jen děti předškolního věku. Rychle se naučí jazyk a ve škole se nijak významně od ostatních neliší. Jsou si vědomy svého původu, ale identifikují se s českou společností. Tyto děti však často mívají naopak problémy s mateřštinou. Kolem puberty nechtějí mluvit rusky nebo třeba ukrajinsky ani s vlastními rodiči. Obzvlášť v rodinách, kde jeden z rodičů je české národnosti. Zčásti kvůli pohodlnosti, zčásti kvůli tomu, že svůj jiný původ nevnímají jako klad a nechtějí se lišit od ostatních. Výhodu své bilingválnosti ocení většinou až později na střední škole. Jejich mateřština je však značně foneticky nedokonalá a slovní zásoba malá.

Puberta je kritickým věkem pro emigraci

Mnohem větší potíže mívají děti, které se přestěhují do ciziny ve věku 10 až 15 let. Tyto děti již měly ve své zemi vytvořené sociální zázemí. Patřily do určité skupiny vrstevníků a měly svůj sociální status. V pubertálním věku jsou tyto faktory mimořádně důležité. Po přestěhování se cítí ztracené, osamocené, méněcenné. Reagují buď neurotickými symptomy nebo poruchami chování ve škole a v rodině, což jejich situaci ještě zhoršuje. Pamatuji si na jednoho 13-ti letého chlapce, který půl roku vyhrožoval rodičům, že uteče zpátky nebo spáchá sebevraždu. Důvodem emigrace pro tuto rodinu bylo nebezpečí války v jejich zemi. Ani tento argument chlapec neuznával. Řešení našla nakonec rodina v tom, že přeložila syna na jinou školu, kde studovalo několik dětí s podobným osudem. S jejich pomocí se postupně začlenil do třídy a později si našel i české kamarády.“

Eva Kubová

(publikováno v Psychologii DNES, leden 2009)

Jak na stereotyp v loži?

2009-01-31T20:57:00.003+01:00

Manželský stereotyp znají zasvěcení, ale rozhodně na něj nevěří čerstvě zamilovaní. Definice říká, že se jedná o jednotvárný, ustálený a navyklý vzorec chování a myšlení. Je-li napadeno naše myšlení a naše chování, stereotyp prosakuje do celé naší osobnosti a leze nám pak pochopitelně i do ložnic. Jakmile výše definovaného nepřítele zpozorujeme, začneme obvykle panikařit. Co se stalo s naší láskou, touhou, kde je ta jiskra, co se jen mohlo stát? Hledáte-li radu, narazíte většinou na klasická doporučení. Vydejte se do boje! Nové polohy, nová místa, nové erotické pomůcky, divoké fantazie... Po čase ale pochopíte, že ono to nějak moc nezabírá.

Hledejte realistické cíle

První cestou k úspěchu je pochopit situaci, otevřít oči a být realistou. Co je pravou příčinou Vaší sexuální dekadence? Je to jen únava, lenost a jistá ohranost děje, nebo leží problém někde hlouběji? Pokud se ujistíte, že se jedná jen o přirozenou „opotřebovanost“, rozhodně není nutné zoufat. Netrapte se tím, že nedokážete večer za večerem ohromovat svého partnera. Není v silách žádné ženy ani muže do nekonečna romanticky překvapovat, být pokaždé jinak originální a nápaditý. Realistickým východisek může být postavit cíle méně ambiciózně a místo snahy nepřítele zlikvidovat, zkusit jej přetáhnout na svou stranu.

Analyzujte vlastní chování

Dříve než se začnete trápit slabinami Vašeho milostného vztahu, či tím co dělá či nedělá Váš partner, pokuste se zamyslet nad vlastními stereotypy. Zkuste si v hlavě projít to, co děláte vždy a co naopak neděláte nikdy. Ať už se jedná o to, kdo a jak u Vás doma obvykle začíná milostnou hru, nebo různých poloh, dotyků či obyčejné a tolik zásadní verbální komunikace. Myslete na každý detail! Jistě narazíte na řadu věcí, které děláte zcela bezmyšlenkovitě a automaticky a naopak na kupu jiných, které prostě vypouštíte a možná ani nevíte proč.

Chápejte sex jako komunikaci

Nelze nekomunikovat – známý axiom zakladatele humanitní psychologie a jednoho z největších myslitelů Abrahama Maslowa skrývá skutečně obrovské moudro. I mlčením a úplnou nečinností vysíláte do okolí důležité komunikační signály. A pak si představte, co všechno probíhá při tak intimní a intenzivní komunikaci jakou je právě sex, kde jsme zapojeni aktivně všemi smysly, doslova celým tělem i duchem. Je nutné mít na mysli, že každý dotyk, pohled, pohlazení či slůvko je důležitým poselstvím, které však nemusí být vždy dobře pochopeno. Při snaze zvládnout manželský stereotyp bývá mnohdy snad ještě důležitější právě to, co jsme neudělali. Pozor, aby právě nějaký ten chybějící prvek nepřekřičel Vaše aktivní snahy. Snažte se předcházet nedorozuměním a vědomě komunikujte všemi prostředky.

Nezapomínejme: Akce vyvolává reakci

Začít jakoukoliv novou akci, může být právě už v zaběhnutém vztahu dosti obtížné. O mužích se navíc říká, že se drží hesla „Nic neopravuj, dokud to funguje“. Navodit změnu a riskovat s ní neúspěch může být dokonce frustrující. Ale koho by vzrušoval stále stejný scénář? Řešením pro oba může být jemné rozšíření palety. Nikdo pak nemusí být stresován převratnými novinkami. Můžete se stále pohybovat na známé půdě a přesto překvapovat novými odstíny. Důležité je v této chvíli to, že každá Vaše nová akce přinese pravděpodobně i novou reakci a to už stojí za to. Zadaří-li se, je to ta nejjednodušší cesta z rutiny ke spontaneitě. A možná ani není nutné sahat po roztodivných sexuálních pomůckách či se mučit v nepohodlných pozicích. Zkuste být jen drobet akční a nepředvídatelní.

Myslete komplexně

Nezapomínejte, že sex je jen jednou součástí Vašeho vztahu. U dobrého sexu by mělo jít vždy i o dobrý vztah. Myslete v širších dimenzích, zkuste se vcítit do potřeb partnera. Kdy jste partnerovi s něčím pomohli, pochválili ho nebo mu vyjádřili, že si ho vážíte? Kdy to udělal on pro Vás? Těžko někdo uspěje, i kdyby měl ten sebelepší nápad pro oživení intimního života, je-li jeho partner nespokojen nebo vyčerpán. Základem všeho je především vzájemné pochopení a uvědomění si hlavních rozdílů mezi potřebami mužů a žen.

Važte si toho, co máte

Začnete-li myslet nad Vaším sexuálním životem, asi nejspíše začnete hledat chyby a pak se dopouštíte vlastně hned jedné další. Zkuste stavět na zdravém základu, na tom, co se oběma líbí a s čím jste spokojeni. Hovořit otevřeně o sexu je velmi důležité, ale také citlivé. Vezměte to za správný konec a začněte tím, co je či bylo báječné a mohlo by být ještě lepší. Každý potřebuje uznání a pochvalu, zrovna tak i Váš vztah.

Domluvte si tajné signály

Někdy prostě nechceme přímo vyložit karty, neboť máme dojem, že tím se vytratí ono kouzlo. Jsou to právě ženy, které bývají tak rády překvapovány a dobývány. Vyžívají se v lehkém naznačování a partneři často nereagují, neboť nechápou. Tajný signál je přesně něco mezi tím, jak se vyhnout přímé žádosti a vyvarovat se nepochopení. Což takhle prozradit Vašemu miláčkovi, že když máte na sobě tu novou saténovou košilku, že to znamená, že očekáváte od večera víc? Nebo, že když stojí na stole prázdná váza, že už Vám dlouho nepřinesl květiny?

Vytvořte si pozitivní „stereotypy“

Když už si připustíme, že jisté stereotypy nutně potřebujeme k životu, a že nejsme od přírody vybaveni tak, abychom mohli reagovat stále nově, stačí se zamyslet, které že ty stereotypy jsou vlastně dobré, a které špatné. Jedním z krásných stereotypů běžného dne jsou např. polibky při odchodu z domu či po návratu, společný čajík, když děti konečně už spí, masáž unavených zad nebo procházka. A právě na těch dobrých bychom měli zapracovat. Najděte si vlastní repertoár toho, co Vám oběma vyhovuje. Nevadí, že i ten bude částečně omezený, hlavní je, aby poskytoval více než jednu jedinou možnost Vašeho vzájemného uspokojení. Pak možná dojte k tomu, že právě ten Váš sex, je i po letech fantastický, neboť je vyzrálý a stojí na zkušenostech.

Eva Kubová

(publikováno v Blesku ZDRAVÍ, prosinec 2008)

Nemocní prací

2009-01-30T15:08:00.008+01:00

Vzít si za partnera pracovitého a svědomitého člověka, vypadá jako dobrá a slibná volba. Málokdo by uvěřil, že právě tyto vlastnosti mohou vést k rozvodu ...

Zpověď zoufalé manželky

"Je víkend a já zase sedím s dětmi sama doma. Venku svítí sluníčko, ulice jsou prázdné, všichni odjeli někam na výlet, chatu či chalupu, nebo dokonce na dovolenou k moři. Ale já jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami se svými potomky a čekáme na tatínka, jestli dodrží slib a skutečně ve tři odpoledne dorazí. "Maminko, proč tatínek pořád tak pracuje?" ptá se sedmiletý Patrik. Alena neví co mu má vlastně odpověď. Sama totiž odpověď nezná. "Pavel byl vždy velmi ctižádostivý a pracovitý. Líbilo se mi, že umí vydělat peníze a že to chce někam dotáhnout. Nikdy bych nevěřila, že právě tyhle vlastnosti, které jsem zpočátku tolik obdivovala, mě budou časem dohánět k hysterii. Už mnohokrát jsem na něj bezradně křičela, že se mu na jeho peníze a kariéru vykašlu, že chci, aby byl taky někdy s námi." Od té doby co začal Pavel podnikat, pracuje denně minimálně do desíti večer. Když přijde, děti už spí, on se osprchuje, něco polkne a padne únavou. Postupně k tomu přidal i všechny víkendy. "Dovolená u nás neexistuje už deset let. Náš život, nejen ten milostný, upadá rok od roku, není na něj čas. A důvod? To je přesně to, co nikdo nechápe. Rodina je zabezpečená, máme velký byt, auto, žádné dluhy, vystačili bychom s průměrným výdělkem. Jenže Pavel si nedá říct a stále se honí jako blázen. Pracuje, i když je nemocný, o svátcích a prázdninách. On prostě neumí vysadit."

Ani pláč dětí nezabral

Samozřejmě, že Alena zkoušela řešit nejdříve vše po dobrém. Při společných rozhovorech nebo plačtivých záchvatech svých dětí, Pavel vždy uznal, že mají pravdu, že je důležité trávit čas s rodinou. "Jenže po tom minutovém osvícení si dál jede svou. Mám už dojem, že si ze mě dělá legraci. Když přijde na lámání chleba, vždy řekne. "Je mi to strašně líto, ale nemůžu s Vámi na koupaliště, mám ještě práci." Jeďte na dovolenou beze mě, teď se mi to nehodí, přišel bych o zákazníky ..." A tak je to pořád dokola. Prakticky jsem vychovávala děti úplně sama, začala jsem ho dokonce podezřívat z nevěry a snížila se párkrát k malé špionáži. Pavel ale nelhal, vždy byl opravdu v práci, jak tvrdil. Milenku jako takovou tedy nemá. Ale není tohle snad stejné nebo horší? Peníze, které vydělá, jsou nám na nic. Jsou to jen čísla na našem účtu. Užít si je společně stejně nemůžeme, protože není kdy. Teď už uvažuji i o rozvodu. Prakticky vzato, by se pro mě a děti mnoho nezměnilo ...

Když je workoholičkou žena

"Připadá mi, že nepotkat Jindřicha, asi bych skončila hodně špatně. Pracovala jsem denně 12 - 18 hodin. Práce mi prostě byla vším. Měla jsem před sebou slibnou kariéru a úplně mě to pohltilo. Nepřipadalo mi divné, že nic jiného nestíhám. Dovolená, posezení s kámoškou či návštěvu u příbuzných jsem považovala za ztrátu času. Tehdy by mi nevadilo, kdybych se nevdala a nezaložila rodinu. Za to, když jsem nemohla jít do práce kvůli nemoci, byla jsem vždy úplně na dně. Rychle jsem skočila k doktorovi pro antibiotika a hurá do práce. Měla jsem pocit, že jsem nezastupitelná, že beze mě se zhroutí vše, co jsem budovala. Když jsem jednou skutečně musela zůstat kvůli 40-stupňovým horečkám pár dní doma, brečela jsem zoufalstvím do polštáře ... Dnes si myslím, že jsem musela být blázen, tenkrát mi to připadalo normální.

Smrt mi otevřela oči

Až teprve náhlá smrt mého otce, který byl podobným workoholikem jako já, mě zklidnila. Ale nebýt manžela, určitě bych se za chvíli vrátila do starých kolejích." Teprve klidný, trpělivý a láskyplný manžel paní Jitky, dokázal její posedlost zbrzdit. Po smrti Jitčina otce to bylo poprvé, kdy se pro Jitku čas trochu zastavil, a kdy byla ochotná zapochybovat o svém životním nastavení. Manžel toho využil k naplánování velké dovolené plné dlouhých rozhovorů nad smyslem života. Za nedlouho paní Jitka otěhotněla a jako mávnutím proutku nastal obrat. "Byla to souhra toho všeho. Smutek ze ztráty milovaného otce, výčitky svědomí, že jsem si na něj nenašla čas, uvědomění, co pro mě znamená můj manžel a určitě i poblázněné těhotenské hormony. Čas mi začal plynout jinak, změnily se mi priority. Pochopila jsem, že šťastná dokážu být i jinak. Mám pocit, že jsem měla to štěstí, že jsem žena. Plně chápu muže, kteří kariéře propadnou. A právě proto naprosto obdivuji svého manžela, který i přesto, že je v práci úspěšný, má ve věcech jasno. Když potřebuji, aby se z práce uvolnil a dohlédl na malou, nikdy to pro něj není problém. Rodina je pro něj na prvním místě a netají se s tím ani u svých šéfů a kolegů. Pracuje naplno, podle svého nejlepšího svědomí, ale práce je pro něj stále jen práce. Jeho prioritou jsme my a náš společně strávený čas. Vím, že se mám od něj stále co učit..."

Poradna psychologa:
Mgr. Ludmila Haňková, privátní poradenský psycholog

Kdo je nejvíce ohrožen rozvojem závislostí na práci?

Závislost na práci se snáz vyvine u lidí, kteří v dětství trpěli nadměrnou aktivitou s poruchami pozornosti a nenaučili se vyvažovat práci odpočinkem. Ohrožené jsou i děti, které kvůli nepříznivým rodinným poměrům musely předčasně dospět a nést zodpovědnost za ostatní sourozence nebo za jednoho z rodičů. Pokud dítě bylo rodiči chváleno jen za úspěšně odvedenou práci, může se pracovní výkon stát největší hodnotou. Závislost na práci se pak vyvine velmi snadno. Též je pro dítě rizikem závislost na práci jednoho nebo obou rodičů. Tyto děti bývají ve škole velmi pilné a hodně stojí o dobré známky. V pozadí této snahy je často velká úzkost, že pokud nebudou perfektní, okolí je nepřijme a rodiče je nebudou mít rádi. V dospělém věku může závislost nastartovat třeba rodinná krize, kdy se práce stává útěkem před řešením problémů. Významnou roli hraje i zaměstnání a nároky zaměstnavatelů. K rozvoji závislosti přispívá soutěživá atmosféra na pracovišti, strach o udržení místa, honba za vyšším výdělkem atd.

Čím je závislost na práci nebezpečná a co se s tím dá dělat?

Závislost na práci se nejdříve většinou ohlásí ve formě zdravotních obtíží: žaludeční vředy, migréna, různé bolesti bez zjevné příčiny, oslabení imunity. Osobní vztahy se stávají druhořadými a společenský život postupně mizí. To vede ke ztrátě přátel a často i rodiny. Není výjimkou rozvoj syndromu vyhoření, který se charakterizuje tělesným a psychickým vyčerpáním a nezřídka dojde k tomu, že není možné dál stejnou práci vůbec vykonávat. Člověk, který závislostí trpí by se měl obrátit na odborníka a podstoupit psychoterapii, během které si přehodnotí své životní priority, naučí se respektovat sám sebe a své tělo, uvědomí si před čím k práci utíká a naučí se zvládat úzkost a nejistotu jinak, než pracovním nasazením. Někteří závislí na práci neumějí vůbec odpočívat, relaxovat, jezdit na dovolenu, i to se musejí naučit. A také překonat snahu všechno dělat sám a naučit se delegovat práci na ostatní. Pěstování mimopracovních společenských vztahů má rovněž zcela mimořádnou důležitost.

Eva Kubová
(publikováno v časopise Katka, červen 2008)

Naočkovaná vzpomínka

2009-01-25T00:25:00.002+01:00

Jak spolehlivá je naše vlastní paměť?

Psychoterapeuti nashromáždili již řadu důkazů o tom, že své vzpomínky měníme tak, aby byly přijatelnější pro naše ego. Náš právní systém bohužel stále příliš spoléhá na to, že pokud si událost pamatujeme, pak tak, jak se stala. V této souvislosti byly zkoumány reálné vzpomínky na velké veřejné katastrofy, známý je např. případ pádu raketoplánu Challenger. Den po neštěstí se Ulrich Neisser z Emoryovy univerzity začal lidí vyptávat, kde byli a co dělali, když spatřili výbuch. Získal tak celou řadu písemných svědeckých výpovědí. Zhruba po třech letech vyhledal tehdejší respondenty znovu a položil jim stejnou otázku jako kdysi. Bylo neuvěřitelné, jak výrazně se vzpomínky posunuly. Když byly účastníkům předloženy jejich původní, tolik rozdílné výpovědi, mnozí z nich byli rozčarováni a odmítali jim uvěřit.

Naočkovaná vzpomínka

Elizabeth Loftusová zašla ve zkoumání vzpomínek ještě dále. Přinesla experimentální důkazy o tom, že vzpomínka dokonce vůbec nemusí být jen skutečnou, byť třeba zdeformovanou událostí. Jak se ukázalo, vzpomínku lze dokonce i tzv. „naočkovat“. Ve svém experimentu poprosila několik studentů, aby svým sourozencům převyprávěli nějakou vymyšlenou prázdninovou vzpomínku. Např. Jak se sourozenec údajně ztratil v nákupním centrum. Je až neuvěřitelné jak velké procento lidí si vymyšlenou vzpomínku bez problému osvojí. Ještě více fascinující je pozorovat, jak se taková naočkovaná vzpomínka s časem rozrůstá a stává se stále plastičtější. Ačkoliv je celá záležitost pouhou smyšlenkou, lidé pak skutečně věří, že událost prožili. Jejich líčení je naprosto přesvědčivé. Najednou si „vzpomínají“ velmi detailně na své pocity, tváře lidí, barvy vlasů a oblečení atd.

Vězeňský experiment

2009-01-25T00:23:00.011+01:00

Šokující vězeňský experiment

Roku 1971 provedl americký psycholog Philip Zimbardo na Stanfordské univerzitě dokonalou simulaci vězeňského prostředí. Výsledky testu, ačkoliv dnes již těžko přijatelného, se staly jedním z nejdůležitějších milníků ve vězeňské psychologii. Vědec vybral na základě testů ze 70-ti studentů, kteří se přihlásili na inzerát 24 adeptů, jejichž psychologické výsledky byly „normální“, průměrné a tudíž dostatečně reprezentativní pro běžnou populaci. Účastníkům byla slíbena odměna 15 dolarů na den. Na základě hodu mincí byla skupina rozdělena na vězně a bachaře. Vězni navíc podepsali dobrovolně prohlášení, že se po dobu experimentu vzdávají některých svých základních práv. O několik dní později byli vězni překvapeni ve svých domovech skutečnou policejní hlídkou, která je zajala na základě údajného podezření z trestného činu. Po sepsání protokolu byli vězni se zavázanýma očima dopraveni do univerzitního sklepení, které autenticky napodobovalo skutečné vězení.

Experiment splynul s realitou

Bachaři byli vybaveni uniformou, slunečními brýlemi, píšťalkou a obušky. Vězni byli podrobeni přijímacímu rituálu, který se skládal z odvšivení, skrytí vlasů do punčochy, převlečení do vězeňské košile a zbavení spodního prádla. Na noze měli navíc nepřetržitě připevněný železný řetěz, který jim měl i ve spánku připomínat jejich situaci. Místo jmen jim byla přidělena čísla a po třech byli umístěni na cely bez toalet. V případě potřeby měli být vedeni bachařem se zavázanýma očima na toaletu. Bachaři jinak nedostali žádné jiné konkrétní úkoly. Bylo jim pouze sděleno, že pokud někdo z vězení uteče, bude experiment ukončen. Bachaři se překvapivě chopili své role více než vážně. To vyvolalo již druhý den vzpouru vězňů. Jejich odpor byl rychle potlačen. Bachaři přistupovali ke stále drsnějším metodám. Pomocí zavedení tzv. privilegované cely se jim brzy podařilo bez problému rozbít počáteční solidaritu mezi vězni. Po určité době nevynechali jedinou příležitost, jak vězně ponížit. Zhruba třetina z nich začínala projevovat sadistické sklony. Vězňům bylo odpíráno právo na toaletu, bachaři je nechávali hladovět, zabavili jim povlečení a oblečení atd. Již po několika dnech docházelo k psychickému hroucení vězňů, byly pozorovány známky dezorientace, ztráty identity a smyslu pro realitu. Průběh experimentu vyděsil samotného autora, naprosto se vymkl kontrole a musel být oproti plánovaným dvou týdnům, již po šesti dnech ukončen.

Video v angličtině zde

Proč věříme hloupostem?

2009-01-25T00:18:00.002+01:00

Proč lidé věří nevysvětlitelnému a nelogickému?

Zajímavý experiment osvětlující tuto otázku provedli v padesátých letech 20. století psychologové Alex Bavelas a Harold Leavittin. Vědci názorným příkladem předvedli, že lidé mají silný sklon věřit komplexní a nepřehledné teorii, i v případě, že je po ruce zcela jasné, ale příliš jednoduché a přímočaré vysvětlení. Dvěma skupinám bez medicínského vzdělání byly předkládány fotografie zdravých a rakovinových buněk. Úkolem účastníků pokusu bylo naučit se rozeznávat zdravé buňky od nemocných. První skupině poskytoval školitel pravdivou zpětnou vazbu. Pokud určili fotografii nesprávně, byli na to upozorněni. Díky tomu skupina velmi rychle přišla na správné třídící kriterium. Naproti tomu ve druhé skupině byla úmyslně poskytována náhodná, nepravdivá či nejasná odpověď. Bylo zajímavé sledovat, jak tato skupina začala vytvářet velmi složitá a komplikovaná pseudopravidla pro řešení problému.

Komplexnost vítězí

Ve druhé fázi experimentu byly svolány obě skupiny dohromady. Společně měly hovořit o výsledcích svého bádání. A zde došlo k velmi zajímavému a překvapivému efektu. Při opakování pokusu docházelo pokaždé k tomu, že skupina která vyvinula zcela mylnou, zato ale velmi komplexní a nepochopitelnou teorii, s přehledem přesvědčila o svých názorech právě tu skupinu, které se podařilo odhalit zcela logická, pravdivá, leč velmi jednoduchá pravidla. Tento experiment vysvětluje dlouho nepochopitelný jev. Faktem je, že lidé raději věří velmi komplikovaným systémům, než jednoduchým, strohým a přísně logickým faktům. Nesrozumitelnost či dokonce jistá míra protichůdnosti se nezdá být vůbec na závadu, ba snad spíše naopak. Autor tím vysvětluje vysokou oblibu náboženství či různých alternativních disciplín.

Pomoc v nouzi

2009-01-25T00:11:00.004+01:00

Proč nepomůžeme člověku v nouzi?

Roku 1964 byla v New Yorku brutálně ubodána žena, jejíž smrtelný zápas trval celých 35 minut. Celé drama bylo sledováno 38 svědky z bezpečí jejich domovů. John Darley z Univerzity New York a Bibb Latané z Kolumbijské univerzity se na základě této události rozhodli experimentálně zjistit, jaká psychická síla je příčinou toho, že nejen, že ženě nikdo nepomohl, ale nikdo ani nepřivolal pomoc... Připravili prostý test, ve kterém zúčastněným studentům oznámili, že se zkoumá adaptace na život na kolejích. Student byl usazen do prázdné místnosti, kde měl dvě minuty mluvit do mikrofonu o svém studentském životě. V několika dalších místnostech byly umístěny pásky s nahrávkami dalších studentů. Zkoumaná osoba o tom neměla tušení a domnívala se, že ve vedlejších místnostech jsou další studenti. Pokud student sám nehovořil, byl mikrofon vypnutý a on musel naslouchat jako při skupinové terapii. První hlas, který se ozval patřil údajně epileptickému studentovi. Řekl skupině, že má sklony k záchvatům, mluvil zdráhavě a rozpačitě. Pak následoval další a další hlas jiných fiktivních studentů, vše stále dokola. Až znovu přišel na řadu zmíněný student s epilepsii.

Ukryti ve skupině - Difúze odpovědnosti

Záchvat začal. Z pásky se ozýval přerývaný dech a přímé volání o pomoc. Pokusná osoba se domnívala, že záchvat slyší skrze mikrofon ještě několik dalších posluchačů. Pouhých 31 procent vyhledalo pomoc experimentátora, což odpovídá dosti přesně 35 procentům „neposlušných“ respondentů v Milgramově experimentu. Experimentátoři opakovali test s různě velikými skupinami a došli k zajímavým výsledkům. Pokud zkoumaná osoba měla dojem, že se ocitá ve čtyřčlenné a větší skupině, pak bylo nepravděpodobné, že půjde pro pomoc. Vědci v této souvislosti poprvé popsali jev tzv. difúze odpovědnosti. Čím větší je skupina, tím méně zodpovědný se cítí jednotlivec. Na druhé straně celých 85 procent vyhledalo pomoc do tří minut od začátku záchvatu, pokud se domnívali, že jsou jedinými posluchači. Darley a Latané dále zjistili, že pokud účastníci nejednali během prvních 180 vteřin, s největší pravděpodobností neučinili nic ani později. Platí tedy, že čím déle váháme, tím menší je šance, že se odhodláme k činu.

Dokážeme zabít člověka na povel?

2009-01-24T00:02:00.009+01:00

Nejzajímavější psychologické experimenty 20. století

Na otázku, čeho všeho jsme my lidé schopni, nejlépe odpovídá pohled do vlastní historie. Ovšem proč a za jakých podmínek jednáme tak, že zůstává mnohdy rozum stát, to je už věcí psychologie. Jedny z prvních velkých psychologických experimentů stály někdy na hranici etické přijatelnosti. Jejich výsledky byly ale každopádně naprosto fascinující a nejednou vyvolaly celospolečenský rozruch ...

Jsme schopni zabít na povel?

Milgramův experiment z roku 1961, nazvaný volně jako „poslušnost vůči autoritě“ patří pravděpodobně k těm nejznámějším a nejkontroverznějším, možná i proto, že měl původně posloužit k objasnění masových zločinů druhé světové války. Testované osoby se přihlásily na inzerát, ve kterém hledala Yalská univerzita údajně dobrovolníky za účelem vědeckého zkoumání paměti. Hodinová odměna činila 4 dolary. Celý experiment byl inscenován podobně jako divadelní kus. Pokusné osoby dostaly nejdříve svou odměnu se slovy, že jim zůstane, ať se stane cokoliv... Pak byly zavedeny do sklepení, kde se manipulovaným losem určilo, že zaujmou roli učitele. Jejich úkolem bylo předčítat „žákovi“ skupiny slov a požadovat jejich bezchybné opakování. Za každou chybu měl pak učitel „žáka“ potrestat elektrickým šokem, který se postupně zvyšoval o 15 voltů. Škála začínala na 15 voltech a končila u smrtelných 450 voltů. Žák byl při pokusu připoután na elektrické křeslo, učitel seděl u panelu s tlačítky jednotlivých voltáží. Všechny napodobeniny byly k nerozeznání od skutečných přístrojů. (žák byl pomocníkem experimentátora a pouze předstíral stupňující se bolest a utrpení způsobené údajnými el. šoky). Před započetím experimentu byl dobrovolníkovi předveden na vlastní kůži šok o síle 45 voltů, aby měl živou představu o udílených trestech.

Většina následovala autoritu

Experiment mohl začít. Dosáhlo-li napětí např. 150 voltů, prosil žák o odpoutání s tím, že bolest již nemůže vydržet. Na druhé straně byl učitel pobízen větou typu: „Experiment si žádá, aby jste pokračoval“. Pokud se začínal zdráhat, či klást dotazy o škodlivosti elektrošoků, byl vždy stejnými schématickými a neutrálními odpověďmi ujištěn, že má pokračovat dále, že zodpovědnost nese experimentátor. Experiment byl prováděn v různých variacích, kdy žák a učitel neměli žádný přímý kontakt, jindy pouze akustický, později akustický i vizuální a konečně i dotykový kontakt. Prokázalo se, že čím větší distanc, tím častěji se docházelo v trestání až k nejvyšším hodnotám. Souhrnné hodnocení experimentu bylo děsivé. Celých 65 procent zúčastněných poslechlo slepě autoritu a bylo schopno pokračovat až do konce, což by v reálných podmínkách znamenalo smrt osoby v roli žáka. Sám Milgram hodnotil svůj experiment následovně: “Udělal jsem jednoduchý experiment s cílem zjistit, kolik bolesti je schopen způsobit běžný občan jinému člověku, jen proto, že ho k tomu vybízí vědec. Strnulá autorita stála proti těm nejsilnějším morálním zásadám, neublížit druhému. A ačkoliv pokusným osobám zněly v uších bolestivé výkřiky jejich obětí, zvítězila ve většině případů autorita. Připravenost průměrných dospělých lidí následovat autoritu téměř libovolně daleko, je hlavním výsledkem studie, a to je skutečnost, která žádá naléhavě vysvětlení.“

Pro zhlédnutí originálního videa v angličtině klikněte zde

Sex po porodu

2009-01-14T15:10:00.008+01:00

Období příchodu dítěte, zejména toho prvního, je velmi zásadním milníkem v partnerském vztahu. A bohužel často počátkem prvních neřešených konfliktů, které mohou za pár let končit krachem. Mnohdy by ale stačilo vědět, jaké potíže patří k věci, a jak se k nim postavit, zkrátka oddělit mýty od faktů. Skutečný intimní život páru, patří ale bohužel stále mezi určitá tabu. A to nejen ve společnosti, ale někdy i mezi nejlepšími přáteli.

Mýtus číslo jedna:

Mateřství je nejšťastnějším obdobím každé ženy

Každá z nás, která přivedla na svět dítě, ví co všechno to obnáší, a že to rozhodně není zrovna procházka růžovým sadem. Všude se dočteme o nástrahách v těhotenství, při porodu a v šestinedělí. Pak přicházejí zpravidla už jen příjemná témata jako jsou miminka, oblečky, hračky a ostatní radovánky. Jiná než šťastná, vyrovnaná a sexuálně aktivní maminka, prostě nepřichází v úvahu. Vyvolává to dojem, že „po té“ nastává zkrátka už jen pohoda a dokonalé štěstí, přinejhorším rušené nějakým tím dětským pláčem ...

Faktem ale zůstává, že mateřství je jednou z nejdramatičtějších životních etap a to jak po stránce fyzické tak psychické. Je to životní fáze provázená vzestupy a pády. Partnerská láska bývá právě v tuto dobu velmi lehce zranitelná. Stejně tak jako radostné očekávání a štěstí, patří sem i obavy, nejistota, strach, bolest a slzy. V žádném případě se proto nenechte stresovat okolím, když právě nezapadáte do jejich idylické představy šťastné a vyrovnané matky. Připravte sebe i partnera na to, že téma sexu a Vaší vzájemné lásky vůbec, se právě nyní může stát velmi citlivým místem.

Mýtus číslo dvě: Všechny ženy chtějí sex, jen ta moje ne
Zejména muži, kteří mezi sebou často nejsou v otázkách intimity tak sdílní jako ženy, lehce podlehnou dojmu, že jen oni jsou ti chudáci, jejichž žena má se sexem po porodu problémy. Často jsou přesvědčeni, že nejpozději po šestinedělí je vše při starém, ba dokonce mnohem lepší. Není-li tomu tak, náš hrdina pak zbytečně propadá zoufalství a to jen kvůli neinformovanosti a fámám šířících se jako lavina. Faktem je, že příroda nastavila po porodu a v době kojení hormonální podmínky tak, aby dalšímu otěhotnění příliš nepřály. Lékaři potvrdí, že hormony podporující kojení, snižují libido. Hormonální změny v těle ženy mají chránit její život a život jejího potomka. Další brzké otěhotnění (cca do 9 měsíců od porodu) by totiž mohlo znamenat vážné zdravotní ohrožení nejen pro ženu, ale v minulosti i pro veškeré její potomstvo. Jistá nechuť k sexu je tedy v tomto období dána přímo evolučně. Všimněte si, že i při fascinujících možnostech dnešní medicíny je nám i nyní kladena na srdce jistá „rozumná“ pauza a dobrá antikoncepce. Přidáte-li k hormonům ještě únavu a vyčerpání ze samotného těhotenství, porodu, kojení a neprospaných nocí, máte možnost získat realistickou představu o intimním životě průměrné maminky.

Mýtus číslo tři: Dítě naši lásku posílí, vztahy se nezmění

Omyl! Změna vztahové konstelace v rodině nastává zcela automaticky a nevyhnutelně, ať už jde o samotný pár nebo celé široké příbuzenstvo. Mezi rodiči, prarodiči, tetičkami a strýčky často nečekaně tají dlouholeté ledy nebo se naopak staví zcela nové zdi. Pokud máte skutečně kvalitní vztah na pevných základech, dá se předpokládat, že vás toto převratné období ještě více spojí. Běda ale v opačném případě! Jsou-li ve vašem vztahu vážné trhliny, zpravidla se příchodem dítěte situace ještě vyhrotí. Z páru se stane trojúhelník nebo jiný víceúhelník, v rodině vznikají nové role, nová očekávání a nové odpovědnosti. Například jisté upnutí se maminek na svého sladkého broučka je zcela normální. Ale i tady pozor! Dítě je náš milovaný uzlíček a potřebuje nás, ale nezapomínejme, že partner a láska k němu tu byla dřív. A bude-li nám přáno, bude to právě partner, který nám nakonec zůstane, až mládě opustí hnízdo. Říká se, že sex začíná v hlavě. Zachováte-li si pozitivní nastavení, rozhodně se to časem promítne i do Vašeho intimního života.

Mýtus číslo čtyři: Po šestinedělí bude moje tělo jako dřív

Velmi záleží na průběhu Vašeho těhotenství a porodu, ale každý gynekolog Vám otevřeně poví, že Vaše tělo v žádném případě nebude už nikdy stejné jako dřív. Devět měsíců podléhalo dramatickým změnám, přičemž některé jsou nevratné. Zcela logicky se dá předpokládat, že tělo bude potřebovat minimálně stejně dlouhou dobu pro přiblížení se výchozímu stavu. Velmi podceňovaná jsou též poporodní zranění, která hrají nejen fyzicky, ale i psychicky velkou roli při návratu k sexuálnímu životu. Lékaři doporučují nejen z těchto důvodu min. šestinedělní abstinenci. Podle rozsahu zranění je ale v reálném životě mnohdy potřeba času mnohem více. Obecně lze říci, že mohou stačit dva měsíce, u většiny případu se vše upraví do půli roku, výjimečně může ale bolestivost styku přetrvávat i po dobu jednoho roku, kdy je pak již vhodné poradit se s odborníkem. Podle zjištění gynekologů se k bezproblémovému milování obvykle jako první vrací ženy rodící císařským řezem, spolu s rodičkami, které neutrpěli při běžném porodu žádná či malá zranění. Bohužel u téměř 90 % žen dochází ke zranění hráze, které vyžaduje delší čas k úplné rekonvalescenci. K největším potížím dochází pak při komplikovaném porodu pomocí porodnických kleští. Naštěstí regenerační síla našeho organismu je skutečně fascinující a tak ve zcela drtivém počtu všech případů je vše skutečně jen otázkou času.

Všechno bude fajn – trpělivost prosím

A pokud si teď říkáte, že je to tedy všechno naprosto šílené, a že je to Váš konec, takto zase tak úplně není. Naštěstí nejen mýtem, ale skutečným faktem zůstává, že mnohé ženy po překonání tolik častých poporodních obtíží začnou prožívat slast skutečně mnohem intenzivněji. Jednak dojde k určitým fyziologickým změnám, které ve výsledku opravdu mohou zpříjemnit celý požitek, ale především dochází k psychickému dozrání páru jako celku. Svoji roli u žen hraje i mnohem větší znalost vlastního těla a nově nabité schopnosti uvolnit se a vychutnávat. Takže, když se vrátíme k našemu mužskému hrdinovi můžeme mu dát za pravdu, že všechno může být i mnohem lepší než dřív. A to často i díky němu! Neboť učenlivý muž, který úspěšně prošel strastmi poporodní intimity se svou partnerkou, mohl dozrát na skutečného Casanovu. Otevřenost, komunikace, trpělivost a zase trpělivost, přináší své růže. Jistě mi dáte za pravdu, že podrží-li Vás partner v tomto nelehkém období, pravděpodobně se mu to bohatě vyplatí. Způsobí-li Vám ale bolest a trápení, jen těžko na to budete zapomínat.

Slovo závěrem

Je na nás na ženách přiblížit mužům náš svět, se všemi jeho taji. Mluvme proto s nimi otevřeně. Jen pozor, rozhodně nezkoušejte styl poklábosení s kámoškou. Muži obvykle nejlépe vstřebají jasnou, věcnou a především faktickou informaci. Nečekejte, až Váš partner něco pokazí a vy ho pak zavalíte vlnou rozčeřených emocí a výčitek. To by mohl být začátek konce. Stačí si jen věřit a brát věci, tak jak jsou. Partnerská láska, spokojená rodina a odměna v podobně nepoznané rozkoše, určitě stojí za mnohé nepříjemnosti. V utrpení je skutečně smysl, o tom nás pak denně ujišťuje i plod naší lásky, naše zcela jedinečné dítě.

Eva Kubová

(publikováno v Blesku Zdraví, září 2007)

Tajemství snů

2009-01-14T15:02:00.009+01:00

Od dob Sigmunda Freuda vznikla řada teorii o funkci a poslání snů. Následovaly fascinující vědecké objevy na poli biologie a neurologie, které nás vždy nechávaly doufat, že jsme tajemství už už v patách. Tvrdý oříšek se podařilo naťuknout, snad i pootevřít, ale nikoliv rozlousknout. I přes četné pokroky moderní vědy, známe stále jen pouhý popis dějů, nikoliv jejich skutečnou podstatu a význam. A tak i dnes, po více než 100 letech, vycházíme často z méně či více upravené Freudovi teorie výkladu snů. V určitém smyslu tak pro nás stále zůstává rozluštění odvěké záhady snem, který právě sníme ...

Senzace ze snové laboratoře

Je zřejmé, že člověk musí spát. Ale musí také snít? REM, jakožto hlavní snová fáze, se stala středem zájmu vědeckého bádání. Jako první se pokusil přijít tomu na kloub Dr. William Dement už v roce 1960. Učinil experiment se dvěma skupinami dobrovolníků. Jedny probouzel pokaždé, když se na EEG objevil počátek REM fáze, druhé jen výhradně v NREM. U pokusných osob buzených v hlavní snové periodě docházelo postupně k výrazně intenzivnějšímu a častějšímu snění, až po deseti nocích nebylo možné v pokusu pokračovat, protože se ukázalo, že pokusné osoby upadají do REM fáze neustále. Vše nasvědčovalo tomu, že člověk musí dohnat to, o co byl během předcházejících nocí ochuzen, že má potřebu „odesnít“ své sny. Během experimentu se rovněž ukázalo, že u lidí takto rušených ze svého snění, již po několika dnech dochází ke kolísání nálady, pozornosti a soustředění. Zvyšující se úzkost a napětí vedlo u některých lidí i k agresivitě. Druhá skupina buzená v NREM, tedy v době, kdy spáč prakticky nemá žádné sny, nevykazovala překvapivě žádné změny v náladě. Zkoumaní dobrovolníci se chovali zcela normálně, což byl důkaz toho, že změna nálady není způsobená jen pouhým buzením, tedy nevyspalostí. Vědec tak došel k závěru, že dlouhodobá snová abstinence může vést k vážným poruchám osobnosti. Při podobných pokusech na psech a kočkách, odpírání spánku a opakované buzení vedlo po asi patnácti dnech ke smrti.

Nejhlubší smysl mají zmatené sny

Lidé už od pradávna tušili, že sny mají svůj význam, ale teprve Sigmund Freud se jimi začal opravdu seriózně zabývat. Freud považoval sny za královskou cestu do nevědomé mysli. Věřil, že plní funkci strážce našeho spánku a že jejich nejdůležitějším úkolem je vyplnit nevědomá přání, která by mohla snícího ve spánku rušit. Sny ovšem musí pracovat chytře, aby se proti nim nepostavil náš cenzor – tedy vědomá kontrola, morálka a etika, které by vzbudily naše kritické JÁ. Jelikož každý z nás má i taková přání, za která by se styděl nebo by si je dokonce nikdy vůbec nepřiznal, je výklad velmi komplikovanou záležitosti. Proto mívá sen mnohdy nejhlubší smysl právě tam, kde se zdá nejzmatenější. Freud předpokládal, že sny nám umožňují nově zpracovat konfliktní materiál našeho života a rozhodl se toho využít k terapii.

Výklad snů podle Freuda

Při své práci si Freud všiml, jak se sny vynořují zcela náhle a nečekaně třeba uprostřed dne, když narazíme na něco, co nám sen i jen vzdáleně připomene. Odhalil tak, že mozek pracuje na základě velmi osobních asociací, tedy pomocí spojování souvislostí, jejichž symbolika a důležitost je u každého jiná. Každý snový motiv nebo symbol, který se vynoří, je potřeba vztáhnout ke vzpomínkám, k životní a rodinné historii a k aktuální situaci snícího. To znamená, že stejný sen může mít pro jednoho člověka zcela jiný význam než pro druhého. A to je i důvod, proč nemohou fungovat klasické snáře, ačkoliv mají svou hodnotu založenou na lidových moudrech a pozorováních. Můžeme je brát nejvýše jako impulz k volné asociaci. Přesně tímto způsobem začal vykládat sny i Freud. Podněcoval své pacienty k intenzivnímu proudění nápadů a myšlenek k obsahu snu. A zdá se, že to funguje! Je vskutku logické, že výplod našeho mozku, může vysvětlit nejlépe zase jen náš mozek sám. Freud vypozoroval, že pokud se podaří přijít na skutečný význam snu, nastane u nás zcela jasný pocit uspokojení a tzv. „aha“ efekt, který běžně známe ze situací, kdy nám něco důležitého právě „došlo.“

Typické sny a sny na pokračování

Zarážející je schopnost snu brilantně reagovat na naše denní prožitky nebo na vzruchy, které bezprostředně vnímáme ve spánku. To je i důvod, proč se žhavým předmětem zkoumání stal i vliv smyslových a tělesných podnětů na obsah snů. Sny z tělesného pocitu – např. je nám zima, máme žízeň, brní nás přeleželá ruka, jsou klasickými sny, na kterých můžeme pozorovat, jak sen chrání náš spánek a jak se důmyslně pokouší zakomponovat vyplnění naší potřeby do snu tak, aby snění mohlo nerušeně pokračovat ve svém hlavním tématu. V případě, že je Vám zima, promítne Vám třeba vyhřátou pláž, při žízni pohádkově čistý potok nebo protivný zvonek budíku promění v sirénu policejního auta, kterým právě unikáte padouchovi. Mezi tzv. typické sny dále patří sny o nahotě na veřejnosti, o neúspěšně složené zkoušce, o smrti blízkého, o létání, vypadávání zubů nebo neprostupnosti vzduchu, který nám brání v útěku. Zvláštní kategorii jsou pak sny na pokračování, které se jeví jako ideální materiál pro výklad, neboť evidentně kopírují nějaký proces našeho života.

Emoce jako klíč k pochopení snu

Obrazy, které se nám honí pod víčky se dokáží zcela vymykat běžné realitě. Pro sen není problém, aby postavy měly schopnosti, které bychom běžně označili za nadpřirozené či bláznivé. Díky procesu komprese a zhuštění, je možné, že jedna postava se překrývá nebo plynule přechází v jiné. Stejně tak časová i místní kontinuita může být ve snu postavena na hlavu. Jistě jste si ale sami všimli, že to co ve snu prožíváte, je velmi reálné. Emoce ve snu jsou plnohodnotným prožitkem. Nebojíme se nebo neraduje jen „jakoby“ je to skutečný strach a skutečná radost, tak jak je známe z bdělého života. Emoce se právě proto jeví jako vůbec nejlepší vodítko pro pochopení významu snu, neboť nepodléhají ve snu zkreslení a deformaci tak jako obraz. Pokud tedy emoce nápadně nekoresponduje s obsahem snu, jedná se pravděpodobně o děj s hlubším významem. Takovým příkladem může být sen, kdy se třeba na první pohled zcela nelogicky radujete z neštěstí někoho vám velmi blízkého.

Sigmund Freud

(1856 Příbor na Moravě - 23.9. 1939)

Dílo mimořádně nadaného lékaře a psychiatra Sigmunda Freuda, zůstává stále v mnohém nepřekonané. Sigmund Freund byl vědcem, který čerpal veškeré své hypotézy z celoživotní práce se svými klienty. Již ve svých 30 letech si otevřel soukromou psychiatrickou praxi, kde se prakticky po celý svůj život intenzivně věnoval zejména léčbě neuróz a hysterie. Je autorem světově proslulé psychoanalýzy, jejíž základní myšlenkou je nalezení nevědomých pudových příčin psychických obtíží, které mohou mít vliv na fyzický stav pacienta. Svými objevy o vlastnostech tehdy spíše neznámého a záhadného nevědomí naprosto změnil téměř všechny oblasti lidského života a i ti lékaři, kteří jeho učení neuznávají, jsou s jeho základy neustále konfrontováni v každodenní praxi. Freud je autorem dodnes uznávané metody volné asociace, nebo platné terminologie Ego, Superego, nevědomí, podvědomí atd. Jeho dílo bylo ve své době zcela revoluční a položilo základy hlubinné psychologii. Často je mu vytýkána přílišná soustředěnost na roli sexuality v lidském životě. Terčem takové kritiky se stalo i jeho brilantní dílo "Výklad snů". V tomto téměř čtyřsetstránkovém díle, zabírá však tolik kritizovaná sexuální symbolika méně než desetinu celé jeho práce.

Příklad výkladu snu dle Freuda:

"Poněkud pochmurný sen mi vyprávěla jiná pacientka, rovněž jako námitku proti teorii o splnění přání. " Víte, že má sestra má nyní jen jednoho chlapce, Karla. Staršího syna Otu ztratila, když jsem bydlela ještě u ní. Ota byl mým miláčkem, vlastně jsem ho vychovala. Mladšího mám také ráda, ovšem ne jako zemřelého. Dnes v noci se mi zdálo, že před sebou vidím Karla, jak leží v malé rakvi se sepjatýma rukama, kolem něho svíčky, prostě docela tak jako tehdy malý Ota, jehož smrt mnou tak otřásla. Řekněte mi prosím, co to znamená? Vy mě přece znáte, jsem tak špatná, abych své sestře přála ztrátu jediného dítěte, které jí zbylo? Nebo sen znamená, že bych si spíše přála smrt Karlovu než Oty? Po krátkém přemýšlení jsem jí mohl vysvětlit správný výklad snu, který potom potvrdila. Podařilo se mi to proto, že jsem znal pacientčinu minulost ..."

"Dívka časně osiřela a byla vychována v domě své mnohem starší sestry, mezi přáteli a návštěvníky domu se také setkala s mužem, který zapůsobil trvalým dojmem na její srdce. Určitou dobu se zdálo, že tento sotva vyslovený vztah skončí svatbou, ale šťastný konec zmařila sestra, jejíž pohnutky nikdy nebyly docela objasněny. Po rozchodu se muž, milovaný naší pacientkou, vyhýbal onomu domu a pacientka se nějakou dobu po smrti malého Oty, k němuž mezitím obrátila svou něžnost, osamostatnila. Nepodařilo se jí však osvobodit se od závislosti, do které se dostala náklonností k příteli své sestry. Její pýcha jí přikazovala, aby se mu vyhýbala, ale bylo pro ni nemožné přenést svou lásku na jiné muže, kteří se o ni později ucházeli. Ohlásil-li milovaný muž, který byl literátem, někde přednášku, byla jistojistě mezi posluchači, a také jinak využívala každé příležitosti, aby ho mohla z dáli vidět. Vzpomněl jsem si, že mi včerejšího dne vyprávěla, že profesor půjde na jistý koncert a že tam chce jít také, aby se zase jednou potěšila pohledem na něho. To bylo v den snu, toho dne, kdy mi vyprávěla sen, se měl koncert konat. Proto jsem mohl snadno zkonstruovat výklad a ptal jsem se jí, zda ji napadá nějaká událost, která se přihodila po Otově smrti. Hned odpověděla: Zajisté, tehdy, profesor po dlouhé přestávce opět přišel, u Otíčkovy rakve jsem ho zase jednou spatřila. Bylo to zcela tak, jak jsem očekával. Vyložil jsem sen takto: "Kdyby nyní zemřel druhý chlapec, opakovalo by se totéž. Strávila by celý den u sestry, profesor by nepochybně přišel vyslovit svou soustrast, a spatřila byste ho za stejných okolností jako tehdy. Sen nevyjadřuje nic jiného než toto přání, znovu ho spatřit, proti kterému vnitřně bojujete. Vím, že máte v kabelce vstupenku na dnešní koncert. Váš sen je snem z netrpělivosti: shledání, k němuž má dnes dojít, urychlil o několik hodin."

K zahalení svého přání si zřejmě zvolila situaci, v níž taková přání obyčejně potlačujeme, situaci, ve které jsme tak plni smutku, že nemyslíme na lásku. A přece je velmi snadno možné, že ani v oné skutečné situaci, kterou sen věrně napodobuje, u rakve prvního, vroucněji milovaného hocha, nemohla potlačit něžné city k dlouho postrádanému návštěvníkovi ... " (str. 95, Výklad snů)

Fázespánku

	Elektrické vlny	Svalové napětí	Pohyby očí	Subjektivní pocit
Bdělý stav	Beta-vlny o vysoké frekvenci, malé napětí	vysoké, vědomě kontrolované	rychlé, zprava doleva	vědomé vnímání a jednání
Fáze usínání	velmi pravidelné Alfa-vlny, vyšší napětí, na konci přechod k pomalejším théta vlnám	celkově ochablé svalové napětí, přerušené občas náhlým záškubem	pomalé, nahoru a dolu	zúžené vnímání, snové fantazie – tzv. hypnotické halucinace
Mělký spánek	Théta vlny občasně přerušované jednotlivými silnými vlnami tzv.„K-Komplexy“	uvolněné svaly	minimální	žádný, ale spící se nechá lehce vzbudit
Středně hluboký spánek (10-15 minut)	Théta vlny s vyšším napětím pozvolna přecházející na Delta vlny	minimální svalové napětí	minimální nebo žádné	žádný, spící se vzbudí jen díky velmi intenzivním podnětům zvenčí
Hluboký spánek (30-40 minut)	Delta vlny	snížené napětí svalů	žádné	žádné nebo jen náhodné snové obrazy, často související s událostmi předchozího dne, spící je jen velmi těžko k probuzení
REM fáze (první nastupuje cca 90 min. po usnutí a trvá 5-10 minut)	Delta vlny, krátce přerušované Alfa vlnami	žádné napětí, dokonalá relaxace	rychlé, stejné jako při bdění	90 % lidí má živé, bohaté sny se silným emocionálním nábojem

Zajímavosti o snech

první sny se objevují pravděpodobně už v prenatálním stadiu, okolo 28. týdne
pomocí EEG (elektroencefalogramu) se zjistilo, že v průběhu spánku dochází k poměrně výrazným změnám spontánní elektrické aktivity mozku
snění umožňuje činnost mozkové kůry a subkortikálních struktur, zastoupené podobně jako při myšlení za bdělosti
organická mozková onemocnění vyvolávají v 93 % případů změnu snění, ztráta snění často přichází hned na začátku akutní choroby
jako spáč procházíme několika periodami, které se opakují přibližně po 70-90 minutách
REM fáze se v průběhu spánku po každém opakování prodlužuje, proto se nám zdá nejvíce snů k ránu před probuzením
ženy si pamatují sny lépe než muži, přičemž pro vybavování snů je důležitější levá hemisféra
sny se odehrávají v reálném čase, tzn. k převyprávění snu, potřebujeme přibližně přesně tolik času, kolik času sen trval podle EEG
naše kritické JÁ, morální soud a etické cítění se jeví ve snu jakoby „vypnuté“
prožívané emoce jsou svou intenzitou hodnoceny shodně jako při bdění

Příklady snů klientů, které sehrály významnou roli v terapeutickém procesu z praxe paní Mgr. Ludmily Haňková, privátní poradenské psycholožky působící v Institutu pro výzkum rodiny

Cesta

Paní Gabriela přišla do poradny s tím, že manžel má dlouhodobý mimomanželský poměr a jejich vztah je už několik let pouhou formalitou. Manžel o rozvod nestál, ona by ho uvítala, ale s podmínkou, že se o rozvod postará sám a finančně se s ní dobře vypořádá. Vzít na sebe odpovědnost za rozvod paní Gabriela rozhodně nechtěla. Byla také na manželovi zcela finančně závislá. Nejdříve se snažila se vzniklou situaci smířit, zvyknout si, ale v manželském trojúhelníku se stále cítila špatně. Pak vymýšlela způsoby jak zmanipulovat manžela tak, aby se s ní sám chtěl rozvést, nechal jí půlku majetku a bydlení. V tomto období se jí opakovaně zdál sen, jak letí letadlem, ale let neprobíhá dobře. Buď letadlo má poruchu a opakovaně nouzově přistává, nebo nemůže pořádně vzlétnout a letí nebezpečně nízko, nebo se ve vzduchu rozpadá a snící má strach že z něj vypadne. Tento sen dobře kopíroval její vnitřní přání být nad věcí, dívat se na situaci manželského trojúhelníku s nadhledem, což se jí ani v životě, ani ve snu nedařilo. Zároveň cesta letadlem zřejmě symbolizovala přání rychle, zkratkou dosáhnout cíle a vyhnout se zbytečným "zážitkům" z cesty. V bdělém životě si přála, aby manžel zařídil rozvod sám, bez ní a ona pak jen mohla podepsat smlouvu, která bude pro ní výhodná. Nic z toho se však nedělo. Rozvodu se také bála, nedokázala si představit jak bude žít sama. Bála se, že se neuživí, že jí bude večer samotné smutno a že si už nikdy nenajde lásku.

Po dvou měsících terapie se jí zdál sen, ve kterém sedí za volantem svého vlastního auta (v té době neměla ani řidičák) a řídí auto po dálnici. Prožívá obrovskou úzkost a strach, že cesta nedopadne dobře, že nabourá nebo zabloudí. Přes svůj strach ale stále jela po dálnici zařazená jako všichni bez sebemenších potíží. Při rozboru tohoto snu si najednou uvědomila, že má na to řídit svůj vlastní život sama i přesto, že cítí obrovský strach. Úzkost zákonitě doprovází každý nový krok do neznáma a je třeba s ní počítat. Ve velice krátké době si s manželem vyjednala podmínky rozvodu, začala si hledat práci a přihlásila se do autoškoly.

Zmražené pocity

Pan Filip byl velice nespokojený v manželském vztahu a stěžoval si na stavy prázdnoty, marnosti, ztráty smyslu a chutí do života. Partnerku popisoval jako velice hádavou až hysterickou, která pořád křičí, vyčítá a je sním stále nespokojená. On její chování nechápe, považuje ho za iracionální a nerozumné. Konflikty řeší tak, že své stanovisko klidným hlasem pořád dokola vysvětluje. Partnerka na to reaguje vztekem. Chtěl abych ho naučila tomu, jak přimět partnerku, aby se chovala stejně jako on. Pan Filip se přímo nerozčiloval, ale používal strategii pasivní agrese. Téměř nikdy partnerce nesplnil to, co slíbil, chodil všude pozdě, často zapomínal nakoupit apod.

Po několika sezeních měl sen, ve kterém je kapitánem na lodi a vydává se na noční plavbu. Je jako kapitán svátečně oblečen a sám se sebou velmi spokojen. Najednou ale začíná silná bouře a on natáčí svou loď proti obrovské vlně s jistotou, že to hravě zvládne. Jenomže v jednom okamžiku vlny zmrznou a on s lodí zůstává zaklíněný mezi obrovské kusy ledu. Má pocit bezmocí, zoufalství a prázdnoty. Během analýzy snu došel k závěru, že kapitán lodi představuje silnou racionální stránku jeho osobnosti. Sebejistota, kterou jako kapitán cítí vyjadřuje jeho přesvědčení, že racionalita má neomezenou moc. Zmrzlý oceán symbolizoval zcela opomenutou a potlačenou emocionalitu. Pan Filip téměř nikdy necítil vztek a už dlouhou dobu ani radost. Zaklíněná loď odrážela jeho současný psychický stav - depresi. Sen mu napověděl, že pokud „nerozmrazí“ své pocity, nedostane se dál. Pan Filip byl v dětství za projevy lítosti a vzteku trestán. Vyrostl v přesvědčení, že emoce jen komplikují život, a proto je dobře raději nic necítit. Po nějaké době měl další sen, ve kterém byl vojákem a účastnil se krvavé bitvy. Páchal to nejkrutější násilí a měl z toho dobrý pocit. Tento sen ho velice pohoršil, protože v životě nikomu neublížil, ani v myšlenkách. Sen zde pravděpodobně plnil hned dvě úlohy. Zaprvé sloužil jako určitý ventil pro odreagování agresivních pocitů, které během terapie začaly vycházet na povrch, a za druhé naznačil snícímu, že pokud si dovolí dávat vztek najevo, bude spokojenější. Brutalita scény, zřejmě signalizovala naléhavost problému. Méně výrazný sen by snící nechal bez povšimnutí. Individuální práce s panem Filipem trvala ještě půl roku. Postupně se učil akceptovat své emoce, včetně agresivity, hledal způsoby, jak otevřeně projevovat své pocity, aniž by někomu ublížil. Začal být méně pasivně-agresivní a více asertivní. Po čase požádal o zařazení do psychoterapeutické skupiny, kde úspěšně spolupracuje dodnes a je podstatně spokojenější v partnerském vztahu.

Eva Kubová (1976)

Žurnalistka s psychologickým vzděláním, místopředsedkyně KVN Syndikátu novinářů ČR. Prošla tříletým psychoterapeutickým výcvikem ve skupinové terapii, vystudovala publicistiku v Praze, pracovala jako manažerka populárního ženského časopisu. V posledních deseti letech byla činná doma i v zahraničí (z toho pět let ve Frankfurtu nad Mohanem), její specializací se stala publicistika s psychologickou a sociální tématikou.

(publikováno v Psychologii Dnes, září 2008)

Literatura:
Freud S. (1994), Výklad snů, Nová tiskárna Pelhřimov, s.r.o.
Wikipedia - http://cs.wikipedia.org
www.solen.cz, Snění v neurologické praxi
doc. MUDr. Karel Šonka, DrSc. Neurologická klinika, Karlova Univerzita,
1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice, Praha

Prozradí písmo lásku?

2009-01-14T14:40:00.009+01:00

Život se někdy zdá být řízen skutečně prapodivnými událostmi. Že i obyčejný rukopis, může být tím, co rozhodne o vztahu dvou lidí, zní trochu absurdně. A přesto se takové věci dějí ...

Teta grafoložka

„Lído, tak tohle je ten tvůj ženich?“ spustila moje teta s vážným výrazem ve tváři. Tehdy krátce před mojí svatbou se u mě stavila na návštěvu, abychom probraly detaily příprav. Na stole ležel vzkaz od mého snoubence. Mezi mnohé zvláštní hobby mojí tety patřila mimo jiné i grafologie. Byli jsme na její věčné komentáře v rodině už zvyklí a nikdo je nebral příliš vážně. Tentokrát mi ale její zvědavost vůbec nesedla. Hned mi totiž vytrhla z ruky mnou právě vytvořený seznam svatebních hostů a zase vrhala ty své zkoumavé pohledy. Tentokrát nic neříkala. Udeřila jsem na ní. „Tak co, co tam vidíš?“ Tetce se ale do vykládání nechtělo. Měla jsem na ní vážně vztek a tak jsem trvala na svém. „Koukej mi říct, co si teď myslíš!“ „No holčičko, myslím, že teď není nejlepší doba, něco takového ti říkat, ale jestli to chceš slyšet, tak se obávám, že se k sobě moc nehodíte ...“ Když jsem trvala na tom, aby mi řekla proč a v čem, tak říkala, že to takhle z patra říct nemůže, ale že jsme prostě každý z jiného těsta. Neměla jsem zájem na tom, aby zpochybňovala můj vztah, natož aby ho zkoumala jako pokusného králíka. Byla jsem zamilovaná a chápala to trochu jako nevkusnou zlomyslnost. Svatba se konala za pár týdnů a já byla šťastná. Lída, už nedostala příležitost, přesvědčovat svou příbuznou o svém štěstí, neboť teta po pár měsících zemřela. Časem se na celou příhodu zapomnělo a život běžel dál. Lídě se všechno vrátilo až 4.června 2007, kdy stála před rozvodovým soudem. Nechápala, jak jejich vztah mohl takhle dopadnout, vždyť se tolik milovali! „Netuším, zda nás teta proklela, nebo vážně věděla něco víc než já. Nechtěla jsem se v tom znovu babrat, náš vztah by to už stejně nezachránilo. Každopádně na ten její výraz nemohu zapomenout a když vidím něčí rukopis, mám skoro husí kůži. Docela by mě zajímalo, jestli se dá z písma něco takového vůbec poznat.

Grafolog:

Párové rozbory jsou jednou z nejžádanějších službou grafologů. Z rozboru rukopisů partnerů, je opravdu možné usuzovat, jak moc se k sobě dva lidé hodí či nehodí, dokonce je možné i vytipovat oblasti, ve kterých by to mohlo v budoucnu „skřípat“. Lidé se samozřejmě vyvíjí a v páru pak dvojnásob rychle, takže není možné s jistotou předpovědět, jak bude vztah konkrétně vypadat, nikdo Vám nedá garanci na lásku. Je však možné upozornit na silné a slabé stránky vztahu a odhadnout míru rizika.

Neuvěřitelná shoda

Za vším stál nevinný nápad paní Jany nechat na oslavě svých kulatin mezi hosty kolovat památníček. Když se po bouřlivých oslavách konečně dostala k pročítání věnovaných řádků, zabloudila v myšlenkách i ke svému bratrovi Jaroslavovi. „Brácha byl čerstvě rozvedený, což trochu vrhalo stín i do mých úvah o životě. Na oslavě byla i Jaroslava nová známost a tak jsme začali s manželem spekulovat.“ Z vyprávění paní Jany vyplynulo, že její bratr měl se ženami odjakživa tak trochu kříž. Jakoby vždycky kápnul na tu nepravou. „Konečně jsme došli i na řádky Blanky, bráchovy ex-manželky. Pročítala jsem dál, až jsem se zarazila. „Koukej, Blanka nám napsala dvě přání“, vyhrkla jsem na manžela. Hltala jsem její řádky a chtěla už už vědět, co to má znamenat …“ Stejný rukopis, podobný text. Pak ale přišel ten šok. Podpis patřil bratrově novému objevu! Od pohledu si ty dvě rozhodně ničím podobné nebyly. Jedna štíhlá, plaše působící blondýnka, druhá spíše žoviální brunetka kyprých tvarů. Rukopisy byly ale téměř k nerozeznání! Paní Janě to nedalo spát a tak na to svého bratra upozornila. Ten ovšem zrovna tak jako Janin manžel považoval něco takového za ženské čáry máry a nechtěl se tím dál zabývat. Jana se ale nedala odradit a nechala ze zvědavosti udělat grafologický rozbor. To co tušila, dostala nyní potvrzené. „ Dost jsme se s bráchou pohádali, on jako zapřísáhlý zastánce techniky nechtěl uznat, že by na tom mohlo být něco pravdy.“ Když pak ale o pár měsíců později začal řešit první vážnější neshody ve svém novém vztahu, sám sestře zavolal a začali vše znovu probírat. „Evidentně mu to také vrtalo hlavou a zdálo se, že tentokrát je už ze svých krachů vážně na dně. Konečně se na mě přestal zlobit a chtěl si rozbor sám přečíst. Přesvědčilo ho to, jinak by si byl nikdy nenechal udělat analýzu vlastního rukopisu.“ Psycholožka vzdělaná rovněž v grafologii mu pak osobně vysvětlila, kde je asi zakopaný pes. Podezření, že pan Jaroslav si programově vybírá stále tentýž, pro něj nevhodný typ žen, se po pár schůzkách potvrdil. A stal se div! Vypadá to, že se podařilo odkrýt a hlavně odstranit příčinu, proč se tak dělo.... „Nyní je brácha už 10 let šťastně ženatý a tentokrát to vypadá, že už mu láska vydrží ... „

Grafolog:

Každý z nás má jistou tendenci inklinovat stále ke stejným typům partnerů. Důležité je pochopit tento vnitřní vzorec a zjistit zda pro nás není škodlivý. Podobní lidé mívají i podobné rukopisy, takže písmo je zde skutečně ideálním prostředkem jak tomu přijít na kloub. Výhodou je, že většinou nebývá problém provést tento „soukromý“ průzkum ani zpětně. Oněch pár řádek je totiž mnohdy to jediné, co nám po nepodařených vztazích zbývá ...

Popisek k příběhu neuvěřitelná shoda:

Podobnost těchto rukupisů je opravdu výjimečná. Všimněte si téměř shodného, precizního provedení písmenek např. ve slově "hodně", značných mezer mezi jednotlivými slovy a řádky, uzavřeného písmena E, arkádovitého M a N, pravého sklonu, celkové velikosti písma, "tlouš´tky" tahu, dlouhých koncových tahů a výrazných písmen na začátku každého slova. Kombinace všech těchto vlastností písma ukazuje na to, že se jedná o dominantní, energické, temperamentní, nepřizpůsobivé a poněkud citově chladnější pisatelky.

Dá se grafologie porovnávat s psychologickými testy?

Grafologie je velmi spolehlivou psychodiagnostickou metodou. Pokud je k dispozici několik rukopisů dané osoby, nejlépe z různých situací či životních období, pak je dokonce výrazně nižší možnost zkreslení, než u běžného psychologického testu, kdy víte, že právě teď jste „zkoumáni“. Navíc každý test se zaměřuje jen na určitou oblast, vlastnost či schopnost. Rukopis naproti tomu poskytuje velmi komplexní obraz, je Vaším neopakovatelným a jedinečným výtvorem. Ve škole se učíme psát všichni stejně a přesto se naše písmo tak individualizuje, že nenajdeme na světě dva zcela totožné rukopisy, dokonce ani u dvojčat. Toho využívá tzv. písmoznatelství při rozeznávání padělků u soudu. Fakt, že rukopis odráží naší osobnost a není pouhým výsledkem natrénovaných pohybů, dokládá řada zajímavých pozorování. Např. lidé, kteří utrpěli amputaci obou rukou, jsou schopni naučit se psát jako dřív, pomocí svých nohou nebo úst...

Jak se dělá grafologický rozbor a co může odhalit?

Na základě rukopisu je možné poznat řadu povahových a charakterových vlastností, stejně tak jako konkrétní náladu nebo celkové životní nastavení. Rukopis na nás působí už při prvním pohledu, vyvolává emoce, stejně tak jako jeho tvůrce. Práce s rukopisem je ale systematická a přísně logická. Dojem, který vzniká, musí grafolog podložit analytickými důkazy v mnoha rovinách. Není to tak, že když někdo píše doleva je citově chladný. Abychom mohli něco takového tvrdit, je potřeba najít celou řadu dalších „indícii“. Kvalitní rozbor vyžaduje hodiny, někdy i dny tvrdé práce. Pak teprve docházíme k závěrečné syntéze, která podléhá běžné logice jiných věd. Grafolog může velmi přesně poznat, zda jste emocionální nebo racionální člověk, melancholik nebo flegmatik, vztekloun nebo nafoukanec, zda se lépe uplatníte v práci, kde je potřeba pečlivost a přesnost nebo spíše tam, kde si cení nových nápadů. V rukopise se odráží i Vaše sebehodnocení, způsob jednání s lidmi apd.

Co grafolog nedokáže?

Grafolog není věštec, proto je pro něj důležité znát mnohá fakta. Čím více jich zná, tím více se můžete dozvědět. Budete-li chtít grafologa „napálit“, podaří se Vám to stejně dobře, jako když budete lékaři předstírat nebo tajit své potíže. Z písma např. není možné zjistit Váš věk. Je tomu tak proto, že v písmu, se odráží váš věk psychický nikoliv fyzický a to nemusí být vždy totéž. Někteří senioři jsou duševně mladší než třicátníci. Stejně tak je to s pohlavím. Každý má ženské i mužské vlastnosti, jde jen o jejich míru. Nepoznáme ani zaměstnání, ale např. předpoklady k výkonu určitého povolání. Důležité je rovněž vědět, zda píšete pravou nebo levou rukou atd. Není např. možné poznat zda někdo pije, krade nebo bije svou ženu. V písmu to bude pravděpodobně vypadat „jen“ jako sklony k závislosti, impulzivitě a agresivitě.

Eva Kubová

(publikováno v časopise Katka, červen 2008)

Stírá věk kouzlo jedinečnosti?

2009-01-14T14:30:00.006+01:00

"Na stará kolena si člověk už nemůže moc vybírat. A konec konců, to máš holka v tomhle věku už jedno. Dědek jako dědek." Tak to je útržek jednoho rozhovoru dvou starších dam, co jsem nedávno zaslechla. Je skutečně pravdou, že se ve vyšším věku začnou smazávat výrazné individuální rozdíly a že si začínáme být všichni tak nějak podobnější?

Kruh se uzavírá

Náhodně jsem zapátrala v archívu rukopisů mezi staršími ročníky... První nalezený rukopis, jsem málem přehlédla, původně bych ho totiž pokládala spíše za rukopis dětský... A není to přesně to, o čem ty dvě dámy hovořily? Je potřeba podívat se na vývoj člověka a jeho rukopisu v celoživotním měřítku. Písmo školou povinných dětí je si tak nějak podobné, většinou i laik jej bez problémů pozná. Dětská individualita se teprve probouzí, rozdíly se výrazně prohlubují až s přibývajícím věkem. Ale je tomu tak po celý život? Podle mnohých rukopisů můžeme usuzovat, že individaulita je nejvyšší v mladším střední věku a pak jako by se začínala naopak opět obrušovat...

Jako vejce vejci?

V druhém rukopise, patřícimu též 75-tileté pisatelce, můžeme vypozorovat zrovna tak jistou podobnost k rukopisu předchozímu jako i již zmíněný sklon k prapůvodní školní formě písma, která nám byla tak úzkostlivě vštěpována. Přesto ale nemůžeme v žádném případě tvrdit, že by rukopisy byly shodné. Vidíme rozdíly v pružnosti, sklonu i v provedení jednotlivých písmenek. Každopádně by bylo zajímavé porovnat osobnosti a písma těchto dvou pisatelek ve středním věku. Možná, že tehdy byly rozdíly mezi nimi mnohem dramatičtější, ale v důsledku podobných životních závěrů došlo k jejich přiblížení.

Zub času

Třetí rukopis pochází od o jěště pár let staršího pisatele, než dva předchozí.
Fakt, že se jedná o písmo pisatele vyššího věku prozradí nejvíce jistá nejistost tahu, která přechází až do třesu. Přesto všechno neztrácí rukopis v žádném případě své kouzlo zcela. Mnohé provedení písmenek i zde odpovídá dosti přesně původní školní předloze, ale přesto je u této ukázky záměna s písmem dítěte již více než nepravděpodobná. Je to docíleno mimo jíné i podržením si některých individuálních znaků rukopisu, které mu dodávají na jeho jedinečnosti, např. provedení háčků či tvarů u písmenek V a T.

Věk jsou jenom čísla

Poslední ukázka trochu míchá karty, i když částečně rovněž potvrzuje již řečené. Ani tato vrstevnice předchozích pisatelů nevybočuje z řady žádnými šokující bizardnosti, které bychom možná našli u mladých věkových kategorii, ale zároveň si zachovává mnoho zcela nezaměnitelných osobních znaků a jistě nelze hovořit o ztrátě individuality či senilitě. Zjenodušené písmenko T, originálně zapojená diakritika, smyčkové obohacení u písmenke M i jedinečnost podpisu dokazují, že věk je jen jedním z mnoha faktorů, které se podepisují na naší osobnosti.

Eva Kubová

(publikováno v časopise Báječná neděle, srpen 2006)

Hádal se cit s rozumem

2009-01-14T00:43:00.006+01:00

Jistě každý z vás zná ten pocit nerozhodnosti a vnitřního napětí, kdy v naší vlastní duši probíhá boj mezi tím, co cítíme a tím co se domníváme, že nám „radí“ náš zdravý rozum. Všichni máme své zkušenosti, kdy naše volba nebyla správná a my jsme se pak dopustili řady omylů, které nám způsobily trápení se sebou samými i s lidmi kolem sebe.

Rozumovost, tedy preferenci racionálních přístupů, uplatňují častěji lidé s vyšší inteligencí, kteří občas mívají problémy se spontánními citovými projevy. To ale vůbec neznamená, že lidé citově založení nejsou inteligentní nebo, že všichni intelektuálové jsou citově chladní! Vždy jde zejména o to, umět rozlišit, kdy je potřeba k problému přistupovat z pozice rozumu, kdy z pozice citu a kdy a jak efektivně uplatnit obojí.

Racionální typ se projevuje v rukopise následujícími znaky: většinou se jedná o menší písmo, působící spíše ostře, tvary písmen jsou zjednodušené. Sklon písma bývá nejčastěji kolmý, celkové rozložení na psací ploše spíše úpravné, rozčleněné do odstavců, jednotlivé řádky se neproplétají. Čistý racionální typ se většinou velmi dobře uplatní jako technik, počítačový expert, ekonom, finančník, politik, chirurg, řidič atd.

Emocionální typ poznáte podle měkčího, občas též většího a plošnějšího písma. Tvary jednotlivých písmen bývají spíše obohacené (např. o různé kudrlinky). Celková členitost je spíše nedbalá, mnohdy se proplétají i písmena ze dvou různých řádků. Provází-li uvedené znaky navíc sklon vpravo, pak platí, že čím více písmo tíhne doprava, tím vyšší je vaše citová vydražditelnost. Emocionální typ by se dobře uplatnil ve všech kreativních a uměleckých profesích (např. jako herec, malíř, řezbář, truhlář, sochař, kreativec v reklamní agentuře atd.)

Nic není černobílé a proto můžete mít jisté problémy s přiřazením k určitému typu. To je v pořádku, neboť právě kombinací obojího vznikají ty nejkrásnější variace našich povah. Platí však, že čím více shodných znaků naleznete mezi popsanými ukázkami a Vámi zkoumaným rukopisem, tím více se rukopis danému typu přibližuje.

Pokud jste zjistili, že je Vám bližší emocionalita, ruku na srdce, jak reagujete ve vypjatých situacích? Umíte alespoň občas zatnout zuby, počítat do deseti a naslouchat co vám radí rozum? Umět občas potlačit návaly vášně, hněvu, vzteku či antipatie patří k důležitým vlastnostem. Jistě uznáte, že ve chvíli, kdy právě vidíte rudě, nebo naopak oplýváte radostnou euforii, nejste schopni příliš objektivně a rozumně posoudit a natož vyřešit, skutečné problémy. Je-li váš případ právě opačný, mohli by jste možná ubrat v neustálém „logickém“ posuzování všeho co se ve Vašem životě děje. Ne všechno je totiž „logické“ a občas je nutné spolehnout se jen a jen na své srdce. Vždyť neumět projevit své city, ať už ty pozitivní či negativní, může být obrovský problém! A nechcete přece být studenými čumáky nebo neustále citově neutrální šedé myšky!

Eva Kubová
(publikováno v časopise Překvapení, březen 2001)

Co se skrývá za tečkou

2009-01-12T14:10:00.005+01:00

„Jmenuji se Racek, dekorace háček“ – tak tahle originálně se nedávno představil jeden můj známý. Bystrá paní za přepážkou nejdříve vykulila oči, ale pak záhy odvětila - „myslíte Raček“ a dala se do smíchu … Ne každá řeč je tak hravá jako naše mateřština, ne každá se může pochlubit diakritickými znaménky hned několika druhů. Háčky, čárky a tečky „dekorují“ náš psaný projev a pro grafologa znamenají důležitou nápovědu.

Děláte z komára velblouda ?

Podívejte se podrobněji na ukázku č.1. Pisatelčiny háčky a čárky se těší opravdu velké pozornosti. Nejen že jsou velké, např. délka čárek nad „í“ nebo „á“, přesahuje dokonce velikost samotných písmenek., ale pisatelka nešetří ani na tlaku. Všechna znaménka jsou umístěna relativně pečlivě, takže nevzniká žádná větší pochybnost, ke kterým písmenkům patří. Jen tečka např. ve slově „přeje“ se trochu předbíhá a je posazená výrazněji vpravo, stejně jako háček ve slově „hodně“. Předbíhající se znaménka ukazují na aktivitu, činorodost, podnikavost a bystrost, mohou ale předznamenávat i horlivost a unáhlenost. Z poněkud přehnané velikosti všech znamének můžeme usuzovat, že pisatelka opravdu někdy dělá z komára velblouda. Jistě se dokáže ročílit kvůli maličkosti, kterou by jiní přehlédli. Ona je ale pečlivá, materialisticky založená a klade velký důraz na detail. Totéž očekává i od druhých.

Létáte v oblacích?

V druhé ukázce na první pohled zaujmou vysoko poletující znaménka. Např. ve slově „problémy“ či „poloviční“, bychom se už mohli skoro domnívat, že znaménko dočista chybí. Čárka ale nezůstala zcela v zapomnění, jen ulétla v obou případech někam pořádně vysoko. V porovnání s prvním rukopisem vidíme, že nejen znaménka, ale celý rukopis se vyznačuje velmi slabým tlakem. To je též příčinou jeho celkového vzdušnějšího dojmu. Takto vysoce postavená znaménka dokládají, že autorka tohoto písma upřednostňuje mnohé duchovní hodnoty proti materiálním. Je zde ale i pádný důvod předpokládat, že mezi pisatelčiny vlastnosti patří i naivita, nereálnost, snivost a idealismus. Její představy, touhy a sny, bývají asi často hodně vzdáleny od toho, co je reálně možné a splnitelné. To jí jistě přináší hořká zklamání, ale chvíle jejího sladké „snění“ si i přesto v žádném případě nenechá vzít.

Kombinujete s přehledem?

U rukopisu číslo tři, musíme zbystřit naši pozornost. Kde jsou háčky a čárky ukryté? Pisatelka nepovažuje za důležité kvůli háčku či čárce přerušit psaní a věnovat jim speciální pozornost. Mnohem účelnější, praktičtější a nápaditější jí připadá udělat z nich rovnou součást následujícího písmenka. Ve slově „babičko“ se háček elegantně váže s následujícím „k a ve slově „kuřecím“, vyráží jako střela zpětného chodu z písmenka „í“. A jak můžeme interpretovat tento jev? Nejčastěji se jedná o znak rozšířené kombinační schopnosti, která může být v životě velmi užitečná. Pisatelčin smysl pro předvídavost a diplomacie ji poskytující značný náskok před ostatními. Nejen na meetinzích může perlit svými neobvyklými asociacemi a nápady. Být o krok napřed, pro ni není žádný problém, stejně tak jako rychlá, pružná a originální reakce patří k jejím silným stránkám.

Přecházíte detaily s úsměvem?

V poslední ukázce bychom pro odhalení všech skrytých teček, čárek a háčků potřebovali nejlépe lupu a i tak bychom ne vždy uspěli. Např. ve slově „našeho“ nenajdeme víc než sotva patrnou tečku a tak nám nezbývá nic jiného než si háček jednoduše představit. Ještě větší nedbalost či nepřesnost můžete pozorovat např. ve slově „chystáme“ nebo „doufám“, kde je potřeba domyslet si chybějící znaménka úplně. Pisatel tohoto rukopisu jistě z komára velblouda nedělá, ale na druhou stranu si ani nedělá velké starosti s tím, zda jsou jeho úmysly a záměry ostatním jasné. On sám oplývá značnou dávkou intuice a to předpokládá i u ostatních. Smysl pro podstatné mu dovoluje přecházet „drobné“ detaily s úsměvem. Tam, kde ale chybí znaménka úplně, není zcela od věci, když se budeme domnívat, že jde o určité lajdáctví či lenost.

Eva Kubová

(publikováno v časopise Báječná neděle, prosinec 2004)

Jak odhalit lháře a podvodníka?

2009-01-05T00:52:00.009+01:00

Písmo se dá přece úmyslně přetvářet, dá se našvindlovat! Když budu chtít, dokážu psát různými způsoby. Není to snad důkaz proti serióznosti grafologie?

Bohužel není. Hranice možností, jakými jsme schopni přetvářet naše přirozené chování či písmo, jsou totiž značně omezené. Už naše babičky říkávaly, že lež má krátké nohy. Pochopitelně že pokud budete chtít někoho zmást či napodobit, může se vám to párkrát podařit. Nikdo však není schopen trvale a definitivně popřít své pravé já. I u těch sebemazanějších podvodníků stačí mít jen dostatek trpělivost a vyčkat na chvíli, až udělají chybu a prozradí se sami. Možná si řada z vás vzpomene na dětství, jak se ve škole spolužáci marně pokoušeli napodobit podpis rodičů. Některé typické chyby padělatelů si teď ukážeme v následujících ukázkách.

Uk. 1 (žena - originál)

Jedná se o přirozené písmo, autorkou je mladá žena. Rukopis je pravosklonný, větší, obsahuje řadu arkád, uzavřené dolní smyčky, přesně umísněnou diaktriatiku, celkový dojem je poněkud dětský.

Uk. 2 (žena - padělek)

V této ukázce se snaží tatáž mladá pisatelka zmást grafologa a to typickým způsobem. Pokouší se písmo zmenšit, změnit sklon a psát co nejvíce krasopisně, což má za důsledek vyumělkovanost a nepřirozenost rukopisu. Píše jednoznačně pomaleji. Při vší snaze ale zůstaly pro její písmo typické znaky zcela nezměněné. Např. velikost mezer mezi slovy a řádky, uzavřené dolní smyčky, arkády, diaktritika atd.

Uk.3 (muž – originál)

Běžný rukopis mladého muže, jedná se o skriptové nespojité písmo, zde s výrazným levým sklonem, nápadnými mezerami mezi jednotlivými písmeny, slovy i řádky. Spodní háčky u písmenek „G“ a „Y“ jsou velmi široké, miskovité

a zahnuté.

Uk.4 (muž – padělek)

Nyní jde o totéž písmo, ale úmyslně přetvářené. Mladý muž se snaží změnit sklon a způsob písma. Výsledkem je, že rukopis působí velmi nepřirozeně, rozházeně a neklidně. Změna sklonu je provedena velmi nedokonale a má za následek nápadnou nekonzistenci písmového obrazu. Nicméně i zde, typické znaky rukopisu zůstávají zachovány. Opět se pisatel prozrazuje velkými mezerami mezi písmenky, slovy i řádky, naprosto stejným písmenkem „K“, znovu opakuje své typické háčky ve spodní zóně atd.

Eva Kubová

(publikováno Báječná neděle, leden 2004)

Zásady úspěšného lovu

2008-12-29T21:13:00.029+01:00

Odhalte jeho životní krédo

Filozofie, zaměření, víra. Říkejme tomu, jak chceme, ale jasné je, že pokud to v této oblasti skřípe, bude to velký problém. Jestliže jednomu je fyzická rozkoš a požitkářství vším a druhý je asketický typ bojující za vyšší cíle, budou pravděpodobně těžko hledat společnou řeč. Co je tedy klíčové pro nadějný vztah? „Výzkumy na poli sociální psychologie překvapivě ukazují, že pro nadějný vztah je důležitá např. i fyzická blízkost. Statistiky potvrzují, že trvalejší vztahy vznikají u těch párů, které buď bydlí blízko sebe, nebo jsou zejména v začátcích vztahu v častém kontaktu. Dalším faktorem je podobnost zájmů a základní životní filosofie či postojů ke světu.“ tolik psycholog Mgr. Michal Polakovič.

Ověřte hodnotový žebříček

V páru jsou lidé jako tažní koně, a pokud každý „táhne“ jiným směrem za jiným cílem, spřežení to asi dlouho neustojí. Jestliže jeden sní o vile s bazénem a druhému stačí ke štěstí batoh a toulavé boty, nebudou mít jako pár zrovna na růžích ustláno. Nejde ale jen o to, na které příčce se umístí peníze, kariéra, sex či touha po svobodě. Nezapomínejte zejména na důležitost podobného vnímání hodnoty rodinných, přátelských a mezilidských vztahů vůbec. Zásadní je rovněž subjektivní důležitost volného času versus potřeba práce nebo poměr potřeby osobního volna a společně tráveného času. To vše jsou klíčové oblasti, ve kterých velké disproporce vedou k častým nesvárům.

Otestujte fyzickou přitažlivost

V dnešní době, kdy si vybíráme své partnery naprosto svobodně, je fyzická přitažlivost ve většině vztahů nezbytným předpokladem a samozřejmostí. Říkáme pak, že to mezi námi jiskří, nebo ještě výstižněji, že přímo „cítíme“, že je to prostě to pravé ořechové. Ve hře je cosi více než vzájemné porozumění, sympatie nebo náklonnost. V čem to tedy tkví? Spalující touha a magická přitažlivost, co je jejím základem? Že se za vším možná skrývá „pouhá“ vůně partnera, už obvykle nevnímáme. Mnohé studie ale potvrdily, že i u lidí hrají čichové vjemy zcela zásadní roli. Konec konců i my patříme do živočišné říše a tam je nutnost „vzájemné voňavosti“ obecně ctěným pravidlem už odnepaměti.

Zkoukněte rodinné zámezí

Každý z nás je ovlivněn vzorci původní rodiny, které máme tendenci nevědomě opakovat nebo proti nim naopak zcela vědomě bojovat. V každém případě zkušení už ví, že v partnerském svazku vstupuje do hry obvykle mnohem více lidí, než jen náš milovaný. Je tedy velmi důležité, aby vzorce chování, vztahy a modely z původní rodiny byly pro Vás ve svém základu alespoň akceptovatelné. Je totiž dosti pravděpodobné, že něco z toho zdědil nebo okoukal i Váš vyvolený. Proto pokud máte pocit, že jeho milujete, ale jeho rodina je prostě kompletně zcela nesnesitelná, buďte na pozoru.

Uvědomte si, jak na to jde

Svou váhu hraje i styl, jakým se s Vámi nový objekt intimně sbližuje. Dychtivost a netrpělivost může být na začátku vzrušující, ale co když se jedná v podstatě o neomalenost a drzost, které patří k základním kamenům partnerovi osobnosti? Opačně, roztomilý ostych a zdrženlivost se časem projeví jako neschopnost jakékoliv akce a neskutečná nerozhodnost? Důležité je také pozorně sledovat, zda mu nejde jen o vlastní požitek, ale do jaké míry ho zajímá Vaše uspokojení a co je pro něj ochoten obětovat. V tomto směru už mnohé napoví i způsob ochrany, kterou partner navrhne. Nemíní-li se s ničím zatěžovat a všechno nechává na Vás, může jít rovněž o důležitý varovný signál.

Prověřte respekt a úctu

Pokud Vás Váš partner nejen přitahuje, ale vzbuzuje-li ve Vás i přirozenou úctu či obdiv za to, jak se chová k ostatním, co dokázal nebo jak řeší problémy, tak jste na dobré cestě. Obdivujete-li nejen jeho jednotlivé činy či gesta, ale vážíte-li si ho jako člověka pro některé hlavní charakterové rysy, je to dobré znamení. Podívejte se ale určitě i na to, jak si považuje on vás. Pokud např. opovrhuje Vašimi přáteli, koníčkem, prací nebo i jen stylem oblékání, pravděpodobně se to jen tak nezmění a může to vést do budoucna ke zcela zásadním neshodám. Jaký respekt k vám chová Váš protějšek poznáte velmi dobře i v intimní oblasti. Ne nadarmo zabrousí na respekt a úctu většina oddávajících ve svatebních síních.

Sundejte růžové brýle

Jestliže jste úspěšně prošli fází zamilovanosti a dostali se do stavu tzv. obětavé lásky, pravděpodobně jste už schopni vidět partnera více takového, jaký opravdu je, a ne tak, jak by se vám líbil. Když už pominulo období bouřlivých postelových radovánek a Vy máte pocit, že ho máte prokouknutého skrz na skrz, představte si jeho největší klad přesně v opačném světle, tedy jako zápor. Např. pořádkumilovnost jako puntičkářství. A jestli se dokážete smířit i s tím, máte napůl vyhráno. „Rizikem při výběru partnera je zejména počáteční fáze zamilovanosti, která trvá přibližně jeden rok. Tehdy nevnímáme negativní vlastnosti partnera a přehlížíme věci, které by jsme zásadně jindy netrpěli. Partnerovo skrblictví si třeba vysvětlujeme jako praktickou šetrnost.“ potvrzuje
psychoterapeut Mgr. Polakovič.

Eva Kubová
(publikováno v Blesku ZDRAVÍ, listopad 2007)

Dělám rodině psychologa

2008-11-10T20:49:00.004+01:00

Říká se, že když se dva perou, třetí se směje. Ale funguje to v rodině? Zdá se, že tady platí spíš známé úsloví - stát mezi dvěma mlýnskými kameny. Dostat se do role prostředníka je asi tu a tam zcela normální. Máte-li ale najednou na krku nedobrovolný job s nepřetržitou pracovní dobou, zašlo se asi příliš daleko ...

Dcera důvěrnicí

Začalo to, řekněme, těsně po pubertě. Táta začal jezdit na služební cesty, máma se cítila osamělá, sestra byla ještě příliš malá, a tak jsem se stala máminou důvěrnicí já. Nejdřív to bylo prima. Konečně jsme s mámou překonaly nesváry provázející moje dospívání. Zdálo se, že náš vztah stojí na bázi přátelství. Spolužačky mi tehdy záviděly, že si s mámou tak dobře rozumíme. Mohla jsem s
ní řešit kluky z tanečních, starosti ze školy, neshody s kamarádkami, nic nebyl problém. Postupem času se to ale nějak zvrtlo. Vztah mých rodičů „na dálku“ se začínal dostávat do problémů. Máma toho byla plná, a tak se najednou na mé "banální" starosti nedostalo a já se stala vrbou. Chápala jsem její pocity a strachy a snažila se jí pomoci. Jenže její pochyby a stížnosti nebraly konce. I způsob naší konverzace se hodně změnil. Mluvila se mnou o tátovi, jako bych byla nějaká neutrální osoba, jako bych k němu neměla žádné vlastní city a to mě zraňovalo. K mým uším se tak dostaly věci, které dcera prostě o otci vědět nemá, natož pak od vlastní matky ...

Ta role mi už zůstala

Nabyla jsem dojmu, že problém je v tom, že nejsou schopni mluvit spolu otevřeně. Máma místo, aby se o svou nespokojenost dělila s tátou, zahlcovala tím mě. A tak jsem se rozhodla, šetrně tátu o tomhle stavu informovat. Začala jsem mu v dopisech líčit, jak to doma bez něj vypadá." To ale Karolína netušila, že bylo jen přilití oleje do ohně. "Od téhle chvíle jsem už nebyla důvěrníkem jen máminým, ale i tátovým. Táta to sice zdaleka tak nepřeháněl jako máma, ale já najednou stála v pozici rodinného psychologa, od kterého všichni očekávají, že situaci zachrání. Dokonce i moje malá sestra, na mě zaútočila po hádce rodičů, ať něco udělám, že jsem už velká... Z téhle proklatě nevděčné role se mi nepodařilo dostat se pořádně ani teď, když už dávno nežiji doma a mám svou rodinu. Mám dojem, že zodpovědnost za rodinné vztahy nesu nyní skutečně já, neboť toho o každém nejvíc vím. Začala jsem kvůli tomu studovat psychologii, ale skutečně nepřicházím na to, jak z toho bludného kruhu ven ...

Používají mě jako filtr

"Řekni mi, co mám dělat!, No přece nestojíš na jeho straně!, Uznej, že mám pravdu!", takové a podobné věty slýchá Jarka od své rodiny dnes a denně. Mezi její matkou a dospělým bratrem už pěknou dobu létají blesky. A hromosvodem pro tyhle bouře je právě Jarka. Matka žije s dospělým synem a jeho ženou pod jednou střechou. A to samozřejmě nedělá dobrotu. Klasické problémy mezi nevěstou a tchyní, dostávají v téhle rodině nevídané rozměry. "Když je máma naštvaná na bráchovu ženu, vynadá nejdříve jemu ve smyslu, jaký je hňup, že si mohl vzít takovou ženskou a pak se vrhne na mě, abych celý spor rozsoudila. Samotná snacha většinou naprosto netuší, že se vůbec něco děje. Snažím se být nestranná a myslím, že i jsem, neboť se dokážu vcítit do role každého z nich a všechny je mám ráda. Připadá mi děsně nefér, že mě takto zatáhli do svých žabomyších válek, ale najednou jakoby nebylo úniku. Jakmile má někdo nějaký problém, volají o radu výhradně mě, jsem takový rodinný terapeut na telefonu... A ačkoliv se snažím žádné konkrétní rady či návody neudílet a zůstat maximálně neutrální, nejednou se obrátí vše proti mě. Je mi jasné, že nejlépe by bylo, kdyby si v klidu sedli a společně probrali, co každého z nich trápí. To je ale jediné na čem se jednomyslně shodují: "Nepřipadá v úvahu!" Oni potřebují nějaký filtr a vybrali si bohužel mě. Když je chci poslat za odborníkem, začnou na mě útočit, že z nich dělám blázny. Jestli tady ale někomu hrozí ztráta duševního zdraví, pak se obávám, že jsem to tak akorát já. Jak se totiž cítím v téhle roli já, o to si žádný z nich starosti nedělá. Začínám mít plné zuby jejich neustálých hádek a nesmyslných požadavků jako: "Vysvětli jí nějak takticky, že takhle to dál nejde. Domluv mu, ať jí řekne, to či ono apd." Někdy mám pocit, že jediným řešením je přestat jim brát telefony a někam utéct. Jen se pak budu klepat strachy, co se bude dít, až se jednoho dne vrátím zase zpět.

Poradna psychologa:
Mgr. Ludmila Haňková, privátní poradenský psycholog

Je možné v roli prostředníka v rodinných vztazích něco vyřešit nebo je takový pokus od počátku odsouzen k nezdaru?

Jednou z charakteristik dobrých rodinných vztahů je, že se členové rodiny k sobě navzájem chovají upřímně a sdělují si své pocity. Problémy mezi rodiči, by ale nikdy neměly řešit děti. Pokud je dítě prostředníkem mezi rodiči, dostává se do neřešitelného vnitřního konfliktu: koho z dvou milovaných osob odsoudit. Konflikt se tímto ještě zesílí. V širším příbuzenstvu se prostředníkovi občas podaří něco vyjednat, podporuje tím ale nezdravý způsob komunikace v rodině a riskuje, že se vztek ostatních členů otočí proti němu.

Koho a proč si rodina obvykle vybere?

Velmi často je to právě dítě, nejslabší člen rodiny. Co se týče dospělých členů, tak rodina spíše vybere toho, kdo o tuto roli stojí, rád rozebírá mezilidské vztahy, hodnotí, soudí a zabývá se raději problémy druhých lidí než vlastními. Může to být i ten, kdo nedokáže odmítnout žádný požadavek, cítí se povinný vyhovět každému ve všem. Ze začátku si „zachránce“ tuto roli užívá, přidává mu to na důležitosti. Na konci se však často stává svodem agrese pro celou rodinu, která ho může obviňovat z toho, že se problém neřeší.

Jak se vymanit z nedobrovolné role rodinného psychologa?

Nejdříve je nutné si uvědomit, že prostředník jen posiluje nezdravý způsob komunikace v rodině. Naučit se nepodléhat manipulačním trikům jako: „Promluv si s ním, jsi jediná koho on poslechne“. Nebrat na sebe odpovědnost za životy ostatních lidí, i když jsou příbuzní a záleží nám na nich. Často je třeba rozpoznat a zkrotit své podvědomé tendence soudit a ovlivňovat životy druhých nebo tendence pomáhat a chránit. Pokud se do té role přece jen dostaneme, umět rezolutně ale neagresivně odmítnout v tom pokračovat.

Jak je na tom psycholog profesionál, je jeho povolání skutečně výhodou?

Na jedné straně psycholog výhodu má, protože vzniklé situaci lépe rozumí, snáz rozpozná problém a případné manipulační chování členů rodiny. Na druhou stranu se od psychologa v rodině většinou také více očekává. Často se mu připisuje role rozhodčího a univerzálního zachránce. Ale v psychologii platí pravidlo, že nelze dělat psychoterapii člověku, ke kterému máme blízký nebo příbuzenský vztah. Odborník na vztahy má být nezávislý.

Eva Kubová

(publikováno v časopise Katka, 13.10. 2008)

2008-10-28T00:12:00.001+01:00

Bude Vám to klapat?

2008-10-27T23:26:00.006+01:00

Snad každého z nás, který je vázán nějakým partnerským vztahem by zajímalo, jak to bude do budoucna klapat. Tuhle otázku si často klademe nejen na úplném začátku vztahu či před svatbou, ale i kdykoliv později. „Ti dva se vůbec neměli brát“, hořekuje někdy starší generace, ti se k sobě vůbec nehodí. Některé postřehy zkušenějších mohou být cenné, někdy jde jen o babské řeči. Jenže, když v tom sami lítáme, většinou nejsme schopni posoudit, jak se věci opravdu mají …

Stavební kameny šťastné lásky

Láska a její taje přitahovala pozornost lidí už od nepaměti. Je to jedno z nejzajímavějších a nejtajuplnějších témat vůbec. Psychologové bádají nad jejími „pravidly“ už od samého vzniku své vědy. Jelikož ale zkoumají cosi neměřitelného, nehmatatelného, něco co nelze jen tak jednoduše strčit pod mikroskop, čeká je ještě dlouhá cesta. Láska je ovlivněna takovým množstvím subjektivních faktorů, že se zdá, že jakýkoliv obecný princip lze zpochybnit. V krátkosti tedy alespoň k některým aspektům, které by mohly hrát klíčovou roli.

Patero úspěšného vztahu:

podobná životní filozofie, víra, přesvědčení
shodné hodnoty a cíle
chemická přitažlivost – pot partnera nám voní
líbí se nám jeho hlas, mimika a gestika
způsob komunikace a chování partnera vnitřně schvalujeme
vzájemná úcta a důvěra

Co vyčtete mezi řádky? Aneb písmo jako diagnostická metoda...
Podívejte se na svou lásku vědecky!

Zda byste se skutečně měli nad Vaším vztahem důkladněji zamyslet, to Vám napoví kromě intuice i podrobnější pohled na Vaše a partnerovo písmo. Platí, že protivy se přitahují nebo spíš, že vrána k vráně sedá? Skutečně zajímavé výsledky přinesly poslední grafologické studie, které potvrdily, že s přibývajícím společně prožitým časem se rukopisy celoživotních partnerů začínají nápadně podobat. Ve fungujících vztazích dochází po desítkách let k celkové harmonizaci, která se projevuje nejen v chování, ale i v rukopisech. Z toho lze usuzovat, že mají-li partnerské rukopisy některé klíčové znaky shodné již na začátku, mají lepší předpoklady pro spokojený vztah. Jak velká nebezpečí lásky číhají právě na Vás, můžete z určité části odhadnout tedy i sami. Pro první zevrubný, řekněme domácí výzkum Vám mohou posloužit i následující krátké rozbory partnerských rukopisů.

Kliďas a bouře

Že by to byly právě ty protiklady, které by se mohly doplňovat? Zcela odlišná velikost, sklon a provedení písma dokazují spíše opak. Neustálým neklidem, živostí, rychlostí, vznětlivostí, netrpělivostí, prchlivostí, afektovaností a labilitou, která přímo čiší z tohoto rukopisu, lze usuzovat, že tato žena bude svého introvertního muže dlouhodobě značně vyčerpávat. Na druhou stranu mužova pohodlnost,

apatie, pomalost a váhavost budou zpětně partnerku ještě více provokovat a časem přivádět k zuřivosti a agresivitě. Její zuřivost bude zase o to více blokovat již tak uzavřeného muže a pár se dostane do bludného kruhu. Časem se obě tyto povahy mohou ostře vyhrotit naznačenými směry a pak už jen těžko najdou společné hodnoty a cíle, natož pak východiska.

Jde to, ale dře to

Rukopisy obou těchto partnerů opticky nesplývají, ale přesto mají cosi společného. Teprve několikahodinová podrobná analýza by mohla odkrýt, v čem jsou právě tito pisatelé jedineční
a neopakovatelní a jak to asi bude
vypadat s jejich vztahem. Na první pohled ale v rukopise muže poznáme jistou konformitu a silnou snahu nevybočovat z řady. Písmo není pro oko laika ničím zvláštním nápadné. Klasicky bývá nakloněno doprava, tak jak je běžným zvykem v naší kultuře, neobsahuje žádné neobvyklé spoje či tvary písmen. Stejně tak je tomu i u jeho manželky. Rukopis je ale tlakovější, živější a emocionálnější. Každopádně tento pár, je kdesi vprostřed cesty. Záleží zejména na dalším vývoji. Jejich vztah může fungovat, ale mohou se dostavit i závažnější kolize, živené zejména tím, že těžko kdy se někdo z nich odváží vydat za hranici norem a přistoupit k problémům originálně.

Vrána k vráně sedá

U třetí dvojice nacházíme až neuvěřitelné shody. Velikost, hustota, sklon i provedení jednotlivých písmenek je velice podobné. Z toho vyplývá, že se jedná o pár, který má shodné hodnoty a cíle, podobné prožívání i životní tempo. Snadno najdou kompromis, nikdo z nich se nebude cítit druhým ohrožený nebo utlačovaný. Jediným rizikem mohou být vypjaté situace, kdy je nutné rychle a rozhodně jednat. Dá se totiž očekávat, že bude-li jeden partner bezradný, jeho protějšek na tom nebude o moc lépe, neboť síly jsou zde vyrovnány. Vztah pak může dočasně vypadat jako bárka na rozbouřeném moři, která nemá kapitána. Bezproblémově zde ale bude fungovat vzájemná zastupitelnost, pochopení a rozumná dohoda, což jsou pro pohodový vztah velmi důležité pilíře. Díky této síle spolu pravděpodobně proplují bez úhony i ty případné bouře.

Nebojte se odborníka
Dejte si poradit !

Neshody, nejistota a pochybnosti se objeví čas od času v každém vztahu a není potřeba dělat si s tím pokaždé těžkou hlavu. Máte-li ale skutečně podezření, že Váš vztah není tak docela v pořádku, není vůbec špatný nápad podívat se na to trochu „vědecky“. Odbornou radu můžete dostat v manželské poradně, u psychologa nebo grafologa. Nikdo Vám sice nedá žádnou záruku na lásku, ani s Vámi neuzavře pojistku na šťastný život, ale možná získáte informace k nezaplacení. S velkou mírou pravděpodobnosti lze totiž určit, které dvojice patří mezi rizikové a dokonce i oblasti, ve kterých by to mohlo později skřípat. A jsou-li nám naše slabiny známé, máme šanci pracovat na jejich zlepšení a to určitě stojí za to !!!

Eva Kubová
(publikováno v Blesku Zdraví, září 2007)

Opilá písmenka

2008-10-27T23:24:00.004+01:00

Už jste někdy zkoumali svoje opilá písmenka? Stačí napsat pár řádeček, jste-li právě v příjemně pohrouženém stavu a pak to srovnat s vaším běžným rukopisem. Pod vlivem alkoholu klesá schopnost sebekontroly a více vystupuje na povrch nevědomá a skrytá složka vaší osobnosti. Můžete pak snadněji oddělit vlastní zrno od plevy …

Takový pokus je krásným dokladem, že ani extrémní podmínky, jakými je třeba opilost, nedokážou smazat naše základní charakterové vlastnosti. Každý laik ví, že je-li člověk rozhněvaný nebo velmi sklíčený nevidíme jeho pravou tvář, že nálady a okolnosti mohou obraz člověka pozměnit. Vždy ale jen přechodně a vždy jen částečně. Hněv mírného člověka bude za všech okolností vypadat jinak, než hněv rozeného vzteklouna, stejně tak i smutek člověka svým založením veselého vypadá jinak než u melancholika. A ani při opilosti, kdy mnozí vyvádějí jako smyslu zbavení, neztrácí písmo základní rysy povahy. Naopak znaky, které zůstávají zachovány za všech okolností, ukazují čím je tvořeno jádro naší osobnosti.

Ukázka I:

Vidíme, že ve stavu střízlivosti i opilosti jsou pro toto písmo charakteristické tahy vertikální, tedy tahy shora dolů a opačně. Aktivita, energičnost, živost, iniciativa, rozhodnost, potřeba překonávat sama sebe patří tedy k jádru této osobnosti. Naproti tomu například v podpisu vidíme velkou změnu. Za střízliva je podpis položený doprava, menší, učesaný a končí jemnou vlnovkou symbolizující podanou ruku. V opilosti je podpis mnohem výraznější, hranatější, kolmější a koncový tah připomíná spíše zeď než měkkou dlaň. V opilosti tedy tato dívka ztrácí jemnost a schopnost vcítění se. Tyto vlastnosti ji nejsou zcela cizí, ale zároveň nepatří ani mezi její vlastnosti kmenové. Jde spíše o naučený postoj. Nápadně též klesla pod vlivem alkoholu síla tlaku. Slabý tlak je znakem zvýšené afektivity, vydražditelnosti, střídání nálad. Jelikož ale v běžném stavu je tlak v pořádku, je jasně vidět, že tyto vlastnosti mají přímou souvislost s podnapilostí a vypovídají o povaze této dívky jen pramálo.

Ukázka II.

Druhá dvojice rukopisů od další pisatelky vykazuje na první pohled v obou případech nápadnou nespojitost, rozkolísanost sklonu, velké mezery mezi řádky i jednotlivými písmeny, naopak ale malé rozdíly

délek jednotlivých písmen. Z toho

můžeme usuzovat na stálé charakterové vlastnosti typu jisté komplikovanosti, instinktivní opatrnosti a nejistoty, na úzkost, potíže s rozhodováním, dobré analytické a teoretické myšlení, potřebu stálých citových vazeb, svéhlavost a sebepodceňování. Při opilosti se písmo zvětšuje, sílí též výrazně tlak. V projevu tedy roste odvaha, sebejistota, hloubka prožívání a s tím i náruživost a vášnivost, přičemž zmíněné kmenové vlastnosti zůstávají bez výraznějších změn.

Eva Kubová
(publikováno v Blesku Zdraví, srpen 2008)

Jste lustr nebo můra?

2008-10-27T23:20:00.004+01:00

Jak se zpívá v písničce Luboše Javůrka: "Máš dvě možnosti - bejt lustr nebo můra." Jasně se mi vybavují pohodové večírky s přáteli, kdy jsem to právě já, kdo je centrem pozornosti, neboť zrovna vyprávím další že svých „úžasných“ historek. Ostatní hltají každé moje slovo a já jen zářím. Stejně tak živě vidím, jak sedím na nudné poradě v práci, netuším moc o co se jde a reaguji na šéfův proslov jen tupým výrazem, dokud mě nepřeruší jistou nepříjemnou otázkou. A už v tom lítám....“Cože to chce vědět?“ Trapas, člověk by nejraději zalezl pod stůl .... V paměti pomalu blednou i další vzpomínky. Např. setkání s dávnou kamarádkou, která mě hned v prvních sekundách, téměř namísto pozdravu, zavalí výčtem všech svých dosavadních triumfů, že se chtě nechtě po chvíli začnu cítit jako myš a najednou mám proti vlastnímu očekávání jen jednu tužbu. Co nejrychleji se vypařit ...

Setkáváme-li se s druhými lidmi, ať už tváří tvář nebo ve skupině, vždycky vzniká zcela automaticky, většinou ale ne zcela uvědoměle, pocit jisté psychické nadřazenosti či podřízenosti. Tyto pocity přitom nemusí vůbec korespondovat se společenským statusem, věkem či s rolí, kterou v dané chvíli zastáváme. Nerozhoduje dokonce ani to, zda se vidíme poprvé nebo jsme dávno životními partnery. Pravdou ale je, že u dlouhotrvajících vztahů můžeme vysledovat poměrně silný sklon ke stereotypům. Jste-li v párů „můra“, pak ji zůstáváte asi většinou času. Špatné je to tehdy, pokud dokonce víte, že jen pokus o chvilkovou změnu by vedl ke krachu vašeho vztahu, ale to je už jiná kapitola ...

Všechno, co se zde snažím popsat, je zcela jednoduchý a prastarý princip, který zkrátka pozorujeme vždy a všude. Pokud máte doma třeba pejska jistě víte, jak tyto „pocity“ projevuje při setkáním se svým druhem on. Ocas mezi nohy, nepotřebuje žádný další komentář. U nás lidí je vše díky výchově a konvencím mnohem problematičtější. Dobrému pozorovateli ale napoví již držení těla, barva hlasu či výraz tváře. Obvykle tyto signály vědomě neanalyzujeme, ale nejspíše se projeví jako pocit pohody či nepohody nebo jako sympatie či antipatie vůči partnerovi.

Jenže právě oproti našemu psíkovi máme onu obrovskou výhodu! Chceme-li, je možné dostat tohle všechno do vědomé úrovně. Nejen, že je možné se u toho báječně pobavit, ale je to i skutečně velmi zajímavé, když si tenhle fakt začneme uvědomovat v každodenním životě. Pak možná přijdete na taková šokující odhalení jako např., že vlastně všichni lidí, které považujete za přátelé, vám dělají jen můru! Možná jste typ, který jiný lustr ve své blízkosti prostě svítit nenechá! Nebo je to právě naopak? Poletujete si životem úmyslně jako můra a jste v pohodě. Proč ne? Chcete-li ale občas taky zazářit, jenže to prostě nějak nejde, pak možná tady může začít vaše cesta ke změně. Jakmile víte jak to s vámi vypadá, je to první krok na dobrodružné cestě mezilidského experimentu.

Je nesnadné vymezit přesně kritéria, podle kterých poznáme submisivitu a dominanci.Vysvětlení najdeme opět v běžném životě. Existuje celá řada lidí, kteří např. v zaměstnání zastávají jednoznačně submisivní roli a doma si vše vynahrazují. Jistě znáte učebnicový příklad „ušláplého“ úředníčka, který pak doma terorizuje celou rodinu. Máte-li naopak jednoznačně dominantního šéfa, který se zdá být neotřesitelným vůdčím typem, není úplně jisté, že tomu tak bude i doma, a že to není právě on, kdo své ženě tzv. zobe z ruky.

Málokdo totiž zůstává dominantní za všech okolností. Každý má před něčím nebo před někým respekt, tzn. uznává jisté hodnoty, autority, kde i on kloní hlavu. Druhý extrém maximální podřízivost za všech okolností, je též poměrně vzácným jevem a souvisí většinou s velmi nízkým sebevědomím až silným komplexem méněcennosti. Většina lidí se tedy pohybuje někde uprostřed tohoto spektra a to se odráží i v rukopisu, kde často najdeme znaky submisivity i dominance zároveň.

Zjednodušíme-li některá fakta, pak lze ale říci, že písmo dominantního jedince stejně jako všechny jeho projevy je výrazné a nepřehlédnutelné ve všech směrech. Dominantní typ je sebejistý, ctižádostivý, soutěživý, výkonný, panovačný až agresivní. Okolím manipuluje prostřednictvím udílení příkazů nebo přebíráním odpovědnosti za druhé. V rukopise objevíme větší, širší a tlakovější písmo. Obvyklé jsou též zdůrazněné počátky jednotlivých slov, ostré tvary písmen protažené vertikálně a výrazný podpis. (někdy i podtržený) Specifickým znakem je též důraz na všechny tahy vpravo vzhůru a výrazně prodloužený a pevný přeškrt přes písmeno T.

Rukopis submisivního člověka bývá tak jako jeho autor celkově nevýrazný. Nenápadností a nevýrazností míníme především písmo menší, hubené, měkké, tenké, ochablé, levoběžné a zploštělé. Submisivní typ je podřídivý, poslušný, mírný, má sklony k sebepodceňování. Bývá tolerantní a chápavý. Okolím manipuluje pózou nesamostatnosti, pozornost získává vyžadováním pomoci a podpory, někdy i ve zdánlivě triviálních záležitostech. Je ale dobrým posluchačem a často je schopen hlubokého vcítění a spoluprožívání.

Když se nyní zamyslíte nad lidmi okolo Vás, možná budete mít chuť ověřit si některé své předpoklady, co se týká jejich základního nastavení i pomocí písma. Vezmě si jejich rukopis a podívejte se jim na zoubek! Rozhodně se ale nebojte těch, kteří vypadají silní, protože ne vždy takový opravdu jsou, ne vždy na to opravdu mají! A nezapomeňte, záleží jen na Vás zda budete lustr nebo můra!

Eva Kubová

(publikováno v časopise Překvapení, červen 2001)

Podpis otisk naší duše

2008-10-27T23:17:00.007+01:00

Podpis je naprosto jedinečný a neopakovatelný výraz naší osobnosti a právě proto je též používán jako oficiálního znak naší identity. Většina z nás je na svůj podpis svým způsobem hrdá. Vždyť kdo z nás si nikdy v životě nezkoušel nacvičit jeho ideální podobu? Zajímavým důkazem, jak se naše duše zrcadlí v rukopisu jsou i typické změny či těžkosti při podepisování, které často nastávají v životních zvratech jakými je např. sňatek, rozvod, onemocnění atd. Pak dochází k typické situaci, kdy nám paní pokladní i po opakovaných pokusech stále nevěří, že jde skutečně o naši kreditní kartu …

Početné jsou i případy lidí, kteří používají standardně hned vícero typů podpisů. Tento jev vysvětlujeme tak, že se jedná o osobnosti mající více tváří a rolí, které od sebe důsledně oddělují. Tito pisatelé obvykle výrazně odlišují svůj přístup k lidem, které považují za blízké a cizí. Jsou jiní v práci, doma, mezi přáteli. Bývají nevypočitatelní, ale i přizpůsobivý a mnohostranní. Podpis nahlížíme jako otisk naší duše, je to obraz, kterým chceme působit na naše okolí a psychologicky odpovídá našemu ideálnímu, vysněnému JÁ. Grafologie zkoumá podpis z celé řady hledisek. Např. dle umístění, velikosti, tvaru, tlaku, plošnosti, jednoduchosti nebo naopak komplikovanosti, čitelnosti, manýrovanosti či skromnosti atd. Vždy je ale naprosto nezbytné chápat podpis v kontextu s běžným písmem pisatele, zrovna tak jako i v ostatních širších souvislostech, týkajících se života autora.

Image za každou cenu

Nabubřelý podpis, obohacený o neúčelné smyčky a kličky stejně tak jako i jinak výrazně extravagantní podpis, patří zpravidla lidem, kteří nezdravě lpí na své image, na tom, co si o nich druzí myslí. Typické jsou takové podpisy u umělců a politiků, neboť právě pro ně je dojem, který vyvolávají, mimořádně důležitý. O poněkud nebezpečném charakteru můžete ale hovořit teprve poté, potvrdí-li se, že svou pompéznost si zachová jejich podpis vždy, např. i v soukromém dopise příteli. Zjistíme-li, že nejen podpis, ale i běžné písmo již ztratilo veškerou přirozenost, pak už o jisté deformaci nebude pochyb. (ukázka č.1 a ukázka č.2 – zdobné, nafouklé, manýrované a nečitelné podpisy)

Pes, který štěká, ale nekouše

A co třeba Váš šéf? Působí dominantně, nekompromisně, chladně? Víte jak píše? Je jeho podpis nápadně zvětšený, nafouklý nebo výrazně levoběžný, komplikovaný či obalený řadou zbytečných čar? A přitom jeho písmo je zcela jiné? Mnohem umírněnější a vlídnější? Pak v tom něco bude! Možná si na zlého šéfa jen hraje a pokud se mu dostaneme trochu pod kůži, zjistíme, že je to milý a citlivý člověk, který drsňáka jen předstírá, aby získal autoritu a respekt. (ukázka č.3 – nadměrně zvětšený podpis, přičemž ale písmo i rukopis působí oble a příjemně, ukázka č.4 – nečitelný podpis působí velmi ostře, tvrdě až útočně, zatímco samotné písmo je podstatně vlídnější a dobře čitelné)

Vlk v rouše beránčí

Nebezpečnější případ, kde bychom se měli mít na pozoru je pravý opak. Nejextrémnější případ by vypadal asi následovně: Písmový obraz působí ostře, stroze až agresivně, přičemž podpis je oblý, vyumělkovaný a úmyslně změkčený a přikrášlený. Tento rozpor by poukazoval na jasnou snahu pisatele zakrýt svoji agresivitu pomocí přetvářky a konvencí. Naše ukázka není natolik vyhrocená, ale i zde již může jít o typ „na jazyku med a pod jazykem jed“. (ukázka č.5 – levoběžný skript a k němu nečitelný vyumělkovaný podpis)

Harmonická osobnost

Jakýmsi ideálem je v tomto ohledu případ, kde je přirozené a harmonické písmo doprovázeno podpisem shodných kvalit. Pisatel má nejblíže ke zralé osobnosti, která nemá zapotřebí nafukovat či jinak měnit svůj podpis. Často umírněný a čitelný podpis, zde bývá v naprosté shodě s běžným písmem. Důraz je zde kladen na jasnost a přímočarost, autor vystupuje bez masky, přetvářky a intrik. (ukázka rukopisu T.G.Masaryka)

Eva Kubová
(publikováno v časopise Kavárna Pohoda, březen 2004)